2003: Velká cesta - II. Austrálie

Pátek, 4. dubna

Před přistáním v Sydney se nečekaně začínají rýsovat příznaky dalšího horroru. Celní dotazník, který nám rozdali se totiž detailně zajímá o to, co chceme vpašovat do Austrálie. Vyloženě zakazuje dovoz škeblí, korálů, kamenů, písku(!) a aby se ti, co neumí anglicky, nemohli vykrucovat, současně promítají film, který to vše názorně ukazuje a upozorňuje, jak bude naloženo s těmi, kteří se dopustí přestupku. Znejistím, avšak Andrea, která panikaří častěji než já, nečekaně prohlásí, že když už jsem se tolik nadřel s čištěním a přepravou celé sbírky, nic se vyhazovat nebude! Jak se však na letišti blížíme k celní prohlídce, začínám mít stále větší obavy. Na každém kroku hrozí tabule s nápisy "Declare or beware", "Risk of 220 $ penalty or prosecution" a "Your baggage is going to be X-rayed", některé z nich jsou červené, jiné dokonce blikají. Ale už není kam couvnout, ještě se nás vyptají, odkud jsme přiletěli, patříme-li k sobě a zdali máme sebou nějaké potraviny a už nás směrují k rentgenové prohlídce zavazadel. Lhostejně nedbalým pohybem hodím všechny ruksaky na gumový pás a čekám na svůj osud.

Jakmile se zavazadla objeví na opačném konci rentgenové komory přistoupí k nám celník a netečným, věcným hlasem se začíná vyptávat, čí je to a ono celní prohlášení, jsou-li to skutečně naše podpisy a naše zavazadla a trváme-li na pravdivosti prohlášení. Cítím, jak na mě lezou mdloby, když v tu chvíli nevrlý celník zcela překvapivě ukáže na Andrein menší ruksak s tím, že si ho chce prohlídnout. Okamžitě oživnu, v něm přece nic zakázaného není, urychleně oddálím svůj velký ruksak a se zájmem očekávám, co bude nalezeno. Nakonec se ukáže, že podezření vzbudila balanční zátěž Andreiny podpěrky zad do auta, ve které je zašit igelitový balíček s pískem, který byl zřejmě pokládán za drogu. Po krátké diskusi jak dál, celník látku rozpárá a k Andreině lítosti sáček vyhodí.

O minutu později se už objímáme s Evou v čekací hale, vrátili jsme se do civilizace. Andrea samozřejmě přivezla sebou změnu počasí i sem, včera tu bylo ještě 28 stupňů, dnes už jen 15 a prší... Dopoledne se vydáme na pobřeží Tichého oceánu, na pláž Maroubra, kde peřeje obrovských vln trhá vítr. Po odpoledním spánku se podíváme na sousední pláž Coogee a k večeru se zúčastníme aukce několika nemovitostí, pro nás neobvyklá, vzrušující, občas i komická podívaná.

Sobota, 5. dubna

Andrea ještě spí, dlouhá a dobrodružná cesta ji pořádně unavila, včera zas -poté co jsme se ubytovali a osprchovali- celou dobu jen opakovala to svoje "Bože, jak mi je dobře", moc si libuje, že po thajském vedru a limitovaných stravovacích a hygienických podmínkách se nachází opět v obvyklém prostředí. Ve třech se vydáme do města, Eva nám ukáže, kde budeme většinou nastupovat a vystupovat z autobusu, kde si můžeme koupit Travelten, t.j. permanentku platnou na deset jízd. Naší první zastávkou je 310 metrů vysoká věž AMP, kterou tu všichni znají spíše pod jménem Centrepoint.

Výtahem jsme za malou chvilku nahoře, nestačíme se divit, jak je čtyřmilionové město označené na mapách malým čtverečkem hluboce rozčleněno mořskými zálivy a povodím řek Paramatta a Hawkesburry. Ve spodní části věže pak shlédneme třídimenzionální všeobecně informační pořad o Austrálii, kde v zájmu větší kapacity jsou diváci umístěni v několika sektorech na otáčivém podiu uprostřed, zatímco věci k viděni jakoby kolovaly kolem nich. Poté nás vezmou ještě na virtuální dobrodružnou cestu, která je díky pohyblivým sedadlům velice realistická, ještě štěstí, že jsme v sedadlech natolik připoutáni, že vypadnou je nemožné. Poté se vydáme na Circular Quay, do zálivu mezi Harbour Bridge a Operou, odkud vyjíždějí výletní lodě a různé převozy. Cestou si koupíme dánskou zmrzlinu ("two-scoop", please), shlédneme několik minipředstavení pouličních artistů, muzikantů a jiných umělců, projdeme se až k opeře a pak po celém nábřeží na protější stranu zálivu. Projdeme pod Harbour Bridge, po zpáteční cestě se už stmívá, honem zpátky na konečnou autobusu.

Neděle, 6. dubna

Je nádherný den, jedeme s Danem ve třech autem na sever od Sydney, do Pittwater-u, kde dlouhý poloostrov, běžící souběžně s kontinentem odděluje rozbouřené moře od tichého zálivu. Vykoupeme se, ve 20 stupňové vodě si dlouze zaplavu podél břehu a po zpáteční cestě pěšky sbírám v pásku drobné škeble. Všude plno plachetnic, výletníků, běžců, golfových hráčů, piknikářů, přesto nás nikde není příliš moc. Cestou tam i zpět si prohlédneme i několik dalších pěkných zálivů.

Na večeři k nám přijdou Alon a Nicky (děti Evy a Dana), Alonova nevěsta a její rodiče a Nickyna turecká kamarádka Gökna, mladá, hezká a velice talentovaná operní zpěvačka která mimochodem zpívá i newyorkském Metropolitanu. Slavíme narozeniny, dort přináší právě ona a pro všechny z nás nečekaně spustí Happy Birthday ve stylu árie. Hlas "dimenzovaný" na obrovský sál tu zní ohromujícím způsobem, všichni jsme z nezapomenutelného zážitku úplně paf.

Pondělí 7. dubna

Dnes jedeme s Evou na celodenní výlet do Manly, což je jedna z mnoha zahradních čtvrtí v severní části města. Nejdřív zajedeme autobusem 397 k Circular Quay, u wharfu (mola) č.3 zakoupíme lístky na loď, která za chvíli vyjíždí, mineme operu, z vody je výhled na město ještě více uchvacující. Asi za 40 minut plavby jsme v přístavišti. Manly je jakási rekreační čtvrť, jedna z nesčetných, vždyť celá Sydney -nepočítaje mrakodrapovou city kolem Circular Quay- vypadá jak nekonečná rekreační oblast.

Manly leží také na poloostrovu z jehož jedné strany, kam připlouvají lodě je tichý záliv, zatímco z druhé, kam se dostáváme přes korso plné barevných obchůdků a restaurací nás čeká nekonečný oceán. Dnes jdeme na tuto stranu, kde se přece jen najde i klidný kout, zvaný Shelly beach, odkud když vyplavu mohu vychutnat i mohutné vlny. Je opět zářivý letní den, i přestože je pondělí, mnoho lidí se koupe, opaluje či plave v bazénech vestavěných do moře. Všude je čistota, vše je upravené (ani stopy po Grafitti), do skal podél nábřeží jsou vestavěny sošky s různými mořskými motivy. Něco sníme, vypijeme, vydáme se na zpáteční cestu, na Circular Quay ještě zbývá trochu času na poslech hudby, vždy se tam totiž najde aspoň jeden hráč na didgeridoo, který vyluzuje fantastické zvuky ze 150-180 cm dlouhé dřevěné trubky. I u Evy visí na terase jeden, vyloudit z něho pořádný zvuk nebylo napoprvé příliš jednoduché. Didgeridoo se vyrábí z rovných silnějších větví eukalyptu, větev se uřízne poblíž kmenu, pak se postaví do hnízda termitů, kteří za 3-4 měsíce vyhlodají střední část jak morkovou kost. Vzduch pak ve zbylé trubici ohraničené tvrdým povrchem dokáže při šikovné vibraci rtů kmitat na nejrůznějších kmitočtech. Náustek je pokryt resp. vytvořen ze včelího vosku aby rty tvořily hermetický uzávěr. Rty musí být zcela uvolněné a k nástroji jen jemně přiložené, aby mohly kmitat. Zvláštním kumštem je osvojení tzv. cirkulačního dýchání, ti to co umí, vytvářejí iluzi, že se vůbec nenadechují.

Úterý, 8. dubna

I dnes bude hezky, právě se s Andreou chystáme vyrazit na Maroubra Beach, když se mě Dan zeptá, zdali bych si nechtěl sebou vzít jeho buggy board. Jelikož tuším, o co asi jde, okamžitě zajásám, zatímco Andrea na nás nechápavě kouká a mdloby se o ni začínají pokoušet teprve když se Dan objeví s minisurfem a dojde jí, že si to míním vyzkoušet. Když dojdeme na pláž, ještě nějakou dobu se snaží zdržovat roztahováním deky, mazáním opalovacího krému, atd. ale já už vytahuji nástroj z ochranného vaku, připevňuji k zápěstí pojistnou šňůru a vydávám se mezi občas až hrozivé dvou až třímetrové vlny.

Nuž, co říci, je to nepopsatelný pocit, když chytneš takovou vlnu, udržíš se na jejím vršku a letíš desítky metrů až na břeh ale i to, když se opozdíš a octneš jakoby v pračce a několik sekund nevíš, kde je nahoře a kde dole. Ploutve bohužel sebou nemám, proto se mi ne pokaždé podaří zrychlit natolik, abych vlnu "chytil", přesto mám za sebou několik fantastických jízd a do ruda vydřené břicho, protože povrch prkna je velmi drsný a jen já nemám na sobě "vodní smoking".

Odpoledne se s Evou i Danem podíváme na nejpopulárnější pláž v Sydney, na Bondi (Bondáj) a pak jedeme dál do noblesní čtvrti Eastern Subburbs a k její konci, na South Head. V zálivu Watson se pokocháme západem slunce, pomalu se začíná stmívat, po krátkých zastávkách v Rose Bay a Double Bay se vracíme do města. Následuje dlouhá procházka v přístavišti Darling Harbour, během níž ochutnáme několik čínských a indických specialit a výbornou zmrzlinou zakončíme gastronomický a "Sydney by night" program.

Středa, 9. dubna

Dnešek totálně prošvihneme, po tolika zážitcích nám spontánní oddych přichází náramně vhod. Dopoledne se opět vydáme na Maroubra Beach s nadějí zopakování včerejších jízd na buggy boardu ale vítr má takovou sílu, že se ním sotva podaří položit deku a když konečně leží, tak se po 10 minutách ztrácí pod pískem. Opalovat a dívat se na profíky se sice dá ale víc než hodinu a půl v tom větru nevydržíme.

I odpoledne pořádně protáhneme povídáním s Evou, takže jsou už 4, když odjíždíme autobusem do města. Cesta trvá asi 45 minut a tady se stmívá už v 6, navíc o něco rychleji než doma. Jelikož jsem si dnes zapomnel vzít sebou mapu, včera naopak fotoaparát a kameru, zajdeme opět do Darling Harbour, kde stejně zbývá několik neprozkoumaných detailů. Nejdřív se podíváme do japonského jídelny "Sushi Go Around", kde na pohyblivém mini pásu kolují v nekonečném sledu malé talířky především s japonskými rybími specialitami ale i se zákusky a ovocem. Je to velmi roztomilý pohled, připomínající spíše obchod s modelovými vláčky. Cenu každého chodu určuje barva okraje talíře, podle které se po konzumaci u pokladny platí.

Po zpáteční cestě konečně najdeme už déle hledanou QVB, tedy Queen Victoria Building, starou, třípatrovou, velice exkluzivní budovu, sloužící jako obchodní dům. Budova má památkovou hodnotu, o základní atmosféru se stará několik klavírů, hrajících automaticky a v dokonalém souladu. Uprostřed podlouhlé budovy je skleněná kopule, která by obstála na leckterém chrámu. Na zpáteční cestě nám štěstí nepřeje, autobus jezdí už jen jednou za hodinu a nám ten předchozí ujel o 10 minut.

Čtvrtek, 10. dubna

"Velmi brzy", už v 11 jedeme ve dvou do města, v jehož střední části se už vyznáme celkem dobře. Nejdřív navštívíme Chinese Garden of Friendship, což je jakýsi ostrov ticha a klidu v srdci města. Malá jezírka, vodopády, zahrada se skalkami, bujné rostliny, čajovna, to vše dostalo město darem od jedné čínské provincie u příležitosti olympijských her.

Poté zamíříme do samého konce Darling Harbour zvaného Cockle Bay, kde se nachází megakino IMAX, a protože představení o živočišných, rostlinných a dalších přírodních krásách Austrálie, které jsme si už předešle vyhlédli začíná za necelou půl hodinu, rychle zhltneme něco studeného v sousedním bufetu.

Vycházeje z kina tušíme, ze následující program bude jestě zajímavější. A skutečně, v Sydney Aquarium strávíme pres dvě hodiny s nosy téměr přitisknutými na sklo jak v dětství. Shlédneme nesčetné množství různých ryb, raků, hlemýžďů i mnoho jiných živočichů, mezi jinými i tučňáky a korály. Zastávka v Thajsku vsak nebyla zbytečná, jelikož korálům, které jsme viděli na Phanganu těžko konkurovat. A tímto programem končí i den, ještě se zastavíme v Central Plaza, v mezinárodní jídelně v suterénu Centre Pointu na italskou pasta salad, kapucino a k ní Marokánku, které se tady říká Florentine. Vysrkáme kávu, zjišťujeme, ze příští autobus 397 by podle jízdního řádu měl přijet za 14 minut. Nejsme daleko od zastávky, tak fofr, dosavadní zkušenost ukazuje, ze se autobus objeví pokaždé o několik minut dřív. Taky že jo, tenhle přijel dřív o celých 10 minut, akorát ho chytneme.

Takže jsme dnes měli velice šťastný den, přes který prý vícekrát vydatně pršelo, my jsme však v tu dobu byli právě tu či onde pod střechou a o celém neměli ani tušení. Ted už jsme po další chutné večeři, popíjíme červené víno, pomalu začnu sestavovat zítřejší program, protože dny ubíhají hrozivým tempem a ještě tolik věcí by bylo dobré shlédnout.

Pátek, 11. dubna

Do města vyrážíme jako obvykle kolem 11 hod. ale ptotože Dan tam má taky cosi km zařízení, za necelou půlhodinku už stojíme u vchodu do Art Museum of New South Wales. Za dvě hodiny projdeme celou sbírku, ve které od maleb aboriginal umělců po klasické i moderní australské umělce najdeme vše, dokonce i více maleb známých evropských malířů (Goddarda, Pissara, Beckmanna Kirschnera atd.).

Máme tedy v nohou už aspoň 5 km ale větší část trasy je ještě před námi, do města se totiž vracíme podél třech zálivů. Nejdřív procházíme podél zálivu Wooloomooloo, kde si musíme dávat sakra pozor na zavilé běžce, kteří nás v houfech míjí šíleným tempem. Na této straně zálivu je park a plavecký bazén, na protější stojí vojenské lodě. Na špičce poloostrova zatáčíme do zálivu farm Cove, který už patří k Botanic Garden. Tato zahrada je podobným zázrakem v centru Sydney jako ta čínská, jenže je mnohem větší, má spíše tropický charakter a je bezplatná. Po dalších kilometrech uvidíme zezadu Operu, čili se pomalu dostáváme do třetího zálivu, do Circular Quay, kde už jsme byli vícekrát. To už jsme ale pořádně utahaní a hladoví, Andrea přejde ve slimáka, na každém metru zaostane o deset... Horko těko dotáhneme své kosti do oblíbené mezinárodní jídelny, kde si konečně odpočineme. U thajského pultu si koupím jednu velkou a velice divoce vypadající pečenou rybu, Andrea si dá tradiční smažené kuře a hranolky a pak to oba dorazíme velkým kapucínem a jednou "scoop of ice cream".

Zatímco jíme, máme čas pozorovat místní obyvatele, jejich pestré mezinárodní složení. Už v prvních dnech bylo pro nás překvapující relativně vysoký poměr asiatů (tak 25%), i indijců je dost, zato černochů m§lo, asi jako doma. Na většině bílých obyvatel lze postřehnout britský původ, bílá kůže, rudé vlasy a pihy. Což je však též velmi nápadné, že převážná část bílého obyvatelstva je překrmená, na každém kroku vidíme šeredně obézní lidi, mezi nimi i docela mladá děvčata.

Sobota, 12. dubna

I dnes na nás čeká spousta programů, přesto to nebude tak únavný den, jako včerejší, jelikož se mezi jednotlivými místy budeme pohybovat autem. Nejprve se vydáme na jih od Maroubry, kde shlédneme další dva pěkné kouty Sydney, zálivy Malabar a Botany, jehož jedna část je chráněná rezervace, poblíž které se cvičí lehcí potápěči, dále následuje příjemný kout s rybí restaurací a na vzdálené protější straně se nachází několik průmyslových objektů a přistávací dráha mezinárodního letiště Kingsford, vbíhající hluboko do zálivu.

Z Botany Bay zajedeme do středu města, auto zaparkujeme do garáže (15$ "flat rate" - tzn. jedno jak dlouho se zdržíš, je to pořád tolik). Nejdřív vyhledáme Market City, kde se v hojném počtu vyskytují nejrůznější obchody a restaurace, mimo jiné i jedna velice populární čínská, kam máme namířeno na tzv. "Yam Cha". Dostat se dovnitř není jednoduché, u vchodu dostaneme pořadové číslo a asi po 10 minutách čekání nás zvou dovnitř. Číšník nás okamžitě zavádí k uvolněnému stolu, jídlo objednávat nemusíme, ani nemůžeme, místo toho mezi stoly neustále krouží několik číšnic s vozíky plnými malými pletenými košíky, u každého stolu se na chvilku zastaví, ohlásí, co vezou a protože tomu rozumí jen rození Číňané, postupně nadzvedávají pokličky košíků, abychom si mohli vybrat alespoň podle vzhledu jídel. Po krátké chvilce se nám na stole kupí již 4-5 košíků, začínám mít obavy, abychom nakonec nedopadli jako s Vicuškou na Kypru z mezedesem (notná půlka zůstala zcela nedotčena) ale nakonec zkonzumujeme téměř vše, sépie, chobotnici, pečené vepřové maso s oříškovou omáčkou, kokosový puding i čaj. Poté sjedeme po schodech do Paddy's Market, do známého blešího trhu, který projdeme křížem krážem asi za dvě hodiny, přičemž zakoupíme převážnou většinu drobných dárků.

Na večerní program se přesuneme do dosud nenavštívené části města. V protestantském kostele se skvělou akustikou vyslechneme předvelikonoční operní koncert, árie z oper Verdiho, Rossiniho, Bizetta, Mozarta a dalších. Obecenstvo z velké části mluví maďarsky, česky anebo slovensky a úrovni události přidává i fakt, že se ho účastní i velvyslanci resp. jiní oficiální zastupitelé těchto států.

Neděle, 13. dubna

Ráno držíme palce, aby bylo počasí alespoň tak příznivé jako včera (vedro s krátkým deštěm), protože v tom případě máme šanci, že se po snídani vydáme na celodenní výlet do ne zrovna blízkých Blue Mountains. S obavami hledíme střídavě na zatažené nebe a naše hostitele, jak situaci posoudí, nakonec se při mírně zatažené obloze vydáme na cestu. Ačkoliv je toto populární výletní místo značeno na mapě v bezprostředním okolí Sydney, jedeme dost dlouho, asi jako bychom se z Budapešti vydali na Balaton.

Pohled na hluboké údolí plné modrých výparů eukalyptů, skupina skal, zvaných "Tree Sisters" a podzimní barvy, po kterých v Sydney není ani stopa nás dokonale kompenzují.

Na jednom úseku bychom měli sejít po 900(!) schodech, Andreu necháme nahoru ale už po 100 schodech -vida ztýrané pohledy vracejících se nahoru- se obrátíme. Sedneme si do kulaté restaurace s výhledem na krajinu, jejíž podlaha se jednou za deset minut otočí dokola, naposledy se pokocháme výhledem z Honeymoon Look Out a pak po zpáteční cestě zastavíme v malém městečku v úpatí hor, prolezeme několik malých krámků se starožitnostmi, mini galeriemi a dárkovými předměty. V odlehlém lese za městečkem narazíme na galerii, kde si za skromné vstupné můžeme nejen prohlédnout sbírku maleb a dřevorytů známých australských umělců ale vypít i kávu či čaj a jejíž zahrada září v barvách, které si v ničem nezadají s dosud navštívenými zahradami. Už za soumraku se příjemně unavení vracíme do Sydney, zastavíme u supermarketu, Eva s Danem nakupují potraviny, my láhev cabernet sauvignon a jdeme domů večeřet.

Na závěr jiné téma, jehož název by mohl být "vše naopak". Nemyslím tady jen na -pomalu už obvyklou- dopravu vlevo a věci s tím související (např. i plavci plavou v bazénech vlevo, chodci na ulici do nás narážejí, když se je pokoušíme obejít zprava), nýbrž na to, že Měsíc roste z "C" a ubývá z "D", že slunce chodí po nebi opačně, "zprava-doleva", že v Tasmánii ležící na jihu je chladněji a že tropy leží odtud na sever, že mince jsou tím větší, čím menší je jejich hodnota, že papoušci nejsou v klíckách ale všude volně poletují, že chudí bydlí v rodinných domcích na kraji města, zatímco (někteří) boháči v mrakodrapech uprostřed města, že benzin je tu téměř o polovinu levnější než doma, zatímco příjmy... no, radši přestanu.

Je to prostě škoda, že se náš Árpád vezír zmohl tenkrát jen na koně a že se místo západu nevydal od Uralu jihovýchodně. A vůbec, býval by měl šetřit na loď' a jeho potomkové by bývali měli čas až do r. 1769 (Cook přijel v r. 1770). Dověděli jsme se i to, že Angličanům se původně ani moc nechtělo podmanit si Austrálii, jen když se o rok později vylodil v Botany Bay i Francouz La Perouse, lekli se a v zájmu udržení anglické hegemonie se přece jen rozhodli pro kolonizaci. V té době žilo na kontinentu o rozměru Evropy pouhých 300 tisíc domorodců, dnes je celkový počet obyvatel 17 milionů. z toho asi 9 žije ve velkoměstech podél pobřeží a zbývajících 8 milionů je roztroušeno uvnitř kontinentu, tzn. že hustota obyvatelstva je asi setina hustoty v Evropě. Překvapivá přívětivost zdejších lidí tedy pramení nejen ze spokojenosti se životní úrovní ale díky většímu osobnímu prostoru i z pocitu větší svobody.

Pondělí, 14. dubna

Náš poslední celý den v Sydney, který opět absolvujeme ve dvou. Nejprve navštívíme Australian Museum, plné zázračných přírodopisných sbírek, mezi jinými tu je sbírka koster, minerálů a krystalů, hmyzu a několik děl aboriginal umělců. Poté si prohlédneme nejmladší gotický kostel na světě, jehož dvě hlavní věže byly umístěny na své místo teprve vloni.

Po přechodu zdejším Hyde Park-em následuje hlavní bod dne: koupíme si didgeridoo! Už několik dní totiž přesvědčuji Andreu, trička koupené coby suvenýr nebudou trvat věčně a že by bylo přece jen dobré si odtud odvézt něco, co nám bude do smrti připomínat, že jsme tady, na druhé straně polokoule skutečně byli. V obchodě, kde jsem si nástroj v předchozích dnech vyhlédl dokonce dostaneme z neznámého důvodu dvacetiprocentní slevu, nástroj dokonale zabalí a uklidní mě, že si ho mohu sebou vzít na i palubu letadla a mít ho tak po celou zpáteční cestu pod dohledem.

Jako poslední akt dne vyhledáme čtvrť Rocks, v jejíž malebných uličkách je mnoho hospůdek, galerií, obchůdků se starožitnostmi a upomínkovými předměty, kterou jsme první den viděli jen zběžně.

Úterý, 15. dubna

Pohodlné probuzení, balení, poslední procházka a fotografování na rozvlněné Maroubra beach. Po obědě nás Eva zaveze na letiště, při check-in vyjde najevo, že British Airways mi didgeridoo na palubu nepustí. Když pak nástroj odevzdávám u speciálního pultu s nápisem "Oversized and Fragile Baggage", dokonce jsem rád, že ho nemusím vléci celou dlouho cestu sebou.

Středa, 16. dubna

Velkou část noci protrpíme opět v plně obsazeném čtyřsedadle. Až kolem 3 hodin ráno objevím v samotném konci Boeingu sedadlo, na kterém lze protáhnout nohy. Na TV kanálu MAP se ikonka letadla posunuje hlemýždím tempem, díky silnému protivětru se odhadovaný čas letu stále více protahuje. Nakonec po 14 hodinách přistáváme v Londýně, z Terminálu 4 okamžitě přejíždíme autobusem na Terminál 1, v Duty Free koupíme Bayleys, Johnny Walker a Tobblerone, zbaštíme cheeseburgra a vypijeme jedno kapučino a konečně u brány č. 50 nasedáme do posledního letadla.

Letadlo ale nestartuje, z vyhýbavých pohledů stewardesek usuzuji, že cosi není v pořádku. zanedlouho nám kapitán sděluje, že je třeba vyměnit jedno kolo, to na to přišli až teď', když na letadle sedí několik stovek cestujících(?!). Ze slíbených 40 minut čekání jsou nakonec dvě hodiny, samotný let pak trvá o půl hodiny méně. Z letiště Ferihegy -nepočítaje letiště na Samui- se dostáváme ze všech nejrychleji. Dokud čekáme jen na ruksaky přemítám, kde asi mohu převzít svůj hudební nástroj, převážený se "zvláštní pečlivostí". Ruksaky se prozatím neobjevují, poděšeně však zjišťuji, že didgeridoo už koluje na gumovém pásu, čili po skluzu ze strmé klouzačky zřejmě dostalo pořádnou ránu do jednoho z konců. Po bližším průzkumu smutně konstatuji, že navzdor pečlivému balení jsou otlučené oba konce, na jednom je to sice jen estetická vada, zato na druhém je poškozen voskový náustek. Ale to už jsme 35. hodinu na cestě a 45. beze spánku, Vicuška se už v hale nemůže dočkat, aby nám po 26 dnech skočila kolem krku, takže honem domů!

                        - K O N E C -

P.S. Po čas psaní obou deníků jsem v kruhu přátel samozřejmě hodně vyprávěl o tom, jak fantastickým zážitkem celá cesta byla. Některé z nich jsem zfanatizoval - možná že napřesrok pojedeme znova?!