Následuje reportáž sestavená na základě e-mailů posílaných domů, doplněná fotografiemi, cestovními výdaji, linky a dalšími užitečnými informacemi. Omlouvám se za eventuální překlepy, na klávesnici nemám vyznačená česká písmena a v použitém textovém editoru se mi na obrazovce místo č,ř,ě a ů objevují docela jiné znaky...
Je Silvestr dopoledne, ještě se mi tomu všemu nechce věřit. Zatím co se ostatní
chystají na večerní mejdan, připravují si elegantní šaty a leští boty, my balíme ruksaky, vyhledáváme z hloubě skříní světlé letní kalhoty, trička a sandály. Za 24 hodin jsme v Thajsku, během necelého roku už podruhé. Je to jako droga, když jsi tam jednou byl, toužíš se vrátit zas a znova.Se zájmem očekáváme, jak bude posádka vítat Nový Rok, -Silvestr na letadle, to je přece jen ratira- nastává další zklamání: kapitán nám pouze věcně oznámí, že v Zurichu bude za pár vteřin půlnoc... Několik výkřiků "Happy New Year" od cestujících, kteří asi též cosi očekávali rychle zaniká v monotonním hluku letadla, při druhém servisu si proto objednáme každý po flašce šampanského a pořádně to oslavíme ve dvou.
Trasu letu sleduji až po Kaspické jezero. Přestože je už velmi pozdní
noční doba, podél jižního (tureckého) břehu září překvapivě jasný a
souvislý světelný řetězec, pravda celý kontinent je vzhůru a oslavuje
první hodiny Nového Roku. Poté se mi přece jen podaří krátce usnout
ale po probuzení se nemohu dočkat, abych po rozsvícení palubních světel
signalizujících blížící se snídani směl stáhnout s okna stínící přepážku,
a opět se pokochal pohledem na fantastickou řeku
Irrawaddy
spěchající z jižních svahů Himaláje směrem k Indickému oceánu,
posléze však končící ve spleti zátok, mrtvých ramen a devíti bahnitých
deltách.Na Bangkokském letišti se zbavíme větrovek a svetrů, směníme 500 Euro za 24560 Bahtů a vyjedeme výtahem do 3. patra (vestibul odletů), kde jsou taxíky k dispozici bez čekání a o něco levněji. Zaplatíme dálniční poplatek (40 Bahtů) a už pádíme stočtyřicítkou do města. Hodinu po přistání jsme už v Bangkok Palace, ba zanedlouho si už plaveme v bazénu hotelu. Úroven' je nesrovnatelná s lon'ským "nouzovým" ubytováním i cena celkem přijatelná, (zhruba 1300 korun za dvě osoby na dva dny se snídaní). K večeru vyjdeme do ulice, v blízké jídelně si dáme pad thai a získáme cenné informace ohledně dopravních prostředků spojujících tuto část města s pozoruhodnostmi, které chceme během zítřejšího dne navštívit. Po večeři (180 Bahtů, z toho pivo 70) se vydáme na třídu New Phetchaburi a klimatizovaným autobusem č.60 (24 Bahtů za osobu) zajedeme na Khaosan road zavzpomínat do míst, kde jsme byli poprvé. Po zpáteční cestě nás průvodčí z nedorozumění vysadí o stanici dříve. Ačkoliv vzdálenosti mezi zastávkami tu jsou dvou- až třínásobné oproti našim, nakonec nám to nevadí, aspon' poznáme trochu lépe Pratunam, t.j. okolní čtvrt'. Cestou si dáme skvostnou ale na zdejší poměry neřestně drahou dánskou zmrzlinu (66 Bahtů).
Po vydatné hotelové snídani jsme opět venku na třídě New
Phetchaburi a čekáme na autobus č.72 (
bez klimatizace). Taktika nástupu je velmi podobná té, kterou jsme si
osvojili loni v Sydney: tabulka označující autobusovou zastávku
sice existuje ale pokud přijíždí více (někdy čtyři až pět!) autobusů
najednou, tak nikdo neví, kde zastaví ten jeho. V takové situaci začíná ztřeštěné
pobíhání podél autobusů, jakýmsi zázrakem se nakonec všem podaří nastoupit. Oproti
informaci z bedekru autobus není narvaný, dokonce jsou i volná místa k sezení a díky
spuštěným (či vůbec neexistujícím?) oknům -a konečně i mírnější lednové teplotě- je
klima docela přijatelné. Průvodčímu procházejícímu autobusem sem a tam a neustále
chřestícím podlouhlým šestihraným plechovým pouzdrem s perlet'ovou ozdobou zaplatíme
směšných 7 Bahtů za dvě(!) jízdenky.
Vystoupíme u Watu Benjamabophit, tento buddhistický
klášter, postavený z carrarského mramoru není tak rozhlehlý jako turisty neustále obléhaný
Královský Palác a Wat Pho, jeho krása je však unikátní. Celý objekt, pozůstávající ze
zhruba půl tucta budov a malebné zahrady jíž protéká jeden z četných klongů (kanálů) města
projdeme zhruba za půl hodiny.Vrátíme se na autobusovou zastávku a dvaasedmdesátkou dojedeme až na konečnou (Thewet), kde se nejprve prodereme zelinářským "trhem" zabírajícím chodník v jeho celé šířce. Po přechodu klongu zahneme do prava, směrem k přístavišti, ulici zde lemuje květinový trh, kde jsou k dostání i sošky, drobné ryby, nářadí a kdo ví, co ještě. Dokud čekáme v thewetském přístavišti na lod', pozorujeme jak se stovky ryb perou o kousky suchého chleba, který tam prodávají turistům vyloženě za tímto účelem.
Zanedlouho se přižene lod', ze které se -jak už naštěstí víme- vyskakuje a naskakuje v šíleném tempu za doprovodu čilého pískotu průvodčího, aniž by lod' v podstatě vůbec přistála. Ted' se vezeme poměrně dlouho (13 stanic za 10 Bahtů za osobu), po cestě tak máme dost času pozorovat pobřežní objekty. Vystupujeme u mostu Memorial, nedaleko odtud začíná čínská čtvrt', kam máme namířeno projít delší trasu dle nabídky stáhnuté s internetu. Čistě mužskému spolku nemohu ze srdce doporučit tuto část města, jeden obchůdek s "hadry" a "korálky" vedle druhého, posléze se ulice (Sampang Lane) zúží natolik, že se člověk dokáže soustředit už jen na to, aby čelil náporu lidí, proudících v protisměru. Po půlhodinovém boji s davem se konečně vymotáme na souběžnou ulici Yaowarat, po které se celkem brzy a hladce dostaneme k Watu Traimit, skrývajícího uvnitř pět a půl tunového, vyleštěného Zlatého Buddhu.
Zblízka vypozorujeme, jak thajci pozlacují budhistické sošky a poté se vracíme zpátky k řece, a na zpáteční lod' nastupujeme o zastávku níže. Na květinovém trhu v Thewetu jsme si už cestou sem -na sobě nezávisle- vyhlédli rozkošnou sošku žabák"a vytesanou z pískovce, ted' navíc objevujeme i jeho partnerku, takže po celé další cestě se vezou s námi, byt' je tak ruksak o dobré čtyři kila těžší. Do hotelu se vracíme příjemně unavení, na uvolnění si zaplavu další kilometr, zabalíme, jsme připraveni na zítřejší let do kokosového ráje.
Ráno si taxík neobjednáváme v hotelu (draze za 500 Bahtů), nýbrž -obdobně taktice
uplatněné na letišti- chytneme vůz, ze kterého u vchodu do hotelu právě vystupuje nový
host. S taxikářem se domluvíme na -dá se říci už standartních- dvou stech Bahtů, na
letišti bleskově vypnutý taxametr sice ukazuje pouhých 130, berme rozdíl coby spropitné...
Na Ko Samui nás poveze společnost Bangkok Airways, není zrovna dvakrát levná, navíc při
check-in nás zbaví dalších 100 Bahtů, prý jako příspěvěk k boji proti terrorizmu, zato v
čekárně mají internet i buffet zadarmo a času je na obojí až dost, jelikož všechny lety
mají pravidelné zpoždění.Jelikož sedíme opět na pravé straně letadla, před přistáním mám příležitost fotit východní břeh Koh Phanganu a fot'ák mám při ruce i na letišti na Koh Samui. Cenový poměr letištních a soukromých taxikářů je zde překvapivě pravým opakem zkušenosti z Bangkoku: mikrobus objednaný na letišti nás zaveze do přístaviště v Nathonuza pouhých 250 Bahtů, zatímco soukromí taxikáři lelkující u východu z letiště drze nabízejí nezkušeným turistům převoz za 600 Bahtů. Po zhruba půlhodinové cestě do Nathonu zakoupíme lístky na lod' na Koh Phangan (115 Bahtů za osobu) a protože lod' odplouvá už v 16:30 (o půl hodiny dříve než minule) -a taky kvůli zpoždění letadla- sotva musíme něco čekat, ještě rychle zavoláme Jimovi, aby pro nás nezapomněli přijet do protějšího přístavu Thong Sala a už plujeme.
Od naší poslední návštěvy cesta do Had Saladu dostala dalších 50 metrů asfaltovaného povrchu, v zálivu vystavěli dva nové luxusní objekty, nejsme příliš nadšeni, jelikož jejich klimatizace natolik zatěžuje sít, že nám zářivky v kuchyni a koupelně často nechtějí nastartovat. Opět je nám k dispozici bungalov č.1., nastěhováváme se s pocity, jako bychom se vrátili domů. Rozbalíme, na terasu zavěsím bivak, mezitím se setmí, vydáme se do My Way na večeři. Beru sebou album "18" od Moby, který jsem slyšel poprvé a hned si oblíbil právě tady. Maryland fish, tomato salad, big Chang a nakonec porce banana cookie - čím jiným začít týden, který je tu před námi...
Snídani si dáme ale "doma", u Asie: "two tee, two coffee and two scrambled eggs on toast" (dohromady 160 THB), "mamá" dává pořádnou dávku čaje a kávy, i její míchaná vajíčka jsou nejlepší v celém okolí. Jedinou výhodou infrastrukturálního vývoje zálivu je, že vedle prodejny potravin (kterou kvůli strojené přívětivosti majitelky a její neznalosti angličtiny nemáme v oblibě), otevřel obchůdek kombinovaný s "cestovní kanceláří", ve které obsluhuje milá, anglicky dobře mluvící mladá dívka, takže po upřesnění detailů si hned předplatíme na zítřejší den taxík a výlet na ostrov Ko Tao (1800 bahtů).Poté -stejně jako loni, v tom největším poledním vedru- vyrazíme směrem na Had Yao ale jelikož jsme tu už jednou byli, zanedlouho pokračujeme ještě o jeden záliv níže na jih. Had Son je mnohem menší, od cesty strmým svahem oddělený útulný záliv, odkud je vidět západ slunce i v lednu (bohužel v Had Saladu slunce ted' zapadá za skalami lemujícími záliv od jihu, t.j. zleva). Zalehneme do jedné restaurace na Ice Coffee, v televizi bohužel běží nějaký přiblblý americký film plný střelby a výbuchů, navíc zvukový doprovod je vyveden na velké stereobedny, na nějakou relaxaci tu nemůže být ani pomyšlení.
Po návratu domů se ponořím do brošury o Ko Tao vyzvednutou v cestovní kanceláři, rozprostřu vlastní detailní mapu 1:25000 a začnu plánovat zítřejší výlet. Na ostrově budeme mít zhruba pět hodin času, za tuto dobu bych chtěl vylézt jednak do průsmyku Two View (300 m n.m.), odkud je současně vidět západní i východní břeh ostrova a ve zbývajícím čase si prohlédnout svět pod vodou v některém ze zálivů poblíž přístaviště.
V 07:50 pro nás přijede taxikář sousedního resortu Green Papaya a zaveze nás do přístavu Thong Sala. S menším zpožděním dorazí ze Samui katamaran společnosti Lomprayah, ze kterého krátce po desáté vystupujeme v Mae Hat, jediném přístavišti na Ko Tao.
V nedaleké kavárně se nasnídáme a poté se vydáme na cestu. Zpočátku jdeme svižně po betonové silnici, asi po půlhodince s radostí oznamuji Andree, že podle mapy jsme už na půl cesty.
Tuším, že ta těžší půlka je ještě před námi ale o co je těřší, na to přijdeme až o další půlhodinu později. Cesta se před námi postupně zužuje, místy docela mizí. Na jednom místě se ještě poptáme kterak dál poblíž pracujícího člověka (dále už neuvidíme ani živáčka) a za chvíli se už prodíráme prakticky směrem, ve kterém klade džungle nejmeněí odpor. Andreu (a jen ji) žerou komáři, hlava jí rudne námahou, zaklívá den, kdy mě poznala -v takových momentech mě obvykle posílá do háje citátem z filmu "Vrták": "...víš co, Gézo, vrat' se do tanečních a požádej o tanec nějakou jinou...".Situace nastává být kritickou, za určitou dobu se sice z hustého porostu dostaneme ven na úvoz, značený na mapě coby "dirt track" -možná kdysi dávno to skutečně byla sjízdná cesta, ted' ji však pestří místy až metr hluboké výmoly. Trasa se strmě klikatí někam vzhůru k nebesům a ač podle mapy vím, kde asi jsme, je prakticky nemožné odhadnout co nás ještě čeká. Ze zoufalosti utrhnu kvítek podél cesty ot a strčím ho Andree za klobouk, nabídnu, že půjdu rychle napřed a pak ji informuji, nač se má ještě těšit. Ve vlastním tempu lezu vzhůru dobrých deset minut po nemilosrdně těžkém terénu (vyloučeno aby sem vylezla i ona), nakonec dosáhnu vrcholu, pár minut se kochám výhledem (viz titulní foto) a pak běžím dolů. Asi po dvou minutách se s Andreou setkáme, chci ji vymluvit další cestu ona ale trvá na tom, že tak blízko k cílu to nevzdá. Vážím si jejího rozhodnutí a tak s ní vylezu ještě jednou. Nahoře je opuštěný bungalov, vedle něho cisterna pro dešt'ovou vodu, ze které vede hadice k další, také očividně opuštěné chatrči na protější straně sedla.
Zpátky nám to jde o něco rychleji ale zas ne tak rychle jak jsem plánoval. Nahoře zbývaly ještě skoro dvě hodiny, než se ale vrátíme ke břehu, už jen sotva víc než jedna. Zcela vyčerpanou Andreu posadím na džus do restaurace, sám rychle vyhltnu pivo a pak už pádím do zálivu Jansom , ležícího kousek na jih od přístaviště. V zálivu se několik desítek metrů od břehu tyčí formace skal, zvaná "Three Rocks" -určitě slibuje vzrušující podívanou. Čistota vody je ještě o stupen lepší neř na Phanganu, i svět ryb je rozmanitější, jen a koraly -alespon' tady, v tomto malém zálivu- nedosahují toho, co lze vidět na Phanganu. Líbí se mi klid místa, a přestože je zrovna "peak season", je tu dost volných míst i pro ty, co nechtějí zaplatit za drahý potapěčský kurs, který u některých resortů bývá podmínkou pro získání noclehu.
Vracím se k přístavišti (domluvili jsme se, že se tam sejdeme 10 minut před odjezdem), Andrea nikde. Lítám sem a tam, ostatní se už chystají k nástupu, jemine, co ted'?. Po úmorných pěti minutách se odněkud vynoří, dosud stála u jiného mola, tam prý stojí "podobná" lod... S hrůzou pomýšlím, co by bývalo kdyby se mi ztratila v džungli?! Pčed několika dny -ještě v Bangkoku- už jednou provedla podobnou věc, když na ulici Khaosan vešla do jedné pasáže s "korálky" a vylezla z ní zadem, zatímco já jsem aspon pět minut panikařil, věda, že u sebe nemá ani halíř a taky nemá ani šajna, jak se jmenuje náš hotel...
Po návratu na Phangan poprosíme taxikáře, aby zastavil u tržiště, kde si koupíme meloun s křiklavě žlutou dužinou (80 Bahtů) a velký trs banánů (28 Bahtů). Po návratu na Had Salad ještě dokoupíme obrovský ananas (90 Bahtů), takže pro zbývající dny je Andreina nepostradatelná zásoba ovoce plně zajištěna.
Večer v My Way založí do hifi věže svoje CD-čko někdo jiný, i tato hudba je ukrutně dobrá. Přistoupím jakoby k poličce prohýbající se pod tíhou knih přečtených a zanechaných zde většinou američany a angličany, letmým pohledem na pouzdro CD-čka zjistím: Coldplay -A Rush Of Blood To The Head- ještě jsem o nich neslyšel, ale určitě si je co nejdříve seženu a oblíbím.
Celý den strávíme v Had Saladu koupáním, potápěním (snorklem), čtením a příjemnou nečinností. Fotoaparát pro podvodní snímky jsem nakonec zapomněl koupit, focení řeším tak, že "modely" vynáším na krátkou chvíli na břeh a po zhotovení snímků je vracím zpět do míst, kde jsem je našel.Současně probíhá s Andreou tichý boj "půjdeme-nepůjdeme večer na Full Moon Party". Já bych šel, ona spíš ne. Nevyvíjím zvláštní agitaci ale když se odpoledne objeví na břehu reklamní tabule s nápisem "Boat to Full Moon Party, one way 150 Baht", podniknu poslední pokus: vida, jak pohodlně a za jak romatických okolností, při úplnku, poměrně levně, atd. se tam můžeme dostat - to přece nelze vynechat. Andrea se nakonec poddá ale současně ustanoví přísná nařízení: fot'ák si sebou brát nebudu, peníze jedině v bezpečnostní kapsičce připevněné kolem pasu, jakoby jsme se chystali mezi samé lupiče a kapsáře.
Večer o půl osmé, za úplné tmy vyrážíme bosí ke člunu, stojícímu kvůli odlivu asi 200
metrů od břehu. Domorodci nám svítí na cestu zapálenými seschlými listy kokosových palm,
jejichž jas regulují rychlostí mávání. Několik metrů před dosažením člunu
světla bohužel dohasínají, odnášejí to chodidla, pořezaná koralovými drolinami, na které už nevidíme. Mnochem nepříjemnější však je, že začíná slabě poprchávat a my už víme, co to tady znamená... Ještě nejsme ani ve člunu, který díky odlivu uvízl na mělčině a vší silou se ho snažíme protlačit do hlubší vody, když během jediné chvilky promokáme na kost v propuklé průtrži mračen. Všichni vytrvávají a snaží se brát situaci s humorem, jen jeden starší Němec s thajskou děvkou prchají zpět na břeh. Lod', poté co je vysvobozena ze zajetí písku pak doslova letí po klidné hladině, od chvíle co jsme tady je mi poprvé zima. Sundám kapající tričko, vyždímu jej a pak -nechaje ho vlát jak prapor až do konce více než hodinové plavby- téměř uschne.
Andrea mě cestou požádá o cigarety, které mi při odjezdu strčila do pravé kapsy. Už otevřenou krabičku ji předávám s obavou, netýkající se ovšem cigaret nýbrž pouzdra z perličkového plátna v druhé kapse, ve které je fot'ák, který jsem si sebou navzdor přísnému zakazu přece jen vzal.
Cigarety jsou překvapivým způsobem téměř suché, doufám tedy, že i fot'ák přežil.
A skutečně, když člun dorazí do Had Rin Noku a odtamtud se
pěšky projdeme na Had Rin Yai, kde Full Moon Party probíhá,
fot'ák pracuje perfektně, už jsem skoro suchý, jen Andree musíme koupit nějaké kalhoty,
jelikož ty její moc schnout nechtějí.
Party nás nezklame, což ale vůbec neznamená, že stojí zato se jí zúčastnit. Uznávám, že tu jsem ze zvědavosti a snobizmu (tzn., že tu jsem jen proto, abych se mohl pochlubit, že jsem tu byl). Kdybych sem nešel, po celý zbytek života bych si vyčítal, že jsem se nepřesvědčil na vlastní oči o správnosti představ o této světoznámé události. Čeká nás tu přesně to, s čím jsem na základě informací z webových stránek počítal: z reproduktorových beden nahromaděných na sebe před každou plážovou restaurací doráží na ušní bubínky techno, house, rave ap. a to v dokonalé dezorganizaci a od sebe nikterak neizolovaně. Pro srovnání: Ostrovní festival, pořádaný každoročně začátkem srpna v Budapešti je nesrovnatelně kvalitnější událostí, na které vystupují výborní, někdy dokonce i světoznámí umělci a kapely z celého světa.
Asi polovina davu, k níž patříme i my se brodí podél břehu mezi odhozenými lahvemi s nadějí, že uvidí něco zajímavého, druhá část posedává na nízkých lavičkách a popíjí. Není ještě ani půlnoc a několik na mol opitých jedinců se už povaluje v bezvědomí poblíž bufetů, podél dlouhého pobřeží pak nejméně dva tucty mladíků venčí do ustupujícího moře... Ač se obloha mezitím už zcela vyjasnila a měsíc opět naplno svítí, v celém tom happeningu mu připadá zanedbatelná role. Jedinou skutečnou podívanou jsou tanečníci a tanečnice s ohněm, ze kterých nejeden profesionálně ovládá hůl zapálenou na obou koncích či dvě hole zapalené na jednom konci. Původně jsem tu chtěl zůstat až do východu slunce, ale osmičlená skupina mladíků, se kterou jsme sem jeli se domluvila s thajci, kteří nás sem přivezli, že se sejdeme u člunu hodinu po půlnoci.
Kolem jedné se tedy vracíme ke člunu ale nás dvou a dvou thajců nikdo. Za nějaký čas dorazí polovina zbývající společnosti s tím, že ostatní si to rozmysleli a ještě zůstanou. Rozpoutá se nechutná hádka, thajci na nás chtějí peníze i za nepřítomné, mladíci jsou ochotní něco připlatit ale to jim nestačí, načež všichni kromě nás jim sprostě nadávají a urychleně opouští člun, vypuká téměř rvačka. Mi (už) tak rychlí nejsme, uvízneme ve člunu, ze kterého za pobízení unikající party slézáme jen pomalu. V té chvíli nastává nečekaný zvrat: jeden z thajců nám nabízí, že nás dva zavezou domů, a to za originální poplatek! Vícekrát se přeptám, zdali jim dobře rozumím, jejich motivace mi není jasná, před chvilkou jim pro paličatost uteklo 800 Bahtů a ted' nás za 300 přece jen chtějí svézt a pak se sem ještě vrátit ?(jsou odtud). Snad ctí náš věk (to je v této části světa silný mrav), na každý pád jedeme domů více než 30 kilometrů člunem pro 20 osob zase ve dvou, stejně jako vloni při okružní plavbě kolem ostrova.
Po návratu bohužel konstatuji, že fot'ák přece jen zanevřel na vlkost: marně ho připojuji
na sít', ani indikátor nabíjení se nerozvěcuje. Posléze ho každý den vysouším, profukuji
ventilátorem ale nic nepomáhá. Víc fotek tedy během této cesty nezhotovím, naštěstí
se mi podařilo zvěčnit ty hezčí pasáže a stejně mám pocit, že ani ted' jsme tu nebyli
naposledy.
Sladké lenošení na pláži, Andrea snorkluje dopoledne, já se vydávám na cestu po vodě
směrem na sever odpoledne. Loni jsem si troufl jen k malému neobydlenému zálivu ukrytému mezi skalami kousek pod Mae Had, i ted' se tam stavím ale protože tu ted' bivakuje nějaká
společnost toužící zřejmě po absolutní samotě, urychleně plavu dál až ke dlouhé,
bungalovy lemované pláži Mae Had. Projdu se po písčitém, téměř vylidněném břehu,
odkud je pěkný výhled na protější ostrůvek Koh Maa. Celkový dojem kazí pouze močálovité
jezírko, v němž končí koryto říčky, která sem v deštivém období ústí.
Dojdu až k asi 100 metrů dlouhé a několik málo metrů široké mělčině spojující ostrůvek
Koh Maa s Phanganem, která je podle stavu pžílivu či odlivu bud' několik cm pod anebo
nad hladinou. Ted' je to tak právě napolovic, poblíž obou břehů je písek několik
metrů nad vodou, uprostřed sahá voda nad kotník. Na protějším skalnatém břehu se projdu
podél obydlených chatrčí jediného zdejšího resortu, poté po kamenech vlezu opatrně do vody a prozkoumám zdejší podvodní život podél břehu až po vnější špici ostrova. Jsou tu
pěkné koraly i mnoho druhů ryb, však tu také většinou staví výletní lodě, jezdící tímto
směrem a nechávají výletníkům čas pro potápění. Rád bych tu ještě chvíli zůstal ale když
se podívám zpět směrem k Phanganu tak vidím, že se nad ostrovem začínají kupit temná mračna, Andrea už má o mně určitě strach, právem, jsem už dlouhé hodiny pryč, rychle zpátky, Had Salad je odtud přes 2 kilometry. Moje předtucha je správná, po 33 letech manželství je dojemné, že na moje pátrání -od ní zcela neočekávaně- dokonce vytáhla můj dalekohled...
Téměř dokonalá kopie včerejška, s tím rozdílem, že vyplouvám ze zálivu směrem na jih,
na průzkum dvou blízkých sousedních zálivů Had Thian a Had Kruad, které jsou ještě před
Had Yao. Směrem od vnitřku ostrova jsou totiž tyto dva zálivy přístupné pouze přes klikaté a strmé stezky, po kterých se nám pěšky dolů moc nechtělo. Zálivy jsou těsně vedle sebe, břeh Had Thianu je skalnatý, koralové pole se tu proto táhne až ke břehu. Bungalovy stojí na strmém skalnatém svahu, z vody nevypadají příliš lákavě, opačný výhled je však asi výborný, protože všechny (je jich asi půl tucta) se zdají být obydlené. Žádný vystavěný vchod do moře tu není, na jednom místě se však po zaoblených skalách lze poměrně snadno dostat do vody.Had Kruad má drobný písčitý břeh avšak v mělké vodě je tolik koralových drolin, že bez bot je radno se z vody spíše vyplazit než vyjít a riskovat pořezání chodidel. Jinak je to velice útulný záliv, na jehož levé straně se ve stínu palm skrývá devět lepších bungalovů -vyjma jednoho jsou všechny obydlené, na pravé straně se řadí pět skromnějších chatrčí se střechou z kokosového listí, ty jsou naopak všechny prázdné a zavřené visacím zámkem. Uprostřed plácku je restaurace, kromě několika uklizejících domorodců nikde nikdo, jen u stolku poblíž břehu sedí tři hosté. Jelikož jsem za tu dobu, co tu jsme už viděl řadu resortů a pozoroval je i z pohledu obsazenosti, navíc jsme v "peak season", každého mohu jen uklidnit: na Phangan se můžeš vydat kdykoliv a kamkoliv aniž bys musel strávit první noc pod širákem; dokonce i v Had Rinu, při Full Moon Party jsem viděl tabule s nápisem "Rooms to rent".
Den rozloučení s Koh Phanganem. Původně chceme odjet lodí společnosti Seatran už brzy ráno v 7:30, abychom na Samui, kde strávíme už jen tři noci měli před sebou ještě celý den. V had saladské "cestovní kanceláři" však vyjde najevo, že ráno momentálně jezdí jen Songserm a to ještě o půl hodiny dříve, což by vyžadovalo až příliš ranní vstávání. A tak jsme zase závislí na katamaranu Lomprayah ("serious company"), který věrný své formě namísto 11:30 opouští přístav Thong Sala teprve ve 12:10, je pěkně drahý (250 Bahtů), pravda i fantasticky rychlý a cena obsahuje i převoz do nahlášeného resortu (Free House, Bophut). Loni jsme se z této lodi vystupovali na Samui v Mae Nam, nyní nás zavezla k Velkému Buddhovi, pokud někdo ví, jak lze předem zjistit, odkud bude vyplouvat v opačném směru (Samui -> Phangan), tak at' mi napíše!Jak jsem předem tušil, Samui není Phangan, Bophut není Had Salad a Free House není Asia. Nocleh je dražší o 100 Bahtů a jídlo téměř dvounásobek, ledničku nemáme, okno a zasklené dveře pobřežního bungalovu nalepeného na zed' restaurace sousedního resortu jsou špinavá, po zespodu otevřené střeše špacírují ptáci, díky nimž na postel neustále padají drobné úlomky kokosového listí.
Ale abychom nabyli i kladných zážitků, po rozbalení vyrazíme na pláž vypátrat mladou masérku, kterou nám doporučila dcera. Mám u sebe fotky, které o ní zhotovila, když tu byla vloni na jaře. Brzy ji najdeme, jak se blížíme je trochu vyděšená, protože se -abych nabyl jistoty- několikrát podívám střídavě na fotku a na ni a ona neví, proč. Když jí a její kolegyni ale fotky ukážu, obě vypuknou v ohromném smíchu asi tak, jako když se domorodci poprvé v životě uvidí ve zrcadle. Když pak ulehnu na jeden z masážních molytanů a druhá dívka spatří moje chodidla zmozolnatělá chozením naboso, bez jakéhokoliv svolení se do mne pustí i ona -poprvé v životě na mně pracují dvě ženské najednou :-)). Co mám povídat: kdo už se v Thajsku masírovat nechal, pro ty je zbytečné cokoli vykládat, a pro ty, co ještě ne, je těžké slovy popsat ten zážitek: člověk upadá do polospánku, při roztírání kokosového oleje po celém těle se vybavuje vzpomínka na péči po koupání v kojeneckém věku, po půlhodině slyším jakoby ze zásvětí melodickou výzvu "hellóóóó, turn to back, pleeeease"-t -to snad není ani možné, ještě zbývá celá půlhodina mazlení, ke konci navíc masáž hlavy, bože, to je rozkoš, není divu, že hodinová masáž hlavy samotné stojí o 100 Bahtů (300) víc.
Po masáži vyrazíme poznat okolí a zmapovat možnosti plánovaného výletu do mořského národního parku Ang Thong. Bophut je dlouhá vesnice podél hlavní silnice, bydlíme dost daleko od centra kolem přístavu (7-Eleven, ATM, atd.). Cestou se poptáme v několika cestovních kancelářích, nakonec najdeme jednu s celkem přijatelnou cenou (750 Bahtů na osobu včetně taxíku do přístavu a zpět), navíc Roy -chlapík pocházející z australského Perthu mluví srozumitelně anglicky a na všechny moje pitomé otázky trpělivě odpovídá. Jsem si jist, že se sem zítra vrátím -pokud se výlet navzdor nejistému větrnému počasí pozítří vůbec uskuteční, ba -pokud na to přijde- i auto si najmeme tady.
Po zpáteční cestě se vracíme po pláži a bezprostředně předtím než dojdeme domů se nás dotkne atmosféra restaurace sousedního resortu Cactus a tak zasedneme večeřet k nim. Jídla sice nejsou o nic levnější než u Free House, ale mají tu internetový koutek, odkud za 1 Baht/min napíšeme dětem nejčerstvější zážitky. Z baru se line příjemná hudba (Beth Orton) a konečně ochutnám již dlouho vyhlíženou barracudu.
Spontání odpočinkový den, necháme se kolébat rozvlněným mořem, posedáváme na pláži a
takřka každou minutu odmítáme neuvěřitelný výběr a nabídku ambulatních prodavačů. Nakonec
tímto způsobem získám předčasně a nečekaně levně (za 100 Bahtů) CD od Coldplay, jeden
angličan mi půjčí discman, abych zkontroloval nejde-li o vadnou kopii. Zcela fantastická
je produkce prodavače ovoce a prodavačky teplých(!) jídel, kteří balancují aspon' půl
metrákem zboží, rozděleného do dvou košů zavěšených na koncích asi dvoumetrové tyče,
přehozenou za krkem přes ramena. Prodavačka má v jednom koši zapálený(!) minisporák a
ve druhé veškeré ostatní potřeby, t.j. vykuchané ryby, kuřata, zeleninu, koření, příbory,
tácky, ubrousky, sáčky a kdoví co ještě. Oba jsou oblečeni do dlouhých tmavých kalhot a
košilí s dlouhými rukávy, na hlavě klobouk ale bosí, takže se při chůzi propadají
do horkého písku až po kotníky... Odpoledne odejdeme zaplatit zítřejší výlet (domorodci věští na zítřek dobré počasí), pak se vrátíme na masáž a večeři si dáme opět v Cactusu.
Společnost Air & Sea, jedna z pořadatelů výletů do národního parku
Ang Thong nám za zaplacené peníze poskytuje velice slušný program:
taxík nás vyzvedne v domluveném termínu a po nástupu na lod' okamžitě dostáváme
snídani. Levnost -oproti 1200 až 1500 Bahtů jiných společností- se projevuje pouze
v délce plavby, která trvá zhruba dvakrát déle, tzn., že se plavíme o něco víc než
dvě hodiny. Počasí je ale dobré a tak aspon' můžeme delší dobu sledovat pomalu se
přibližující skupinu asi čtyřiceti větších a mnoha menších ostrovů, jejichž skalnaté a
podemleté pobřeží skrývá nesčetný počet jeskyněk. Naše lod' se nakonec zastaví před
jedním z větších ostrovů, na kterém se už zdálky rýsuje malá písčitá pláž. Za okamžik
pro nás přijíždí člun, na který musíme přestoupit, protože
jedině ten nás dokáže dopravit k mělkému břehu. Hlavní atrakcí ostrova je
smaragdově zelené jezero, nacházející se uprostřed ostrova, voda je v něm slaná, jelikož pod zemí je vícerými kanály spojeno s mořem. Břeh jezera obepíná kolem dokola vysoký prstenec skal, hladina je přesto nevysvětlitelným způsoben čeřena rozmanitými vzorky. Jezero bylo původně ukryté v podzemní jeskyni, jejíž strop se
posléze probořil a tak nabylo současné podoby. Cesta k jezeru není snadná: místy
lezeme po žebřících z kmenů, jinde zas prolézáme skalními spárami či pod skalními převisy, zkraje vede trasa strmě vzhůru pak naopak strmě dolů k vodě ale podívaná stojí za to. Po zpáteční cestě dojdeme k rozcestí, kde jedna z cest vede vzhůru k rozhledně, odkud lze ještě lépe vidět jezero i ostatní ostrovy.Na lod' se vrací už asi jen polovina účastníků, ostatní si zaplatili projíždku na kajacích, my jen potápění (snorkel), což posléze velmi lituji, protože díky větrnému počasí předchozích dnů není ve vodě nic vidět. Na lodi nás čekají obědem: pečené kuře s rýží i kuře a brambory v thajské omáčce a jako zákusek dva druhy melounů. Mezitím jedeme dál, seznámím se s jedním Němcem, kterého jsem si kvůli jeho profesionálnému Nikonu, kterým co chvíli cvakal vyhlédl už cestou sem, poprosím ho aby hodil fotky na net, pokud mou prosbu splní, tak přece jen budeme mít vzpomínku i na tento den. Lod' se poté zastaví u dalšího hezkého ostrova, je mi líto spolucestujících, kteří si pronajímají brýle a trubici na potápění (já mám vlastní), protože vím, že si náčiní příliš neužijí. Naši hostitelé jim sice z břehu ochotně ukáží, kde by se měli potápět, lépe ale, že se sami nepřesvědčí, že tu dnes není k vidění vůbec nic. A tak se místo potápění jen povalujeme v mělké vodě, dvakrát obeplavu sousední ostrůvek, počkáme na kajakáře a pak se už vrácíme na lod' a jedeme zpět na Samui.
Po návratu zanechám Andreu v bungalovu a rychle běžím zpět do cestovní kanceláře k Royovi, abych ještě před setměním pronajal a vyzkoušel neznámý vůz, navíc ve věčně frekventovaném zdejším provozu a po levé straně. Během několika minut se ukáže, že jak u Roye tak u jeho partnera je všech deset aut pronajatých a tak musí zažádat o vůz ze sousedního Mae Namu. Říká, že za 15 minut tu bude, jen ho chtějí ještě umýt, pak ale čekáme pčes tři čtvrtě hodiny, mezitím se setmí, asi to nebylo "fifteen" ale "fifty"... Konečně před námi brzdí téměř zbrusu nový, klimatizovaný Suzuki Carribean 4WD (950 Bahtů na den), přivezl ho sympatický Řek s manželkou, kteří doma všechno prodali a před několika měsíci se tu nastálo usadili a začali podnikat. Palivová nádrž je podle zdejšího zvyku téměř prázdná, zajedu tedy ještě k benzinovce v Mae Nam, protože čerpací stanice tu zavírají už kolem deváté. Tankuji za 200 Bahtů (1 litr je za pouhých 17!), podle Roye to bohatě stačí na celou cestu kolem ostrova. Na prvních kilometrech se pořádně zapotím, vůz poskakuje (nová spojka ještě trochu "kouše"), místo blinkru zapínám furt stěrače (spínače jsou oproti obvyklé pozici prohozené) a v totální tmě jen ztěží nalézám cestu domů. Andrea zase pánikaří -a právem- byl jsem pryč víc než dvě hodiny.
Poté co nám naše hostitelka ráno jemně připomenula, že u nich je taky skvělá kuchyně, na poslední večeři zasedneme do Free House. Smažená ráčata i pečený banán s medem jsou skvělé, ale Free House nějak nemá atmosféru, všechno připadá mírně zchátralé a přívětivost je strojená.
Po večeři vzhůru do Chawengu, trasu se radši naučím nazpamět, doprava poněkud zeslábla a tak se poměrně hladce dostaneme do hlavního centra nočního života na Samui. Teprve ted' si všimnu, že naše auto (a jen naše) nemá poznávací značku, technické osvědčení jsme k vozu nedostali a řidičák jsem nechal jako zálohu v kanceláři -doufám, že nakonec neskončím v nějaké thajské věznici... Andrea vlivem záplavy světel a nočního ruchu oživne, prolézáme jeden krámek za druhým, naštěstí vše je bud drahé, anebo příliš malé či velké, nebo to nemají ve správné barvě. Nakonec však narazíme na obchod, kde se přece jen sejde několik dárkú, zaplatíme bankovní kartou, pak ještě načerpáme z bankomatu několik málo tisíc na poslední den. Během dvou hodin jsme podívanou nasyceni a unikáme z kavalkády povětšinou anglických, australských a německých turistů resp. nově zbohatlých Rusů.
Náš poslední den na Ko Samui. Je hrozivě zataženo, vítr fouká už několik dnů, vlny moře
bijí pobřeží s periodickou jednotvárností. K soše
Velkého Buddhy dorazíme ještě
před deštěm, ale v Chawengu zajíždí Suzuki do vody až po osu, vedlejší ulice zdejší
obyvatelé urychleně blokují pytlemi s pískem, po včerejším večerním lesku nikde ani
stopy. Aniž bychom zastavili jedeme dál na Lamai, po cestě se rozhlédnu u jedné vyhlídky ale kromě rozbouřeného moře není vidět nic. Naším cílem je motýlí zahrada v jihovýchodním
cípu ostrova, když tam dorazíme, ještě poprchává, sama pokladní nám rozmlouvá koupi
vstupenek -v tomhle psím počasí motýli nelétají. V elegantním vestibulu parku si sedneme
na výborné kafe a pak jedeme dál na západní břeh ostrova, do Nathonu, který díky jeho
přístavu už částečně známe. ted' však nemáme sebou ruksaky, i pršet přestalo a tak se můžeme volně projít okolními uličkami plných malých obchůdků a koupit několik dárkových předmětů.Pokračujeme směrem na sever, zanedlouho mineme benzinovku v Mae Nam a stezku vedoucí k Free House, zhruba 80 kilometrový okruh je tedy uzavřen. Ještě nám zbývá trochu času, navrhuji, abychom zavítali do zdejšího supermarketu Tesco Lotus nedaleko Chawengu. Andrea o Tesku zkraje nechce ani slyšet (stačí to, co máme doma), ale pak ji odtamtud nemohu dostat, není divu, vždyt' je -kromě názvu- uvnitř vše docela jiné, než doma. Stále častěji se dívám na hodinky, už nezbývá moc času, ještě se musíme vrátit do Free House, vyzvednout ruksaky, přestrojit se a stavit se pro Roye, který nám nabídl, že s námi sveze na letiště a auto pak odveze zpět. Na letišti jde vše jak na drátku, náš let má sice dvouhodinové zpoždění ale protože mají volná místa na jednom z dřívějších ale též zpožděném letu, odlétáme a po hodině přistáváme v Bangkoku prakticky v plánovaném termínu. Při bangkokském check-inu obdržíme oba palubní lístky na zbývající dva lety Swissair. Na cestě z Bangkoku do Zurichu sedíme na stejných místech, jako cestou sem, displeje už však fungují -díky intervenci dcery, která naši stížnost předala letecké společnosti.
A zábavy je taky zapotřebí, protože zpáteční cesta se kvůli silnému protivětru o hodinu
protahuje (13 hodin). V Zurichu se podzemním vláčkem projíždějícím tunelem připomínající
atomový bunkr přepravíme z terminálu E na A a po dvouhodinové pauze se opět zvedáme nad
oblaka. Chvíli se kochám ostrými zasněženými špičkami Alp, vyčuchujících z mračen, poté
se krajina znenadání rozloží do roviny, silniční sít prořidne, jsme doma. Ještě přelétáme
nad severním cípem Balatonu, kousek pod Budapeští nad Dunajem, pasažérům sedícím na levé
straně silně nakloněného letadla se na chvilku objeví panorama celé Budapešti a pak už míříme na Ferihegy, přistáváme, konec, hotovo. V hlavě se mi ale už rýsuje plán příští cesty: několik dnů na Phangan, do Had Saladu (protože koraly nejsou nikde hezčí),
a pak na Ko Tao, ale ne na 5 hodin ale aspon na 5 týdnů...