Camino Francés, Finisterre y Muxía, 43 dní, 960+140 km
19. června 2013 jsem vyrazil pěšky od úpatí Pyreneí a 23. července 2013 došel k Atlantickému oceánu a pak jsem ještě týden strávil v Galicii. Celkem jsem ušel 960 km s 10-kilovým ruksakem na zádech a dalších 140 km bez ruksaku. Během cesty jsem zhotovil přes 3400 fotografií, z nichž 1356 je v tomto deníku.
Po cestě jsem našel 66 geokešek, z toho dvě třetiny z ruksakem na zádech.
V následujícím deníku se můžeš dočíst, jak jsem prožíval tento životní zážitek.
Neděle, 21. 7. 2013. - 33. den: Finisterre-Sever, Finisterre-Jih
I dnes jsem našlapal zhruba 20 km, ovšem už bez ruksaku a ne najednou. Vstával jsem pohodlně, probudil jsem se teprve až v 7:15. Regina, Dani i další šli dál do Muxíe, Magdi i jiní se zas vraceli autobusem do Santiaga. Ještě nějakou dobu tu byly tři Hollanďanky a pak jsem ale v albergue zůstal docela sám. Nemohu si vzpomenout, co jsem dělal celé dopoledne. Prádlo jsem vypral ještě včera. Faktem však je, že bylo už poledne, když jsem se vydal na tzv. " hippie beach" na západní stranu poloostrova (směrem k oceánu). Tato část pobřeží je považována za nebezpečnou. Předpokládám, že za špatného počasí tomu skutečně tak je. Pláž je bez dohledu, avšak momentálně se tento velmi krásný a dlouhý písčitý záliv klasického obloukobitého tvaru jevil zcela bezpečným. Břeh na závětrné straně zálivu byl lemován stany mnoha poutníků.
Cestou na pláž jsem zkonzumoval banán, pojídal oříšky kešu a sušené meruňky, které jsem měl s sebou takřka celou cestu. Cítil jsem se svobodný jako rackové, jejichž hlas je od východu slunce až po jeho západ slyšet po celém městě a všude na pobřeží. U vody zírám, jak se někdo koupe jako v Balatonu, když má 26 stupňů. Přitom na tabulce, kterou jsem včera viděl u přístavu bylo napsáno 16 stupňů. Co se týče mně, koupání se asi vzdám :-(. Prošel jsem se podél břehu celého zálivu, sbíral jsem malé mušličky a vychutnával burácení vln.
Došel jsem až k severnímu konci zálivu a tam si všiml cesty, která vedla vysoko vzhůru a pokračovala podél strmého skalnatého břehu dál na sever. Bez hůlek, na které jsem si po dlouhé cestě zvykl, bylo stoupání dost namáhavé. Šel jsem však stále výš a výš, protože výhled byl čím dál výsostnější. Cesta se klikatila po krajkovitě vytesané vysoké svislé stěně asi 30 metrů od jejího kraje. Tam někde dole pod ní se jako v hluboké propasti divoce pěnila voda oceánu. To jsem ovšem uviděl až poté, když jsem stezku opustil. Ta byla příliš daleko od kraje, než abych to celé mohl vyfotit. Když jsem dosáhl vrchu, ztratil jsem trpělivost a začal jsem si razit cestu skrz nízké trnité křoví, které pokrývalo veškerou plochu mezi stezkou a okrajem "propasti". Byl jsem v kraťasech, nohy to odnesly četnými krvavými šrámy, zato jsem však udělal několik pěkných fotek.
Odpoledne jsem se vrátil do albergue a udělal si míchaná vajíčka se slaninou a s cibulí. Poté jsem se opět vydal na cestu, tentokrát opačným směrem, tedy k jižnímu konci polostrova. I před jeho koncem se tyčí velký kopec. Odtamtud se naskýtá vyhlídka současně do obou zálivů, které poloostrov ze dvou stran obklopují. Nebylo tak snadné se dostat nahoru. Cesta je plná serpentýn a tak nakonec podle záznamu GPS vyšla na 8 km.
Večer jsem se vydal ještě jednou na hippie beach podívat se odtamtud na západ slunce. Mraky nad vodou ho však úplně rozmazaly. Naproti tomu úplněk byl překrásný a k mé radosti jsem tu navíc potkal i Guilaine, která kvůli problému s palcem na noze asi před týdnem zaostala za mnou o 8 km. Svým zaostáváním potom odstup postupně prodloužila na celý den. Ptal jsem se jí, resp. přemlouval ji, aby šla se mnou v úterý dál do Muxíe, načež ona smutně ukázala na zavázaný palec a pravila: "Domlouvala jsem mu ale on mě moc prosí, abychom nešli". Byla k zulíbání :-). Zítra podniknu větší výlet, ozvu se proto pozdě, nemějte obavu. Dobrou noc!
