El Camino Francés, Svatojakubská cesta podruhé.
7. září 2014 jsem se vydal, abych znova prošel touto zázračnou cestou. Tentokrát jsem ale nevyrazil sám, doprovázel jsem totiž Evu, milou kamarádku, kterou jsem poznal před několika lety. Tak jako při první cestě i teď jsem začal pouť ze Saint Jean Pied de Port, francouzského městečka na úpatí Pyrenejí a dokončil ji až u Atlantiku, kde jsem však strávil delší dobu zastávaje funkci hospitalera v albergu Delfín v Muxíi. Na stránkách tohoto deníku se můžeš dočíst, jak jsem jednotlivé dny pouti prožíval tentokrát.
Neděle, 14. 09. 2014., 7. den: Los Arcos - Viana, 18,4 km
Nepříliš dlouhý úsek. Prvních 9 km do Sansolu takřka po rovince přesto psychicky náročný. Hned jak člověk vykročí z Los Arcos, je už v dáli vidět Sansol, hrozně dlouho se ale nepřibližuje. A naopak, ze Sansolu není hned vidět Torres del Río, i když je vzdálené pouhých 900 metrů. Zbytek cesty je už totiž kopcovitý a naopak fyzicky náročný. Stále se šlape nahoru a dolů. Ani v jednom ze zmíněných městeček jsme se nezastavili a tak už o půl dvanácté jsme byli ve Vianě. Vyhlédli jsme si alberg vedle kostela provozovaný hospitalery německé společnosti Svatého Jakuba a ač měli ještě zavřeno, podle ruksaků ležících již ve frontě před vchodem jsme si zajistili až 8. a 9. místo z patnácti.
Eva odešla na polední mši, musel jsem ji tedy zaregistrovat sám, což nebylo jednoduché, protože přísná Němka trvala na její osobní přítomnosti. Polovičku slavnostní mše, spojenou s procesím jsem ještě stihl i já. Ve městě byla totiž právě probíhala ohromná slavnost Sněžné Pany (La Virgen da la Nieve). Místní občané byli v bílých šatech, na krku s rudými šátky zdobenými erbem města a muži měli ještě navíc kolem boků uvázanou dlouhou pletenou, taky červenou šálu. Kolem dokola byl všude hrozný hluk. Menší kluci neustále bouchali petardami, po ulici špacírovala dechovka a úzké uličky byly plné stolů u nichž jedly a pily velké skupiny hlasitých Španělů.
Ke staré katedrále jsme proto šli ulicí která je součástí trasy Camina, po obou stranách lemovanou řadou kaváren, hospůdek resp. barů, jak se jim tady říká. Když jsme se později tudy zase vraceli, ulice už byla téměř vylidnělá. Většina lidí se namačkala do těchto, beztak už přeplněných podniků, protože zanedlouho měl v této ulici začít běh s býky. Přišli jsme na to v poslední chvíli a rychle jsme se taky vtlečili do jednoho baru. A to už všude, před všemi vchodovými dveřmi zavírali kovové mříže a postranní ulice uzavírali vysokými a silnými dřevěnými ploty. V baru jsme hned zjistili, že takhle jsme sice v bezpečí ale taky budeme prd vidět, jelikož zkušení domorodci už všechna místa, odkud byl výhled na ulici, hustě obsadili. "Tak to tedy ne milánkové", řekl jsem si, a protože jsem přes jejich hlavy viděl, že na druhé straně ulice stojí venku za dřevěnou bariérou o velikosti zhruba 3x1,2 m jen čtyři muži, poprosil jsem, aby mě pustili ven. Přeběhl jsem na druhou stranu, řekl si o trochu místa -beze slova mne mezi sebe pustili. Býci ještě nebyli v dohledu a tak jsem křiknul na Evu, aby mne následovala. Evě se na poslední chvílí podařilo dostat ven (Viola nás pak fotila z baru) a už to začalo. Přehnal se kolem nás jeden býk a zakrátko další tři. Zanedlouho se pak celé rozdivočelé "stádo" řítilo opačným směrem zpátky a my jsme jako zkušení matadoři, spolu se Španěly, za nimi křičeli to jejich "Ollé!" a ten dřevěný štít natáčeli tak, aby na nás býci nemohli. Byl to velmi euforický zážitek! Běh se opakoval několikrát tam i zpět tak dlouho, dokud se jeden z býků neunavil tak, že se sotva belhal. Několik odvážnějších mladíků běželo před býky, jiní zase v posledním okamžiku uhýbali a vyskakovali na římsy oken, kde se pak přidrželi mříží. Krátce po zahájení byla menší pauza. To asi ještě čerství býci někoho dohonili a pohráli si sním. Když jsme se vraceli, viděli jsme na dlažbě kapky krve. Co se však přesně stalo, to jsme se nedověděli.
K večeru, když jsme se opět procházeli touto ulicí na jehož konci jsme konečně narazili na nezajištěné wifi nám Viola najednou povídá: "Jestli se chcete dostat domů, tak mazejte, protože zanedlouho začnou večerní běhy. Než jsem stačili dorazit k ulici vedoucí k albergu, masivní, asi dva a půl metru vysoká dřevěná brána byla už zavřená a na jejích vodorovných kládách stály tucty lidí vykloněných nad branou v očekávání chvíle, kdy se býci přiženou. Nedalo se dělat nic jiného než je poprosit aby nám uvolnili místo a bránu přelézt, abychom se dostali do bezpečí.
Příprava večeře pro poutníky probíhala velmi zdlouhavě a spletitě, Eva coby výborná kuchařka se na to nemohla dívat, raději na ni rezignovala a odebrala se na náměstí pod albergem, kde právě začala taneční zábava. Po večeři jsem tam šel samozřejmě taky, Evu jsem v davu překvapivě rychle našel a když kapela začala hrát další písničku, dali jsme se spolu do tance. Sotva však uplynula minuta, znenadání, kde se vzal, tu se vzal, objevil se malý, asi desetiletý, černý kluk, Evu mi bezeslova přebral a zakrátko už kolem nich poskakoval tucet malých dětí. Já se ocitl mimo kruh. Evu jsem si pak samosebou vzal zpátky, zatančit si sní mi ale nabylo dáno. Sotva jsme se dali do tance, strhl se takový liják, že jsme se museli schovat do podloubí, už beztak přeplněného spoutou natěsnaných lidí. V tu chvíli před námi zastavil ozdobený traktor a na něm několik mladíků v různých maškarách. Nalévali do kelímků nápoj chutí i barvou se podobající sangrii a rozdávali je lidem. My jsme k nim stáli nejblíže a tak se při rozdávání místním několik kelímků dostalo i na nás. Vypili jsme je na jejich zdraví a stěmi namaskovanými kluky se i vyfotili. Potom jsme už ale museli spěchat, bylo už po desáté hodině. Naštěstí byl alberg kvůli svátku otevřený do půl jednácté.
Déšť mezitím ustal, kapela začala zase hrát a do čtvrté hodiny ranní ani na chvíli nepřestala. Mohli jsme celou noc zůstat klidně na ulici, protože spát se stejně nedalo. Naše okna byla asi 20 metrů od pódia a kromě toho na vedlejší žíněnce ještě jakási kredenciózní dáma celou noc příšerně chrápala. Stejně to však byl den na zážitky tak bohatý, že žádný z těch, které byly ješt před námi, ho pak už překonat nedokázal. Jen kvůli tomuto dni stálo za to jít podruhé tuto pouť právě Francouzkou cestou.