Když jsme se v březnu 2003 zastavili v Thajsku částečně náhodou, jen abychom rozkouskovali dlouhou cestu do Austrálie, zdálo se mi to celé jako ve snu: neuvěřitelné a neopakovatelné. Ale po návratu z letošní lednové druhé cesty, která nám padla nečekaně do klína jako vánoční dárek jsem už věděl, "Yes, we can do it!" a rozhodl se, že podniknu vše, abychom se tam co nejdříve opět vrátili. Od jara se mé myšlenky točily neustále kolem plánování třetí cesty a když společnost Aerosvit přišla s akcí letenek do Bangkoku za 90 tisíc HUF, plán se začal konkretizovat. Souběžně jsem se jako samouk -nemaje jinou možnost- začal učit thajštinu na základě materiálů stažených z internetu. Připadalo mi to velmi beznadějné, nicméně se cestou ukázalo jako užitečné, otevřelo se nám mnoho vrátek k lidem, s nimiž bychom se jinak nedomluvili. Následující reportáž je sestavená převážně na základě deníku psaného cestou. Nafotil jsem přes 1200 snímků, ze kterých jsem umístil po jednom ke každému dni přímo do textu a dalších několik tuctů připojil linkem.
Už se vracíme téměř "jako domů" a tak na začátku cesty nás spíš než vidina neznámé ciziny vzrušuje jak budeme spokojeni se službami letecké společnosti Aerosvit, o které jsme se prozatím doslechli jen samé stížnosti. Nakonec jsme příjemně překvapeni: z letiště Ferihegy 2B odlétáme starým Boeingem 737 převzatým od Švédů s malým zpožděním, které je z hlediska kijevského přestupu zcela zanedbatelné a dokonce i na této krátké lince dostáváme najíst. Kijevské letiště je komické (větší fraška je už jen naše Ferihegy 1, alespoň v současném stavu), přestupující cestující jsou tabulí směrováni k toaletám, kde se během chvilky nakupí a bezradně přešlapuje hlouček Maďarů, letících převážně do Bangkoku.
Po zevrubném průzkumu objevím stranou schody připomínající zadní schodiště starých činžáků: úspěch, na jejich vrchu stojí děžurnaja, nedaleko za ní RTG komora a čekárna s pouhými dvěma východy k letadlům.
Času je dost, seznámíme se s mladou sympatickou dvojicí ze Šopronu, oni sice nemají zcela konkrétní plán, jen jednu zamluvenou noc v Bangkoku, takže si jen vyměníme e-mail adresy a čísla mobilů, co kdybychom se později někde sešli.Letadlo Boeing 767 do Bangkoku se vznáší s pouhým 15 minutovým zpožděním, obsluha je bez úsměvu ale korektní, během 9 a půlhodinového letu nás dvakrát nakrmí teplým masitým nebo rybím jídlem, konaku nalévají jako vína, Cabernet i Chardonnay je výtečné, mají i pivo a samosebou vodku, second service ale neznají. Promítací plátno je vybledlé, obraz rozostřený, bez kontrastu, sluchátka jsou nekvalitní, cestu nám "zpestřuje" pouze hysterický křik rozmazleného švédského prcka a hulákání dalšího skandinávce, dorážejícího pití z vlastních zásob.
V Bangkoku přistáváme ve 4:02 místního času, tedy jen o 7 minut později než určuje letový řád. Začíná honička v zájmu stihnout ranní letadlo na Koh Samui: immigration -10 minut, čekání na ruksaky -10 minut, celní prohlášení v cuku letu, pěší transfer z mezinárodního letiště na vnitrostátní -15 minut. Kyvadlová přeprava v tuto ranní dobu ještě není v provozu ale vozítkem pro zavazadla lze projít takřka bez překážky vzájemně propojenými klimatizovanými budovami všech tří terminálů, jen na konci Terminálu 1 je třeba vyjet zdviží do prvního patra a na vnitrostátním se vrátit do přízemí.
Celý manévr nám vyšel tak skvěle, že jsme k pultu Bangkok Airways dorazili 10 minut před pátou, dříve než odbavující děvčata.Letadlo přistává nečekaně brzy, 15 minut před sedmou, což mě inspiruje k pokračovaní v podobném tempu, jako při přestupu v Bangkoku. Jakmile nás vláček dopraví do letištního srubu, pověřuji Andreu, aby hlídkovala u zavazadlového pásu a sám se okamžitě zařadím k pultu, kde se objednávají taxíky. Hurá, dokonce si tu můžeme objednat lístky i na katamaran, odplouvající z Mae Nam v 8 hod., nemusíme se tedy vláčet do Nathonu, navíc startujeme o hodinu dříve a katamaran zvládne těch 15 kilometrů o 40 minut rychleji. Čas jsou samosebou peníze, to celé nás stojí 700 bahtů místo 460 ale po 17-hodinové cestě si tento luxus můžeme dovolit. Katamaran vyplouvá nakonec až po půl deváté (mám silné podezření, že počkal i na pasažéry letadla, přistávající o hodinu po nás, jelikož nás je moc málo). Z mola přístaviště Thong Sala na Phanganu nás taxík společnosti Lomprayah odveze z mola, na břehu přestupujeme do místního taxíku. Rychlá zastávka u žlutého ATM vedle obchodu 7-eleven, max. částka, která se dá vyzvednout je 10000 bahtů, tolik nám bude nějaký čas bohatě stačit. Fičíme dál směrem na Had Salad, k našemu "domovu" avšak hned za městem zatáčíme doleva: copak, copak - že by během půl roku, co jsme tu nebyli udělali z krkolomně nesjízdné cesty podél západního pobřeží silnici? Ale ne, zastavujeme u phanganské státní nemocnice, kde vedle šoféra horko těžko vtěsnají objemnou, silně kulhající stařenu, její dcera vyleze k nám na plošinku a s obavou sleduje jak šofér pádí dál stejnou rychlostí po hrbolaté cestě domů do... Thong Sala... Po projížďce špelunkami městečka (zřejmě ne každému se podařilo ukrojit krajíc z turismu) opět vyjíždíme na cestu do Had Saladu a krátce před desátou jsme na místě - a to v rekordním čase, ještě před necelými 19 hodinami jsme byli na letišti v Budapešti. V Had Saladu nás vítají velmi srdečně jako staré známé, mi však při pohledu na záliv zklamaně konstatujeme, že úroveň vody je žalostně nízká, právě dopoledne, kdy bývá nejvyšší. K večeru vyjde najevo, že se fáze přílivu a odlivu posouvá spolu s ročním obdobím: nyní nastává příliv po západu slunce a v noci je úroveň hladiny nejvyšší. To je ale slabá útěcha: v noci není vidět, jak překrásný tento záliv je -proto je tady léto "mrtvou sezonou".
Rozbalování ruksaků se nám nepodaří dokončit: kvůli neprospané a díky časově protisměrnému letu prakticky ani neexistující noci a náhlému parnatému horku se kácíme do postele a prospíme poledne. Odpoledne se už ale jdu podívat do vody, vida, nízká úroveň hladiny má i svoje výhody: koraly jsou blíže. Abychom se trochu vzpamatovali, odebereme se do jižního konce zálivu do hospody Dubble Duke, zalehneme na kafe, které s velkou snahou objednám thajsky.
Ještě před setměním dorazí Ben, přinese nám vodní meloun velikosti dýně, 60 bahtů mi připadá trochu moc, ale aspoň se vejde do ledničky.
Při západu slunce jako obvykle udělám několik fotek, zapálíme vykuřovadla -komárů tu sice není moc ale takto je večer úplně perfektní. A večeře -kde jinde, než v My Way, a co jiného než maryland fish a banana cookie spláchnuté velkým Changem... :-).
Vstávám o půl osmé, jdu se podívat do vody, v tuto dobu je úroveň hladiny ještě přijatelná. 11 hodin, Andrea ještě spí, jak špalek, mám hrozný hlad, doma v tuto dobu mám za sebou nejen snídani ale už jdeme pomalu na oběd. Konečně se o půl jedné objeví na verandě a nevěřícně zírá na hodinky.
Jdeme na obvyklý čaj + míchaná vajíčka, avšak Asia, naše jídelna není proslulá svou kuchyní: "máti" nenachází cukr - "tak to jsem zapomněla koupit včera v Thong Sala!" - praští se dlaní do čela a zmizí. Po chvilce se objeví se zauzleným sáčkem s několika kostkami cukru, ze kterého se ve stylu - "tu máš, vem si" sami obsloužíme. Abychom jí ale nesnědli veškeré nouzové zásoby, na kávu namíříme opět k Dubble Dukeovi. Cestou spatříme hezkou jídelnu resortu Salad Hut a pro změnu si sedneme sem. Místo je velmi čisté, vkusně zařízené, povětšinou s lehátky a visutými lůžky, u vchodu s malým bazénkem na opláchnutí nohou.Odpoledne se přebrodím přes mělčinu podívat se zblízka na základy domu, který si staví Natee, Benin bratr. Vybral si výborné místo, na osamocené jižní straně zálivu, daleko od bungalovů, blíže ke koutu s rybářskými loďkami. Stavba teď dočasně stojí, truhla pro míchání betonu a okapový žlab sbíhající ze stráně jsou na kost proschlé, dešťové období (říjen, listopad) je ještě daleko. Před nedávnem poražená palma je zpracovaná na úhledné fošny a latě, jednu z nich pozvednu, dřevo kokosu je masivní, velmi těžké ale není vláknité a proto se tuze prohýbá. Hop, a tady nacházím kokos, není ještě zcela zralý (je sytě žlutý), vezmu ho sebou. Znám už strukturu lýkového pancíře resp. jeho slabiny, za necelou půlhodinku je malá tvrdá koule kokosu venku, dva ze tří lupínků provrtám a chutný nápoj už teče ven. Nemaje pilku, další "demontáž" probíhá syrovou silou: větším kamenem pořádně uhodím na kokos, hrc! a čerstvý vnitřek je dostupný.
Před západem slunce jde do vody i Andrea. Ke koralovému útesu, vzdáleného od břehu asi na 100 metrů se musíš brodit v 34-36 stupňové vodě, tam si nasadit masku, dřepnout, pomalu se položit na hladinu a jen pomocí rukou se přetáhnout přes první zónu koralů, ležících v mělké vodě.
Večer jsme v My Way opět sami, stejně jako včera. Malá číšnice se zlatě přiblblým výrazem ve tváři se doslova poleká při mém pokusu objednat si večeři thajsky, přecházím tedy zpět na anglištinu. Andrea si dá kuře a la maryland s hranolky a citronovou šťávu s ledem, já thajské nudle s mořskými dobrotami, tomatový salát s hořčicí a velkého Changa, najíme se až až. Poté e-mail domů z Had Lad, 14 minut, 28 bahtů, na fous stejně jako včera.
Tak jako každý den, kolem deváté vyleze geko na zeď pod střechou a několikrát přednese svůj oblíbený repertoár: nejdřív hlasitě zaklape, pak asi třikrát úplně čistě "vysloví", "g-ko, g-ko" a končí uklidňujícím vydechnutím.
Kvůli inverznímu odlivu a přílivu celou noc jsou slyšet vlny narážející na břeh, který je pouhých 10 metrů od našeho okna. Doma jsme zvyklí na brždění autobusů, pískot lokomotiv a šum letadel, ještě je třeba několik nocí než si zvykneme. Ráno je jídelna Asie kupodivu zavřená(!), to tu ještě nebylo, kvůli nás dvěma se máti nechce hlídkovat. A tak už ráno jdeme do My Way, nezklameme se, za mnohem vydatnější toast s máslem a česnekem a chlebíček s rybím filé zaplatíme jen o 10 bahtů více. Pokračujeme dál do resortu Green Papaya registrovat Andreu na masáž k nezapomenutelnému lednovému masérovi. K nemalému zklamání se dovídáme, že kvůli nedostatku pacientů se mistr dočasně přesídlil na frekventovanější Koh Samui a před koncem měsíce se nevrátí. :-(
Bez konkretního úmyslu se brodím vodou ven ze zálivu, nakonec plavu doleva, na jih, směrem na Had Kruad, kde mě čeká děsivá podívaná: před vylidněným resortem tvoří pobřeží několik desítek metrů široká bariéra kamenné sutě, přes kterou je prakticky nemožné se dostat do vody. Horko těžko kousek předtím vylezu na skalnatý břeh, podél něhož pokračuji dál do dalšího zálivu. Ale copak, měl by to být přece Had Yao, ale není, je stejně malý a vylidněný jako předchozí. Jediného člověka tu přece jen potkám, zavile ho brání zdejší pes, nakonec se mi přece jen podaří přisednout. Luc je Francouz zhruba mého věku, přívětivý samotář, ukáže mi svůj bungalov, 100 bahtů pro jednoho, 150 pro dva na den, záchod i sprcha jsou uvnitř a taky dvě(!) manželské postele.
"Kde konec konců jsem?" - ptám se, - na "Had Thianu" odpovídá, aha, tak to co jsem v lednu pokládal za dva samostané zálivy, to bylo ve skutečnosti obojí Had Kruad. Pokračuji dál po skalách na Had Yao, záliv, který byl jak loni v březnu, tak i letos v lednu překrásný, určitě nejkrásnějsí na celém západním pobřeží Koh Phanganu. I tady mě vítá smutný obraz, ba zdaleka ne natolik, jako na předchozích dvou místech: mělčina je tu totiž povětšinou písčitá, což budí dojem, že se pláž stala širší. Dostat se ale do vody (nechce se mi jít zpět po skalách) ani zde není lehké: zkraje jdeš písčitou mělčinou, později po kamenech až po koralové pole, navlékneš si masku, v dřepu ponoříš hlavu do vody, velice opatrně, plně nadechnutý se odpíchneš a jen rukama protáhneš mezi koraly tam, kde je relativně nejvíc vody.
Po zpáteční cestě objevím několik velkých kuželovitých šneků, ponořím se pro ně, bývají dost hluboko ale teď to mám lehké, hladina je na minimu, jsou sotva na pět metrů.
Vynesu je až k nám na břeh, udělám několik fotek, a pak -ač jsou velice houževnatí a díky vodě, kterou si nasají, vydrží na suchu i delší dobu- honem zpátky, jejich původní naleziště je odtud už daleko, tak alespoň sem k nám, do stejné hloubky. Poté se vydá do vody Andrea, já zatím sbírám podél břehu střepy ze skla, hnijící baterie -hrozné, kolik neotesanců se tu obrátí během několika let!
Vydáme se vyhledat jinou možnost masáže, v Double Duke se konečně setkáme s "Mr. Pong"em, který nás chce přemluvit ke dvouhodinové masáži. Nakonec se dohodneme, dobrá, celkem dvě hodiny ale z toho jedna pro Andreu a druhá pro mne, tolik nám bude bohatě stačit. To mi připomíná historku jednoho známého, který se ještě za dob devizového příslibu 50 dolarů na 3 roky pokoušel v Amsterodamu přemluvit prostitutku spolu s dalšími třemi kamarády, že by jim čtyřem jedna hodinka bohatě stačila. Tam si ale neplácli, pohoršená slečna je poslala do prdele... :-))
Zůstaneme u Ponga na kafe, u nich je nejlepší, a proto se taky domluvíme, že tu zítra po masáři zůstaneme i na večeři. Dnešní večeře v My Way je jen miska thajské nudlové polévky, Andreina je houbová, moje garnátová, obojí je super, poté ještě tácek pražených oříšků kešu, ani není třeba více, vždyť jsme celé odpoledne projedli a propili (vodní meloun, banány, keksy, pivo).
Zdá se vyjasňovat i náš nocleh na Ko Tao: při lednové krátké návštěvě tohoto ostrova jsem si vyhlédl záliv Jan Som, v jednom sešitě jsem našel jejich e-mail adresu i telefon ale ani jeden z nich nefungoval: mejl se vrátil nedoručený a telefon nikdo nezvedal. Jedna z dvou dcer starce, kterého vídáváme v My Way však pracuje na Ko Tao v resortu "Moondance", ten je sice o kus dál na jih od místa, které jsem si vyhlédl, ale starý jim vzkáže, aby pro nás přijeli člunem k přístavišti.
Ráno se probouzím na blízký a neutichající štěkot. Sejdu dolů ke břehu a vidím, že jeden menší pes vyškrabal úzký hluboký dolík, už mu vyčuhuje jen zadek, vrtí ocasem a nadšeně štěká dovnitř. Pokouším se ho odehnat, abych si mohl jít lehnout a spát dál ale pokaždé se vrací. Najednou vyleze z díry velký, sněhově bílý krab a v doprovodu čichajícího psa a jeho vyceněných zubů pádí do vody. Už docela probuzený si sednu do písku, pes se uvelebí vedle mně, za chvilku leží kolem mně takřka všichni zdejší psi, vypadáme jak skupinka školáků ve škole v přírodě.
Pár minut před pátou se odebereme k Dubble Dukeovi, dějištěm masáže bude písčitý břeh před budovou, kam mistr neprve položil lýkový koberec, na něj polštářek a přes celé velkou plachetku. Nejprve je na řadě Andrea, občas se z terasy jídelny podívám dolů, masáž probíhá v klidu, tiše, bude asi slastná. Masér je zdravého, sebejistého vzhledu, tipuji mladšího než 40 let. Nemám sice rád, když po mě šmátrá osoba stejného pohlaví (ani u holiče ne) ale teď nemám na vybranou.
Po Andree přicházím okamžitě na řadu já a už v první minutě tuším, že nynější zážitek se bude principiálně lišit od rozkoše popsané v deníku "Thajsko 2" na toto téma. Masér centimetr po centimetru zatlačuje palec mezi svaly až po kost, tečou mi téměř slzy, tlumeně syčím ale nejraději bych řval jak šakal, vydechuji jen na docela krátkou chvilku, když přechází z jedné končetiny na druhou.
Po "uvolnění" přilnulých svalů následuje natahování, ohýbání a vykrucování končetin do nejnemožnějších směrů: dostávám se do pozic, se kterými bych od zítřka mohl klidně vystupovat v cirkuse coby "Kaučukový Lou"... Je ale faktem, že po masáži mám nějakou tu hodinu pocit "znovuzrození", ba dokonce jakoby i koleno se pohnulo ze stavu akutní bolesti přetrvávající už od konce zimy (běžel jsem za autobusem a šeredně sebou sekl).
Večeře u Dubble Duke je pod psa: to co jsme si chtěli objednat z těžce čitelné kopie(!) jídelního lístku (jarní závin resp. rybu), to nemají, to co si nuceně objednáváme jako náhradu nám nepřinášejí v žádaném pořadí, jídlo není ani dobré, ani levné. To že Tom Yam (kyselá, pálivá polévka) není na můj vkus, to je jedna věc, ale že veškerá zelenina v ní je nerozkousatelná řezanka a že jako náhradu za jarní závin přinesou tzv. "noname" - trochu okořeněnou a vypečenou prázdnou strouhanku, to už je moc. Urychleně zaplatíme a jdeme se utěšit čokoládou palačinkou a banana cookie do My Way. Řekl jsem si i o pivo, sice vždycky dodávám, že až později (týlang, krap), až s jídlem, aby se neoteplilo, ale teď mi ho ta blbounká minivíla zcela zapomněla přinést. V televizi totiž zrovna běží n-té pokračování thajské mýdlové opery. Aby mě vůbec vnímala, počkám až bude reklama a zeptám se: "Khór tót, krap, pe bíe Chang, jú tý náj, krap? (promiňte, ale kde mám pivo?)" - ve velkém rozpaku vytřeští oči, skrývá obličej za obě dlaně, letí do kuchyně pro ledově studeného Changa a nestačí se omlouvat, zatímco my se celému ze srdce smějeme a pak si ještě dlouho povídáme s mnohem inteligentnější kuchařkou o její rodině, plánů do budoucna i o našem dalším cestovním programu.
Asie zavřená, snídaně zase v My Way, který -jak jsem se už zmínil- intenzivně přestavuje ale oproti jiným resortům v rozumném měřítku:
4 bungalovy, postavené asi před dvěma lety přestěhovali o 50 metrů dál od břehu, čímž vznikl dostatek místa pro sedm nově stavěných kamenných domků, z nichž jeden je dvojitý a jeden trojitý, pro větší rodiny. Zařízení je ve všech stejné: ventilátor, koupelna se záchodem a "studenou" vodou, žádný luxus, to vše ale bude prý za pouhých 350 bahtů na den.
Naposledy se tu jdeme potápět, Andree nechce nijak sednout maska, stále si ji rovná, ztrácíme čas, vícehodinová plavba na sousední Mae Had tedy padá, zůstáváme v našem zálivu, kde jsou koraly stejně nejhezčí ale o nich jsem již dříve pěl ódy. Snad jen dodat, že tvorové připomínající rozežvýkanou žvýkačku, které jsem pokládal za jakousi imitaci koralů jsou ve skutečnosti mladé koraly, které se potěšitelně množí a tak je snad uvidí i naše vnoučata.
Jestě trochu čtení -"11 minut" Paola Coelha je četba, kterou lze jen stěží odložit- a pak zatoužíme po zmrzlině. Z mrazničky Nestlé si vybírám čokoládovou, prodavačka ji ale dává zpátky, chvíli se šťourá v regálech a pak mě přemluví koupit si jinou, protože této propadla záruční lhůta. Tak takoví jsou thajci: smlouvající, často nespolehliví, občas schopní drobných podvodů, jindy (převážně) však poctiví a vždy usmívaví.
Po západu slunce se hlas cikád prolíná se začínajícím koncertem geků. Nastává čas poslední zdejší večeře, po ní foto s děvčaty, poslední mejl domů, další foto na rozloučenou a balení. Ač by v tomto ročním období mělo pršet, prozatím kapalo malinko jen v noci. Po večerech se kolem dokola sice blýskalo, občas i hřmělo, začal vát i silný vítr, možná, že se přece jen něco chystá.
Ráno v 6 budíček (doma je jedna v noci), poslední čaj v Asii, zabalení ranních potřeb a v 8 odjíždíme do Thong Sala, stop u ATM místní banky, který je ochoten vydat až 20 tisíc. Ben nás doprovodí až k přístavu, loučila by se rukoudáním, my ji ale dáme po maďarsku pusu na obě strany, a ač to tady není ve zvyku, očividně je spíše dojatá než rozpačitá.
V přístavu nás nikdo nečeká, přesněji spousta lidí s tabulkami nad hlavou se nabízí, že nás zaveze tam či onam, slíbený člun z Moondance ale nikde. Nevadí, platí tedy původní verze: záliv Jan Som, do kterého jsem v lednu ve spěchu a bez balíků došel během deseti minut. Hodíme na sebe oba ruksaky a po rušné uličce plné obchůdků, restaurací, cestovních kanceláří a internetových kaváren se prodereme na kraj městečka. Dále už pokračujeme přes upravené zahrady, na každém kroku nám nabízejí ubytování ale nechci zůstat v zálivu, který patří k přístavu a taky znám z mapy překvapivě vysoké ceny zdejších resortů. V Jan Som resortu si nechám ukázat malý bungalov na svahu a větší na pobřeží. Rozhodnutí je jasné: ten na svahu je sice o 150 levnější ale príliš malý a nemá umývadlo, pobřežní domek má nádherný výhled, je dobře větraný od moře, jsou v něm dvě postele, jedna manželská a jedna, na kterou si můžeme vybalit věci, když už tu není žádná skříň ani polička. Z 500 bahtové ceny na noc se mi podaří 50 smluvit, soused Frank, který je tu sám a na delší dobu má to samé za 350.
Sundám ruksaky a vracím se pro Andreu, která posledních 100 metrů nezvládla. Vezmu na záda její velký ruksak - jémine, vždyť je alespoň tak těžký, ne-li těžší jak můj (ve kterém jsou teď navíc ještě tři velké kokosy). Není ale divu, kromě šatníku, hygienických, kosmetických, zdravotních, opalovacích a šicích potřeb sebou vzala i sušičku na vlasy a cestovní žehličku... Do "koupelny" - koutu odděleného od ložnice jedinou zdí bohužel vchází první, tím pádem nemám šanci odstranit pěticentimetrového švába a tři malé geky. Naštěstí popelnici neodtáhla a tak mraveniště centimetr velkých mravenců se mi později podaří potají odklidit.
Vrátíme se do vesnice, Andrea "umírá" žízní, láhev sodovky a půl litru pitné vody sebou sice máme ale ona teď má "kávožízeň". Rychle se rozhlédneme, kde sedí relativně více lidí, Andrea konečně dostane kávu a kuřecí chlebíček, já Changa a chlebíček s rybím filé.
Místo (něco s "99") je čisté, hudba příjemná, obsluha rychlá, ke kávě přidají sklenici studené vody a k padesáti bahtovému pivu tácek pražených burských oříšků. Do nízké ceny se samozřejmě nevejde žádný luxus: sedíme na vysokých stoličkách podél dlouhého pultu rozdělující místnost, jež chybí čelní zeď na přípravnu jídel a chodbu větranou ohromným ventilátorem, používaným v aerodynamických tunelech .
Jdeme dál k přístavu po uličce, kterou jsme přišli, pak zahneme doprava, směrem na "hlavní ulici. Andrea prošmejdí několik obchůdků se šatstvem ale kromě rozkošného štěněte nic zvláštního neobjeví. Koupíme si sáček drahých ale nijak zvlášť chutných oříšků kešu, na vrchu ulice se obracíme zpět a brzy narazíme na jídelnu, ve které jsme v lednu snídali. Jelikož je na rohu ulice, chybí jí zdi dvě, je proto dobře provětraná; za cenu oříšků vypijeme výborný ananasový a pomerančový koktejl.
Vrátíme se k bungalovu, od včerejška vanoucí vítr bohužel neslábne, ba vlny už mají hřebeny. Přesto se musím jít podívat pod hladinu, kde je věčné ticho a klid. Tady se nemusíš brouzdat stovky metrů v mělké vodě, břeh se problubuje rychle, hned u břehu jsou všude dokola koralová pole a když vlezeš mezi skály, tak můžeš objevit nevídané věci: už už se začínám zlobit, že i v těchto, turisty sotva navštěvovaných místech nacházím ve vodě hnusnou nákupní tašku z plastu, navíc křiklavě modro-fialovou. Musí tu být setsakra dlouho, její spodek už přilnul ke skále... - ale copak ty střapce kolem horního okraje?! Vždyť to je jakýsi živočich či mořská sasanka a jako taková je naopak překrásná!
Večer už nemáme chuť ani sílu jít za účelem večeře do městečka potřetí, vyzkoušíme proto zdejší jídelnu: je o něco dražší, o něco méně chutná než My Way, nemusíme ale čekat dlouho a porce jsou slušné, takže se dobře najíme. Od moře vanoucí vítr zesiluje, moře je burácivě rozvlněné. Ještě před setměním zapnou elektriku, která přes den nefunguje, ventilátor není zapotřebí ale odpuzovač komárů pro jistotu zapojíme.
Probouzím se jako obvykle kolem půl osmé, vydám se na průzkumný výlet mezi blízké skály, kde na výborném místečku záhy objevím opuštěný, chátrající bungalov se samostatnou budkou s WC a koupenou. Na dveřích je zámek, skrz široké skuliny je vidět dovnitř -několik věcí denní potřeby- deky, časopisy, hrnek, koště, před nedávnem tu očividně ještě kdosi bydlel. Před vchodem životu nebezpečně prohnilá terasa, hluboce pod ní pobřežní skály, nebylo by dobré se tu propadnout.
Budka je v mnohem žalostnějším stavu, jen záchodová mísa(!) a vodovod je neporušený.Odebereme se do městečka na snídani a jen tak projít, Andrea koupí bílé plátěné (bavlněné? - kdo ví?) kalhoty, v lednu po totálním promoknutí cestou na Full Moon Party jsme už zrovna stejné koupili ale tyto budou prý pro dceru. Po cestě na více místech upoutá mou pozornost plakátzvoucí na jednodenní okružní výlet kolem Ko Tao, jak program tak i cena -400 bahtů- je lákavá. Z hloubky jedné z kanceláře nás někdo osloví, vejdeme tam, a u človíčka připomínajícího dalai lámu si předplatíme na zítřejšek. Po zpáteční cestě u ovocného stánku zblízka prostudujeme neznámá ovoce, za 20 bahtů koupíme kilo liči, červené ostnaté kouličky připomínající nejedlé kaštany, a na doporučení angličanky, nakupující vedle nás ("this is my favorite, I love it") i kilo mangostanu, tmavěfialového, dvakrát dražšího ovoce velikosti jablka. Uvnitř liči je skelně bílé vajíčko, zatímco v mangostanu je bílý, šťavnatý a pikantní "česnek".
Cestou domů se stavím v jednom úplně prázdném internet café, podám zprávu domů, platit není komu, položím na pult 20 bahtů, abych se -jak se po našem říká- nemusel plivnout do ksichtu. K večeru znova zamíříme k přístavu, v oblíbeném bufetu si dám Changa, Andrea si libuje velký ovocný salát. S úmyslem večeře (tady mají jen studená jídla) jdeme dál k druhému oblíbenému místu, kde jsme dosud jen snídali, jéje, rolety jsou už napolo zatažené, bohužel už v sedm zavírají. Otočka, pomalu se couráme pobřežní uličkou a nahlížíme do restaurací s vyhlídkou na moře, nikde nikdo, konečně v jedné jmenující se "Lucky" sedí větší skupinka -standartní to znamení dobrého místa- vejdeme tedy sem. Byla to chyba, ač se to předem nedalo předvídat, ba dvě starší paní vypadaly jako zkušené kuchařky. Obsluha probíhá v hlemýždím tempu, čekám skoro hodinu na polévku a pečené houby obojí s mořskými dobrotami, polévka doslova smrdí jak vyvařované plíny, "pečené" houby jsou též spíš vařené, měkké a plavou v omáčce, jen Andrein kokosový koktejl je přijatelný. Ještěže nás to celé přišlo jen na 125 bahtů, honem rychle zapomenout ten "gastronomický horror" ještě jedním velkým Changem!
Abychom nezaspali výlet, mobil nás budí už v 7:15. Pohodlně se protahujeme, do menšího Andreina ruksaku zabalíme potřeby na cestu: masky, ručníky, krém na opalování, vodu, ovoce, fotoaparát. V 8:40 jsme v kanceláři "lámy", který nás doprovodí do půjčovny vyzvednout si ploutve. Cestou k přístavišti nám diskretně pošeptá, že jen mi dva jsme zaplatili levnější výlet člunem, ostatní dražší (550 bahtový) výlet lodí, takže nás přiřadili k nim, za původní cenu, ale psst, o tom ostatním samozřejmě ani slovo!
V 9 vyplouváme ve společnosti čtyřčlenné švédské rodiny a tří irek; kromě nás jsou na lodi jen tři thajci, dva starší, kormidelník a jeho pomocník a mladý průvodce, vtipálek drobné postavy, který se hned zkraje orientuje na irské holky, a svou skromnou a špatně srozumitelnou angličtinou je celou cestu cpe rodinnými historkami.
Z přístavu Mae Had odbočujeme doleva, na jih, za malou chvíli tak spatříme náš současný domov, záliv Jan Som, proplujeme kolem třech skal, zblízka si prohlédneme drobné bungalovy resortů Moondance, Siam Cookie a Sai Thong, postavených na skály vysoko do svahu a děkujeme osudu, že nás nikdo nečekal v přístavu: odtud bychom se do města jen tak nedostali.
Mezitím už proplouváme kolem Aow Chaloak Ban Kao, rozlehlého zálivu na jižním konci ostrova, objeví se i žraločí ostrov, pojmenovaný podle ostrých zubů skal. Stáčíme se na sever, a v Aow Leuk, prvním větším, málo zalidněném zálivu se zastavíme na hodinku potápění. Na skalách podél břehu je spousta anemónek a s nimi v symbioze žijících malých rybek (Nemo, známý z amerického kresleného filmu), na koralech drobné křiklavě červené, modré a žluté mrňavé "smrčky", též nějaký živočich, který se před přibližující rukou bleskově vtáhne do bezpečí koralu.
Bez zastávky mineme Aow Tanote, nejfrekventovanější záliv východního pobřeží a zakotváme v zálivu Hing Wong, kde se potápí i lidé mnoha jiných společností a proto -kromě pozorování zázraků pod hladinou- musím dávat pozor, aby mě někdo nekopl do hlavy či naopak. Po návratu na loď dostaneme chlebíček s rybou, bylo myšleno i na ty, kdo rybu nejí, Andrea dostává rýži s pečenou zeleninou. Zatímco obědváme, doplujeme do Aow Mamuangu, zálivu na severním konci ostrova, kde si popovídáme s irkami, z nichž jedna si vychvaluje Budapešť, líbí se jí dokonce víc než Praha (v tom se neshodneme), ráda k nám jezdívá na každoroční srpnový pop festival. Potápíme se už jen v polovině času, nohy dostaly za předchozí dvě hodiny ploutvemi pořádně zabrat.
Nakonec zbývá zlatý hřeb dne, návštěva sousedního souostroví Koh Nanguyan. Dva trochu větší a jeden malinký ostrůvek propojené mezi sebou bílými písčitými mělčinami jsou majetkem thajského ministerstva národního pokladu. Správu ostrovů přenechali soukromé společnosti, udržující na ostrovech přísná nařízení: každý musí zaplatit při vstupu 100 bahtů, plastové láhve jsou vykázány, lodě se mohou u mola zdržovat jen na dobu výstupu a nástupu a po šesté večer už žádná loď nesmí zakotvit.
Zakoupíme vstupenku, projdeme mělčinou z jednoho ostrova ke druhému, je příšerné vedro, nikde žádný stín, za malou chvilku se "připálíme". Andrea zalehne do mělké vody, já se vydám nahoru na skály, do výhledny Moutain View. Cesta je zkraje mírná, po dřevěných lávkách ve stínu stromů, pak pokračuje po srázných, úzkých, betonových schodech, nakonec přejde do horolezcké stezky. Mám problémy kterak dál, jsem pouze v plavkách, naboso, v rukou s holým fotoaparátem. S několika šrámy na kolenou se šťastně vyšplhám po posledních balvanech a výhled mi vše vynahradí.
Před návratem na loď vypijeme ve zdejší noblesní restauraci ještě kapučíno a pomerančový koktejl (ceny tu jsou dva až třikrát vyšší než na Ko Tau) a totálně unavení se vracíme do Mae Hadu. Jsme zplihlí, toužíme po sprše a tak se nejprve vrátíme domů, dáme do pořádku a před šestou vrátíme do města, abychom stihli večeři v oblíbené jídelně. Kuře na česneku s rýží -takhle napsané nic moc ale oproti včerejší hnusné večeři jedna pohádka. Cestou se registrujeme v jednom dosti pochybně vypadajícím podniku na masáž, za přijatelných 500 bahtů za dvě osoby, ze kterých se mi podaří ještě 50 smluvit. Záhy poté potkáme Franka, 34-letého Kanaďana, který učí v jednom new yorském gymnasiu filozofii, a se kterým jsme si v uplynulých dvou dnech hodně povídali, hlavně o knížkách, kulturách a lidech. On v tom dnešním horku jel na kole do kopců, teď musí ještě cosi vyřídit ohledně půjčky kola, dohodneme se, že se sejdeme v oblíbené "hospodě". Tam nás vítají už jako štamgasty, po prvním Changu doběhne i Frank, nějakou dobu se bavíme ve třech, pak si ale Frank všimne osamělé thajky sedící o několik stoliček dále, zajde k ní a zve, aby si přisedla k nám. Dojde k nedorozumění, Frank se sepjatými dlaněmi couvá, nestačí se omlouvat, zdráhaje se, že jsme ji neměli za kurvu, jen jsme si chtěli popovídat.
Převezmeme šatstvo odevzdané ráno ke praní, někde perou za 30 baht/kg, jinde až za 50, tady za 40, většinou se vyplatí volit zlatou střední cestu.
Poslední celý den na Ko Tao prolenošíme v zálivu. Vítr už včera přestal foukat, slunce svítí jako by mu za to platili, z počasím máme zatím zpekla štěstí. Ze zálivu Jan Som se vydáme potápět "napravo", směrem k přístavu, s Andreou si vyměníme masku, protože se stále trápí se svojí, a mně sednou obě. Konečně si nechá říci, aby povolila pant, těsnit nemají hluboké rýhy vytlačené do kůže, nýbrž dobré nasazení, pant slouží jen k tomu, aby maska při plavání či potápění nespadla s tváře. Taky ji přesvědčím, že nejdříve je třeba umístit dobře pant masky, a teprve potom -mírně odtáhnuvše masku od tváře- přiložit obrubu a uhladit vrásky kolem úst. Ještě se musí naučit, aby nosem nepouštěla vzduch, čímž se jí sklo soustavně zamlžuje.Za dopoledního odlivu snadno nalézáme vrak asi třicetimetrové lodi, potopené před mnoha lety nedaleko pobřeží. Těžkopádná železná konstrukce je prorezavělá, velké ulomené kusy leží kolem dokola kostry lodi. Po návratu posbírám několik koralových úlomků ze suti pokrývající celý břeh, doma z nich zhotovím pěkně zvonící ve větru se kývající přívěsek, zdobící zdejší obydlí. Líbí se mi i květináče, zhotovené z neoloupaných kokosů ty jsou ale příliš velké, než abychom si byť jen jediný si vzali sebou domů.
Přesně v pět odpoledne jsme v masážním salonu. Nápadně vymalovaná dívčina zkaženého vzezření, pro jiné služby docela jistě schopnější mi přes plavky navlékne široké gatě z jemného plátna a nařídí položit se na záda. Zkraje mi nevěnuje příliš pozornosti, spíše se baví s kolegyní masírující na vedlejší žíněnce Andreu, bez síly a přesvědčení mě mačká tu a tam, někdy zcela proti pravidlům -aby si šetřila ruce- do mě rejpe lokty ale přesto mi dělá dobře, že se mnou někdo zabývá, její dlouhé, do šňůrek zapletené vlasy mě příjemně lechtají v obličeji a když se v půlce času obrátím na břicho už zcela vychutnávám, jak po mně plnou vahou "mašíruje" po kolenech. Ani Andreina masérka není lepší, po čas masáže si stačí důkladně prohlédnout všechny naše náležitosti, na konci vyškemrá cigaretu, se zavřenýma očima ji blaženě očichá a pak zastrčí za levé ucho.
Včas se přesuneme do jídelny zavírající už v sedm, Andrea si objedná moji včerejší večeři, byla tak výtečná, že já skoro taky ale pak se radši rozhodnu otestovat to, co bylo tak příšerné předevčírem v "Lucky": panečku, jako bych jedl něco docela jiného, houby jsou skutečně pečené a vše chutně kořeněné. Dnes nějak nemám chuť na pivo, v 7-eleven si koupíme čokoládové Cornetto, je neuvěřitelně levné, pouhých 26 bahtů a pak se odebereme domů balit.
Možná kvůli chybějícímu pivu, možná kvůli horku ale celou noc spím jak pes, slyším sebemenší šumy a šelesty. Po předlouhé době zvoní Andrein mobil, konečně mohu vstávat, sprchovat se, jít na čaj a kafe. A nyní přichází nejtěžší pasáž: návlékáme stále těžší ruksaky a vydáváme se na 700 metrovou cestu k přístavu, kterou jsem na základě zkušenosti cesty sem rozdělil na dvě etapy: Na prvních stech metrech, kde se jde do kopce, Andrea nese na zádech jen svůj malý ruksak a já oba svoje, na vrchu je sundám, vrátím se pro zbývající velký ruksak a další cestu už absolvujeme v "plné polní". Počasí je milosrdné: ač i dnes bude zjevně velmi teplo, po čas naší půlhodinové "procházky" a nástupu na loď se slunce skryje za jediný mrak nad Ko Tao.
Loď společnosti Phangan Cruises je o fous pomalejší než katamaran, zato vyplouvá o hodinu dříve, je o 200 bahtů levnější a vedle přechlazené kabiny má i prostrannou palubu, kde díky čilému větru je žár slunce docela snesitelný, skoro všichni jsme tu, jen několik thajců dříme nebo nabíjí mobil v suterénu.
Při mezipřistání u Koh Phanganu si od pobřežních prodavaček koupíme za 80 bahtů dva chlebíčky,
za nelých pět minut plujeme dál na Koh Samui, do "přístavu" Mae Nam, kde vedle nás přistaví menší motorovou loďku, na kterou přelézáme a ze které je pak už snazší skočit dolů do písku.
Zdoláme strmý písčitý svah, nahoře už -na pasažéry vyhladověle- čekají songtoje, zdejší taxíky. Za 50 bahtů na osobu nas odvezou do sousedního Bophutu, u Samui Free House skočím dolů z plošinky ("madam" se vezla zase vedle šoféra), zbývajících 150 metrů již lehce zdoláme i s ruksaky.
Po nepříznivých lednových zkušenostech s pobřežním bungalovem zvědavě očekáváme, jak bude vypadat zevnitř zahradní domek. Po vstupu dovnitř nám padá brada: jednoduše super, vše vypadá zbrusu nové, a ještě větší je překvapení, když se dovíme cenu: pouhých 400 bahtů na noc! Rozhodneme se tedy, že budeme vydatnou a výhradní zdejší konzumací podporovat jídelnu/bar resortu a hned ji "napadneme" studeným Changem, sodovkou a balíkem půl tucta litrových flašek vody.
Zatímco Andrea mele dokola svou "Bože, jak je mi dobře" modlitbu, v největším odpoledním vedru dojdu k Royovi do kanceláře domluvit si zítřejší půjčku auta. Roy bohužel není v den našeho odjezdu na Samui, manévr "vůz vrátíme na letišti" si tedy budu muset domluvit bezprostředně s majitelem půjčovny, Georgem, Řekem z Mae Namu. Roy si korektně ani nezapočítá 50 bahtovou provizi, vůz nás tak přijde jen na 900 bahtů. Vrátím se do Free House, kde se zdejšími děvčaty necháme za 200 bahtů masírovat: na Samui je masáž nejlevnější, navíc je do ní započten i kokosový olej, za který jinde připočítávají další stovku. Na odreagování si zaplavu v rychle se prohlubujícím zálivu, voda je tu bohužel až moc teplá a neprůhledná, i kdyby byla, žádné koraly tu nejsou, "úplně jak Balaton".
Následuje časná večeře, pečená baracuda na cibuli, se smíšenou zeleninou a rýží, Andrea si objedná kuře ale příloha, skelnaté nudle jsou pro ni moc sladké, takže i převážnou většinu její večeře zbaštím já. Po večeři se postavíme na bophutskou hlavní silnici, taxikář nás chce zavést do Chawengu za 250, nakonec po krátkém smlouvání se tam dostaneme songtojem za 100. Šofér nás bez zeptání vysadí na jižním konci Chawengu, docela se nám to hodí, v lednu jsme prošli právě opačný konec. Osvětlený jeřáb zdejšího bungy jumping je skvělý orientační bod, podle obchodů se totiž těžko vyznáš, jelikož se periodicky střídají obchůdky s tričkami, CD-čkami, dárkovými předměty, atd., čas od času tento sled přerušuje restaurace, banka, 7-eleven nebo jiný klimatizovaný seriozní obchod.
Po dlouho-dlouhém chůzi konečně narazíme na oblíbený obchod (Samui Hot Club), kde se sice nedá ani smlouvat, ani zkoušet velikost, zboží je však kvalitní, vkusné a vzhledem k tomu ani ne drahé. Dokud Andrea vybírá pro sebe a další ženské v rodině "gatě pro páprdy", všimnu si, že obchod má více pater, vyběhnu do horního, kde je mnoho krásně zdobených masek a jiných dřevěných předmětů. Trička po několika praní vyblednou ale maska za 200 a geko za 100 bahtů budou zdobit náš obývák do konce života a připomínat krásné dny, strávené v "Zemi úsměvů".
Smlouva jízdného zpáteční cesty je vzhledem na pozdní čas tvrdší: pod 150 bahtů se nedostanu, pravda vezou nás opět jen dva samotné. Ve Free House si sedneme do baru a dáme do řeči s mladou britskou dvojicí, se kterými vzájemně sympatizujeme už od včerejšího setkání: James je Angličan, povoláním malíř a dekoratér, bydlí v Londýně na nepojízdné lodi na Temži (jé, to musí být moc romantické, hned bych se nechal pozvat ale Andrea -zná mé myšlenky jak svoje- už mě kope do kotníku, abych se neopovážil..). Alison je skotka z Edinburgu, aktérka
mýdlové operety, běžící již druhým rokem na BBC 1, z jejich strany vede řeč převážně ona (kdo z naší, o tom předpokládám nikdo nemá -podle rozsahu tohoto deníku- pochyby :-) ). Vyměníme si cenné cestovní informace, tituly oblíbených knih, zkusím si s nimi zahrát maďarskou hru "svět je malý" (t.j. pokus najít co nejbližší společný kontaktní bod, místo, osobu, ap.) a tak vyjde najevo, že oni bydleli v Sydney u pláže Coogee a my u sousední Maroubry.
Jelikož jsme byli vzhůru až do jedné v noci, spí se nám výtečně, i když zdejší geko pořádá svůj koncert v neobvyklém ranním čase. Snídáme v devět, toast a míchaná vajíčka s česnekem a šunkou, čaj a řádné espreso. Dopoledne prolenošíme koupáním, čtením a opalováním, kocháme se výhledem na protější Koh Phangan, čilý vítr vanoucí od vody nedovoluje, aby se hrozivé mraky, kupící nad horami uprostřed ostrova, dostaly nad nás. Ve dvě jdeme na včera domluvenou masáž ale ženské nikde. Chvíli přešlapujeme vedle stánku, poblíž sedící thajec se na nás tázavě podívá, načež střídavě ukážeme na hodinky a prázdný stánek - někam někomu cosi křikne, v podstatě ale žádná změna. Odebereme se ke stánku sousedního Cactusu, jedno ze tří míst je prázdné, Andreu vezmou okamžitě do opatrování, zanedlouho přijdu na řadu i já. Měli jsme nakonec štěstí: z dosavadních čtyř masáží tato byla prozatím nejlepší.
Přesně v 15:30, v domluvenou dobu se objeví Gerge s autem, srdečně mě zdraví, ještě si mě pamatuje z ledna. Odbavíme formality, můj pas zůstane u něho jako záloha, dostanu ho zpátky zítra cestou na letiště. Rychle se oblékneme, takřka zbrusu nový, klimatizovaný Suzuki Carribean (má najeto 1900 km) s krytou plošinkou a náhonem na všechny čtyři kola vesele uhání v koloně ubírající se směrem na Chaweng. Mineme supermarket TESCO Lotus a zhruba po třech kilometrech po levé straně silnice č.4169 najdeme čerpací stanici PTT, označenou velkou červenou kapkou, zasazenou mezi dva modré lístky. Načerpáme za 200 bahtů, litr 91 oktanového benzínu stojí méně než 16 bahtů, cca. 12 litrů bude na 24 hodin, co jsou před námi bohatě stačit. Otočíme se zpět, zabočíme do parkoviště supermarketu a vcházíme s jedinou konkrétní představou: chtěli bychom si koupit to lůžko, na kterém se povalujeme v jídelnách, ale narazíme pouze na mrňavou napodobeninu u dětských hraček. V bufetu zhltneme nějakou rychlou stravu a urychleně odjíždíme směrem domů, k Bophutu, něco nám našeptává, že bychom měli jet dál, do Mae Nam, kde je jakoby více pouličních krámů. Dorazíme tam kolem půl sedmé, většina obchodů je už zavřená, vůz zanecháme na prázdném plácku uprostřed vesnice a náhodně se vydáme dál, směrem na Nathon. Takřka okamžitě narazíme na několik obchodů s nábytkem, sice už zavřených ale skrz sklo vidím, že to, co hledáme, uvnitř není, jen vesměs dřevěný nábytek. Na protější straně, asi na 200 metrů od nás je delší řada domů, jež by mohla skrývat nějaké obchody, shodneme se, že půjdeme maximálně potud. Sotvaže padne toto rozhodnutí, uvidíme na druhé straně velký otevřený stan s nejrůznějšími domácími potřebami a mezi nimi -hurá!- i touhu všech našich touh! Dokonce si můžeme vybrat mezi četnými kombinacemi barev a vzorků i četné variant rozměru: existuje samostaný polštář tvaru trojúhlového hranolu anebo je prodloužený o jedno, dvou, či třídílné lůžko. Po dlouhém vybírání nakonec volíme největší variantu - ach, jaké to pohodlí bude panovat doma v obýváku!
Večer ve Free House vypijeme s Alison a Jamesem několik Changů, rozloučíme se s nimi -oni vstávají pozdě, my bychom zas měli vyrazit zítra brzy.
Poslední den na Koh Samui. Teprve o půl desáté se nám podaří opustit bungalov, jedeme se Suzuki směrem na Lamai, ale už zase se mi nepodaří nalézt cestu k formaci skal "dědečkův č... - babiččina p..." (Hinta - Hinyai). Jedeme tedy dál dozahrady motýlů, počasí je víc než dobré, zralé na mrtvici. Motýli mdle poletují v sítí pokryté zahradě, mezi umělými vodopády a krmítky s čerstvým nasekaným ovocem. Velké a vzácné exempláře lze však vidět a taky za pár stovek bahtů koupit jen zasklené. Tutéž nalézáme i sbírku brouků, velkého živého brouka jen tak položeného na pult i několik zasklených včelích úlů. Při odchodu dostaneme občerstvení, ledový čaj s medem, přebývající led přisypu k vodě, kterou sebou máme v autě, led okamžitě mizí ale teplota vody klesle sotva znatelně. Zatímco mě zaměstnává tento úkon, policajt hlídkující u našeho vozu (domnívám se, že proto, aby nás potrestal, že např. stojíme na špatném místě ap.) vytáhne kus hadru a zevnitř i zvenčí očistí okna vozu! Jsem v rozpacích, vděčně mu děkuji (ač vlastně není zač, protože auto bylo beztak bezvadně čisté), policajtům nemám ve zvyku dávat peníze, jedině za pokutový lístek :-).
No a teď kudy dál, podívejme se na mapu, snad bychom měli zajet podívat se na mumifikovaného opata. Na Samui jsou dokonce dva, jeden ve Watu Kiri Wongkaram, jižně od Nathonu blízko pobřeží Taling Ngam, druhý ve Watu Khunaram, několik kilometrů západně od Lamai, podél okružní cesty č.4169. Volíme toto druhé, k nám bližší místo, kde se nachází Loung Pordaeng, který zemřel v r. 1973 ve věku 79 let. Když opat vycítil, že se blíží jeho poslední den, přestal pít a jíst a tím jeho vnitřnosti vyschly ještě předtím, že by začaly hnít. S nohami křížem, v tradiční meditační póze sedí v zasklené skříni, kůži má scvrklou, jako z papíru ale chrup neporušený i poloha těla je tak přirozená jako by žil a nad něčím přemýšlel. Další atrakcí watu je gong o průměru téměř jednoho metru, uprostřed s vypuklinou velikosti dvou dlaní, do které se ale nebuší, nýbrž, navlhlými rukami, rychlým a přesně vyměřeným tempem hladí, načež nástroj začně hlušivě kmitat.
"Pokusme se najít ty skalnaté genitálie z opačné strany, určitě nejsme od nich příliš daleko" - trvám na svém. Jedeme tedy zpět na Lamai, napodruhé se mi podaří najít odbočku, samozřejmě i tu je řada dárkových stánků, ba dokonce se musí platit za parkování ale podívaná stojí zato. Odtud pak už pokračujeme po známé cestě do Nathonu, kde nás čeká roztrpčující pohled: moře je vyschlé na více než 100 metrů od břehu, na ulicích největší osady ostrova sotva vidíme člověka. V obchodech kromě dívky pracující na domácím úkole a krásném šnekovém lustru nic nového neobjevíme a tak po ovocném salátu a ledové citronové limonádě jedeme dál přes Bang Po a Mae Nam na jeden tah do Free House. Už nám ani nezbývá moc času, naložím na plošinku všechny čtyři ruksaky, ve tři přijede George, rychle se rozloučíme s personálem a vydáme ve třech na letiště. Pro nedostatek místa se tam soukromým vozem teoreticky nesmí vjet ale lidé od letištní bezpečnosti -vida naši snahu rychle vypakovat- mají pro nás pochopení. Dlouho čekáme v řadě u check-in-u, husa před námi je jedna nevyčerpatelná studna otázek, s dvojicí z Chicaga se tomu nuceně smějeme - snad se zeptá i na to, jakou barvu má toaletní papír na letadle...
Letadla startují pěkně podle letového řádu, jen naše PG164 (které jsme volili právě proto, že má o něco kratší dobu letu...) má třičtvrtěhodinové zpoždění. Při přistávání v Bangkoku se už stmívá, a poté, co dojedeme do hotelu, osprchujeme se, trochu vydechneme a znova oblékneme, je už po deváté, ta tam je plánovaná večeře spojená se shlédnutím thajských tanců. Dnes je totiž 33. výročí svatby, chtěli jsme to nějak oslavit, takhle však jen zajedeme autobusem č.60 do centra s tím, že nějak už pak bude. V ulici Khaosan uvidíme tabulku s nápisem "Japanese Restaurant", mířící do jedné s pasáží, zahneme a nalezneme se na místě, jaké jsme měli v představě: tiché, čisté, klimatizované ale ne příliš luxusní. Chvala bohu, jídla jsou na jídelním lístku i s fotografiemi, vybereme si po jednom tzv. "set"-u (kompletu), ke kterému přinesou i řadu misek a hrníčků. Chvíli jejich obsah bezradně očicháváme ale pak si radši zavoláme dívku, která nás obsluhuje a necháme si vysvětlit, co a kam máme vylít, co jíst dřív a co nakonec.
Vrátíme se k autobusové zastávce na Ratcha Damnoen Klang, kde vedle nás brzdí co chvíli taxík či tuk-tuk. Jednoho se zeptám, zda by nás nevzal k nočnímu bazaru Suan Lum (pitomá otázka - celý den nědělají nic jiného, než se nabízejí cizincům), on toto místo nazývá jednoduše "food market"-em - jo, pokud to je spíš trh, tak už nás to natolik nezajímá. "Pojďme radši domů" - navrhuji Andree, beztak se ten dnešní den už hrozně protáhl. Ale 60-ka ne a ne přijet, mezitím se dáme do hovoru se sympatickým thajským klukem, kterého po čase přestane bavit čekání, mávne taxíku a protože máme kus cesty ve stejném směru, nabídne nám, abychom skočili dovnitř a svezli se zadarmo. Chvíli jedeme v dobrém směru ale když taxík odbočí z Petchaburi o zastávku dříve, vystoupíme, dám klukovi dvacku a ten mi poděkuje se sepjatými dlaněmi.
Vstáváme beze spěchu, vydatně se nasnídáme z hotelového švédského stolu a kolem půl desáté vykročíme na ještě snesitelně teplou ulici. Ulicí Wathanawong, vedoucí směrem k věži Bayokee, nejvyššímu hotelu na světě vyjdeme na třídu Ratchaprarop, kde odbočíme doleva k nejbližší autobusové zastávce. Ještě v hotelu jsem si sepsal "výherní čísla" (13,14,74,77,504), s nichž nejdříve přijede klimatizovaná 77. Vezeme se jí po křižovatku ulic Thanon Ratchadamri a Thanon Phloen Chit, ke svatyni Erawan, kde je prý možné občas shlédnout originální thajský tanec. Máme štěstí, je neděle a okolo obzvlášť nepoutavé svatyně krouží proto mnoho místních obyvatelů, zapalují kadidla a modlí se v úpatí vysuté městské dráhy. Pro duševní spásu mnozí zaplatí 200 až 700 bahtů za několikaminutový tanec, předvedený úměrně zaplacené částce dvěma až sedmi tanečnicemi. Za nějaký čas se mi podaří získat místo na lavičce vedle podia a zhovit snímky i z bezprostřední vzdálenosti.Dalším bodem dnešního programu má být prohlídka dvou pozoruhodných a při dřívějších dvou cestách dosud nenavštívených watů, Watu Suthatu a Watu Saketu. Přestup z jednoho autobusu na druhý -pokud jejich stanice není společná- však není v Bangkoku jednoduchou záležitostí. Zastávky tu nejsou poblíž křižovatek, po výstupu je třeba dostat se nejřív zpět (či dopředu) na křižovatku, odbočit na kolmou ulici a zas se pořádně projít ke druhé stanici. Další, mnohem rafinovanějším problémem je, že hodně autobusů jede směrem do města jinou trasou než ven, takže se stává, že čekáš na autobus, jednoznačně vyznačený na mapě, vidíš, že na protější straně ulice přijíždí a odjíždí jeden za druhým, zatímco na tvé straně nejezdí vůbec. Třetí maličkost, o které není na škodu vědět je, že lístek na neklimatizovaný autobus stojí jednotně 4 bahty, zatímco na klimatizovaných autobusech je cena jízdného závislá na vzdálesnosti, čili musíš nejprve nahlásit, pokad jedeš, což většinou není jednoduché. Průvodčí totiž většinou neporozumí tomu, co mu snaživě předneseš, často nepomáhá ani šťouchání prstem do mapy, v takovém případě vypomáhá poblíž sedící a anglicky jakž-takž rozumící spolucestující. Cena lístku se tu pohybuje mezi 10 až 14 bahty, na každý pád je levnější než taxík, startující s 35 bahty, nebo tuk-tuk, ani nechápu, proč jsme po celý čas neviděli -krom sebe- na autobusech ani jediného bílého člověka.
Podle mapy bychom teď měli pokračovat autobusem č.508, zastávku jsme již našli, nad lavicí je vyznačeno asi 20 linek ale tak vysoké číslo mezi nimi není. Poptám se čekajících, zdá se, že linka přesto existuje. Zanedlouho autobus skutečně přijíždí, je klimatizovaný, jako cílovou stanici nahlašuji názvy obou watů, dívčina se shovívavě usmívá, ano ale pak budeme muset ještě kus jít pěšky. Nechápu, podle mapy autobus projíždí bezprostředně před waty, nevadí, nějak zas bude, "ještě nikdy nebylo tak, aby nebylo nijak". Jak se blížíme do centra, autobus nečekaně odbočí od "ostře sledované" trasy, aha, už zase ten prokletý "do města-z města" problém. Nakonec, když po mnoha zatáčkách sem i tam úplně ztrácím smysl pro orientaci, dojedeme na konečnou vedle dlouhé bílé zdi. Zadní brankou se vstoupíme dovnitř, nejdřív se domníváme, že jsme se bez vstupného vloudili do areálu Grand Palace (Wat Phra Kheo) skrz jeden -na moment nestřežený- východ, ale záhy znejistíme, protože vše nám připadá nové. Když pak projdeme skrz další zeď do vnitřní části, vyjde najevo, že jsme ve Wat Pho, dostali jsme se však do míst, kterých jsme si vloni pro velkou a spletitou rozlohu nevšimli.
Díky neděli je tady spousta návštěvníků, ani ne tak turistů jako skupinek thajských školáků, kteří si pod dozorem učitelů hrají, tančí, zpívají a hrají na hudební nástroje. V ústřední budově holdují dospělí svému bohu, klekají si s rukami sepjatými před obličejem, třikrát se nakloní a dlaněmi i obličejem dotýkají koberce. Už jsem věděl i dosud, že ruce sepjaté před obličejem se zvedají tím výše, čím ctěnější je vítaná osoba či hodnost. Od poblíž sedící průvodčí se teď ale dovídám, že je to palec, který výšku určuje: při poděkování obyčejnému člověku (např. v prodejnách či po masáži) se palec dotýká brady, při díkuvzdání Buddhovi nosu, a při pozdravení krále čela, čili král má větší hodnost než Buddha! To není ani tak překvapivé, víme-li, že od křesťanství, islámu i dalších jiných náboženství se buddhismus zásadně liší tím, že buddhista realizuje resp. nese Buddhu svým -bohu se líbícím- chováním v samém sobě.
Když jsme už natolik odbočili od původního programu, obrátíme se radši směrem k řece, najdeme přístaviště Tha Thien a za dva 2(!) bahty přeplavíme přívozem na protější břeh Chao Phrayi, k Watu Arun. Před chrámem obvyklá řada stánků, z ničeho nic mi položí na ramena skoro dvoumetrového pythona, jeho mladý majitel si ode mne vezme foťák, zhotoví snímek a sdělí, že místo obvyklých 120 bahtů mi započítá "akční cenu" 100 bahtů. "Ty ses zbláznil, hochu" - říkám mu a ukazuji, že radši snímek vymažu. "A kolik bych za něj dal?" - ptá se urychleně. Vyndám dvacku (teventy bát, jak oni říkají "anglicky") a už je klid, můžeme jít dál. Andrea sleduje vyděšeně celý výjev z bezpečné vzdálenosti a drží palce, aby mě "obluda" nepokousala, nedej bohu uškrtila...
Samotný wat je především z hlediska rozměrů a bohaté výzdoby skutečně impozantní, zblízka je však nápadné, nakolik by už potřeboval vydatnou renovaci. Žádná místnost, žádná socha Buddhy tu není, jen otevřená terasa tvarem připomínající bludiště, obíhající kolem centrální věže, po jejíž všech čtyřech stranách jsou schodiště, z bezpečnostních důvodů již léta nepřístupná.
Po občerstvení zmrzlinou a vodou z ledničky se vrátíme na levý břeh řeky s tím, že necháme i odpoledni volný průchod, což je jinak pro mne absolutně atypické. Jakoby Boží prozřetelnost vyslechla naše rozhodnutí, sotva vyjdeme z uličky od přístaviště na rušnou Thanon Mahathat, osloví nás sympatický člověk mého věku. Také on kdesi učí, sedneme si popovídat na blízkou lavičku, cení si mé snahy blýsknout se mou ubohou thajštinou. Zajímá o náš další program a když vidí naši nerozhodnost doporučí, abychom si prohlédli blízký Wat Ratchapradit, který -ač pěkný- je tichý, nenavštěvovaný, nespadá do stereotypní trasy turistů. A potom bychom mohli zavítat do "Royal Lapidary", což si podle jeho nadšeného, nicméně nepříliš jasného popisu vysvětluji jako nějaké řemeslnické centrum (latinu nám bohužel neučili, jinak bych věděl...). Dokonce nám zorganizuje dopravu (po loňské frašce z tuk-tukem hned kontroluji, zdali má žlutou poznávací značku), vysvětlí nám, že šofér nás poveze za domácí cenu, nemusíme smlouvat: 10 bahtů k watu, kde máme tak 20 minut na prohlídku (šofér na nás počká) a pak 50 bahtů do "lapidária".
Ve Watu Ratchaphradit jsme docela sami, jen restaurátorka maluje cosi na zárubeň dveří. Je to skutečně pěkný, ač malý kostelík, udělám několik fotek, právě chceme vyjít ven, když vstoupí kostnatý človíček v tmavém obleku, s odstávajícími uchy, vyčnívajícími zuby a vysedlými lícními kostmi. I on má nutkání komunikovat s cizinci a tak -poté co mu prozradíme, kam máme odtud namířeno a že jsme včera slavili 33. výročí svatby- gratuluje a nadšeně odvětí, že on slavil 15. výročí předevčírem, a taky byl se svou ženu v lapidáriu, řekl jí, ať si vybere cokoliv, co se jí líbí, vždyť si to zaslouží, je matkou jeho dětí, denno denně se o ně a o něho ve všech směrech stará, atd. -úplně je dojat svým monologem (přiznejme, že malinko i my)- načež mu ženuška skočila kolem krku a zasypala polibky. A jéje, začíná mi svítat, co asi to "lapidárium" bude a když nám pyšně ukáže zlatý prsten, ve kterém je mezi drobné drahokamy vložen velký modrý safír a dodá, že i ten byl koupen tam, před 5 lety za 15 tisíc a dnes už má cenu 48 tisíc, zlá předtucha nabyde jistoty: jedeme do zlatnické dílny a říše drahokamů!
Poté co se dostaneme ven z úzké uličky Saram Rom, tuk-tuk začne frčet zběsilým tempem. Podél Lord Khlongu se dostaneme na Thanon Bamrung a Th. Mana Chai a z Th. Lan Luang pak odbočíme na sever na Th. Sawanthalok, kde po křižovatce s Th. Ratchawithi zastavíme před prostranným otevřeným dvorem. Okamžitě se nás chopí žoviální pán v elegantním obleku, vítá nás jak hosty, se kterými se počítalo, zavede nás do klimatizované čekárny, kde nám nabízí chlazené nápoje. Po konzumaci považuji za nutné slušně ale rozhodně vyjasnit, že nejsme nastávajícími obětmi jakéhosi povinného nákupu. Pán, který mi byl jinak zkraje sympatický, mě okamžitě uklidní, že o tom není ani řeč, nakupovat lze ale není nutno. Částečně uklidněn si na další pokyn sedneme do prázdného hlediště promítacího sálu, shlédneme zhruba pětimiutový film, ze kterého se dovíme, že těžba drahokamů probíhá jen ve čtyřech státech světa: v USA, v Rusku na Uralu, v Jižní Africe a Thajsku a seznámíme se principem "4C", což je zkratka jakostní kontroly (color, clarity, cut, carat).
V doprovodu našeho průvodce se odebereme do prodejního areálu, kde se řadí dlouhé pulty známé ze zlatnictví, pod jejich skly nepřeberné množství prstenů, náušnic, řetízků a jiných, pro ženské pohlaví "nepostradatelných" cetek. S obavami sleduji Andreu, jak hluboce nakloněná nad pulty, klouže její pohled rychlostí laserového paprsku po rubínech, modrých, zelených a žlutých safírech, diamantech, říčních i mořských perlách. Já mezitím podobnou rychlostí kloužu po cedulkách s cenami -"no, konečně něco, co se mi líbí", slyším zděšeně, -"ukaž, má drahá, copak?"- jo, ty rubínové náušnice za 99 tisíc? -no to není problém, můj smysl pro čistě teoretické nadšení je neomezený. Postupujeme dál podél pultů, z dalších se jí už nelíbí nic, přitom tu je prsten za 287 tisíc, ba u mnoha půltů si ani netroufli vypsat ceny.
Když už jsme tady, mnohem více by mě zajímala výroba šperků - průvodce nás ochotně doprovodí do dílny a dovolí fotit!
V dílničce s půl tuctem stolků připomínajících hodinářský verk pracují vesměs mladí lidé, převážně muži. Dovídáme se, že pro dosažení patřičného lesku se povrch drahokamů zabrušuje v závislosti na druhu kamene do 50 až 80 ploch. Prohlédneme si i několik dalších fází výroby ale zlatnicé zázraky, shlédnuté před chvílí ve mně budí podezření, že jsme v jakési demonstrační dílně, skutečná manufaktura zůstává před zvědavými pohledy dobře ukrytá.
Vrátíme se do prodejního areálu, průvodce nám dá vizitku a do detailů vysvětlí i nakreslí, kudy a kterými autobusy se dostaneme zpátky do hotelu. Cestou při přestupu z č.50 na 99 si koupím v 7-eleven za 37 bahtů Changa, od prodavačky pečených kuřat u stánku před obchodem stehýnko ale ještě než bych mohl zasáhnout jej dívčina malou sekyrkou rozseká na cucky, konzumace po našem se tím stává nemožnou, kůstek je najednou tolik, jako bych jedl rybu. V hotelu se občerstvíme, trochu si zaplaveme v bazénu hotelu, převlékneme se a s nabytým elánem vydáme do ulic Bangkoku, tentokrát opět plánovitě.
Začínáme jak ráno, ale jedeme autobusem 77 po Thanon Ratchadamri mnohem dál, až po Th. Silom, ke stanici visuté dráhy zvané "Sala Daeng". Na Silomu, kam až oko dohlédne řada pouličních stánků, co chvíli mi někdo strká pod nos cedulku s nápisem DVD-SEX-VCD. Pomalu se dereme úzkou stezkou mezi stánky, Andrea koupí hadrovou mošnu, píšťalu a několik jehlic do vlasů od hluchoněmé -či hluchoněmost předstírající- dívenky (zdánlivě jsem hajzl ale tady se smí uvěřit nanejvýš polovině toho, co vidíš a už vůbec ničemu, co slyšíš.) U jednoho stánku konečně nacházím černé tričko s emblémem oblíbeného piva v barvách, které jsem v Chawengu marně hledal. Musím ale tvrdě smlouvat, počátečních 850 bahtů nakonec stlačím na 200. Před vchodem do bangkožské křesťanské nemocnice je řada stánků na několik metrů přerušena, za ní odbočíme do postranní ulice, kde zanedlouho najdeme restauraci Mango Tree, kterou jsem si ještě doma vyhlédl jako místo pro eventuální večeři. Dopoledním programem je však Andreina zvědavost vůči thajským tancům ukojena, dnes se stejně netančí, jen od středy do soboty, navíc bychom měli mít předem rezervované místo, je tu totiž pořád plno, takže si řekneme jen o vizitku, snad až příště...
Vrátíme se na Silom a po zpáteční cestě zabočíme do ulic pochybně proslulé čtvrti Patpong, která je bezesporu největším spotřebitelem chromovaných tyčí na světě: na podiích barů, za úmyslně odestřenými záclonami u vchodu, jakoby probíhala spartakiáda dívčích středních škol: podél lesknoucích se tyčí se na rytmus hudby svíjí tucty dívenek s hezounkými tvářičkami, v červených či bílých plavkách tanga. Ale jsou tu i otevřené pouliční bary, kde se -bez žádných cavyků a ztráty času- nabízejí ženy nejrůznějších věkových a váhových kategorií. Sedí na vysokých stoličkách, směrem do ulice, zády k pultu, na nejednom místě mě majitel zve si přisednout, s lítostivým výrazem v obličeji a otevřenou dlaní ukazuji na svou družku kráčící vedle mně, načež se dobře zasmějí.
Celodenní program, protáhnutý do pozdního večera nás pořádně vyčerpal, notnou dobu čekáme na autobus, marně smlouvám s tuk-tukáři, za 30 bahtů nás nechce nikdo svézt. Nakonec si bereme taxíka, taxametr tiká v ustálené dopravní špičce více za stoje než za jízdy, za nepříliš velikou vzdálenost zaplatíme 74 bahtů.
Poslední den v Bangkoku začíná shodně se včerejším, odcházíme z hotelu kolem půl desáté, autobusem č.60 (který byl dosud vždy klimatizovaný, ten dnešní kupodivu ne) zajedeme po obvyklé trase Phetchaburi - Lan Luang k pomníku demokracie, kde vystoupíme s odhodláním konečně nalézt ty dva waty, které jsme včera propásli. Hned po výstupu je před námi hezký park a za ním jeden klasický a jeden barvou i tvarem totálně odlišný wat, oba jsou cestou, proč bychom si je "na zahřátí" neprohlédli? Podle svědectví mapy navštívíme Wat Ratchanadu, čehož vůbec nelitujeme, nejen kvůli odlišnému charakteru ale i proto, že z jeho věže je skvěle vidět celé okolí, mezi jinými i Wat Suthat a Wat Saket a tak si snadno můžeme naplánovat pořadí a směr další obchůzky.
Sotva co vyjdeme na Thanon Mana Chai, je tu další wat, Wat Thepthidaram. Je pod všeobecnou rekonstrukcí, takže pouze projdeme jeho nádvořím a zkrátíme cestu k Watu Suthat přes Soi Samran Rat. Zakrátko dorazíme na náměstí Sao Ching Cha, kde stojí kostra velké houpačky, přecházíme přes frekventovanou Th. Bamrung a vchodem z náměstí vejdeme na nádvoří Watu Suthat. Tak jak slibuje tabulka u vchodu, i navzdor poměrně velké návštěvnosti je wat velmi tichý, vhodný pro meditaci, lesklá mramorová podlaha nádvoří je úchvatná.
Na rohu uličky Samran Rat jsme již cestou sem zaregistrovali kavárnu těšící se pěkné návštěvnosti, vypijeme tu kávu, jeden horký a jeden velký ledový čaj, ve kterém je tolik ledu, že nakonec i ten horký přeměníme na ledový. Chuť nápojů není nic extra ale za 35 bahtů jsme se pořádně osvěžili. Vrátíme se na Th. Bamrong Muang, totiž jen tam se dá přejít na druhou stranu klongu Ong Ang. Za mostem odbočíme hned doleva a po Th. Boriphat dojdeme k Phu Kao Thong neboli Zlatému kopci on, vršícím se před Wat Saketem. Po spirálovitém schodišti se vyšplháme na vyhlídkovou terasu, odkud je do všech směrů výborný výhled na město.
Andrea poté prohlásí, že už na ni leze "watová otrava", takže samotný Wat Saket si už neprohlídneme. Dobře, jeďme tedy dál, na náměstí Siam -podívejme se do mapy, čímpak asi?- zamlová se mi autobus č.47. Už taky přijíždí, nezabrzdí úplně, jen zpomalí a tak po bangkožsku naskakujeme za jízdy. Je klimatizovaný, rutinovaně nahlašuji průvodčímu cílovou stanici, načež on beze slova ukazuje dozadu, autobus se totiž v tu chvíli právě prudce otáčí... Do prdele, nastoupili jsme tedy ve směru DO města, přestože podle toho, odkud autobus přijel a samotné orientace zastávky se dal čekat přesný opak. Během dvou minut jsme ve stanici, kde jsme dopoledne vystupovali, dobrá, tak se tedy svezeme ještě jednu, odkud je Khaosan, jen na 100 metrů a začneme s nákupem dárků tady. Nebyl to špatný nápad, Andrea koupí několik blůzek a já další dvě trička s emblémem Changa, protože to včerejší je natolik XXXL, že se hodí spíš pro Andreu jako noční košile. Koupíme ještě několik sošek z rybí kosti (které jsou už sice k dostání i v Budapešti ale tyto jsou "originální"...).
Vrátíme se na širokou Ratchadamnoen Klang, čekáme -tentokrát už ve správném směru- na autobus č.47, ale ten ne a ne přijet. Po několika nezdárných pokusech se konečně od jedné anglicky rozumící paní dovím, že na Siam jede i č.15, ne nadarmo, protože už přijíždí. Ze třídy Lan Luang brzy odbočíme doprava na Chakkaphadi Phong a pak doleva na Th. Bamrung Muang, jež po průjezdu nad klongem (kanálem) Phadung Krung Kasem pokračuje pod jménem krále Rama I.
Vystupujeme u Siam Center, nevím, jak kdo na tom je s náměstím Siam ale já jsem tu byl hned dvakrát: poprvé a naposledy: mezi vysoké budovy tuctů obchodních domů vtěsnaná betonová masa visuté dráhy vyvolá lehkou klaustrofobii i u docela zdravého člověka. Vejdeme do centrálního obchodního domu kde kromě tekutiny pro kontaktní čočky, stojící pouhou pětinu domácí ceny nic zajímavého neobjevíme a tak se aspoň najíme v jedné jídelně, očividně populární mezi zdejšími studenty. Andrea se ještě podívá do prodejny s kosmetickými přípravky, já zamířím k lavičce, posadit se vedle kluka, opírajícího se o čelo -též viditelně uondaný dámským programem- "szia (sia)!", zdravím ho maďarsky, jelikož v něm rozpoznávám Attilu, se kterým jsme se seznámili na kijevském letišti. Vykulí oči, to je ten svět skutečně tak malý?! Mezitím se vrátí Andrea a zakrátko i Timea a protože -za čas našeho dvoutýdenního pobytu vůbec poprvé- se venku pořádně rozprší, skákajíce jeden druhému do řeči, nadšeně vyprávíme svoje zážitky.
Déšť rychle přestává, vyjdeme na ulici, kde je už takřka všude sucho, je čas se rozloučit, zítra stejně letíme zas spolu domů, budeme mít dost času na vyprávění. Po odložení nakoupených věcí a osvěžující sprše v hotelu se naposledy vydáme na krátkou večerní obchůzku do okolí: u pouličního stánku zbaštím pečenou makrelu, ke které si ze 7-eleven přinesu velkého Changa, pak v naší zdejší oblíbené jídelně -dokud Andrea večeří- ještě tácek pražených oříšků kešu s velkým Singhou (Changa tu nemají), svět se se mnou začíná malinko točit. V tomto povzneseném stavu vyhledáme ještě naposledy masážní salon, Andrea zůstane v přízemí na masáž chodidel, já jdu do poschodí, do malého separé, ve kterém je méně světla než v nočním kupé spacího vagonu. Vlídný, ukolébavě broukavý hlas, náležící k měkkým avšak silným rukám se mě občas zeptá, zdali je to, co provádí O.K. Jejda, a jak! - vlivem dvou velmi rozdílných piv se mi rozváže jazyk, tu anglicky, tu zas thajsky laškuji se 32-letou, svým vzhledem, vahou, věkem a rodinným stavem nespokojenou baculatou, plnoštíhlou ženou, která odvádí skutečně perfektní práci. Zatímco já opojeně kňourám pod jejímy 70 kily, ona se osvobozeně směje ale když po masáži sejdeme do přízemí, okamžitě si nasadí brýle a netečný výraz, už se na ni marně usmívám, bleskově se "stáhne do ulity" své smutné každodenní reality.
Andrea chce koupit ještě několik balíčků zdejších cukrovinek, jenže vyhlédnutý obchůdek mezitím zavřel - zoufale voláme skrz zataženou mříž na starou paní, která uvnitř ještě uklízí, aby nám otevřela, nebude litovat. Podaří se, během dvou minut odcházíme s balíkem za 240 bahtů. No ale teď už opravdu honem zpátky do hotelu, to vše je třeba ještě někam vtěsnat a taky bychom měli jít co nejdříve do postele, nastávající noc už totiž zdaleka nemůžeme prospat.
Ve dvě v noci (doma je teprve 9 večer předchozího dne) zvoní mobil, sotva jsme zamhouřili oči (s balením jsme skončili až o půlnoci) a už musíme vstávat, ba dát se na dlouhou cestu domů. Do půl třetí se po vypitém čaji a kávě vzpamatujeme, ve tři odhlásíme z Bangkok Palace a přesně o půl čtvrté najede na hotelovou rampu taxík, se kterým jsme se ještě včera na ulici dohodli. Noční tarif je 300 bahtů, nicméně smlouvat nemá cenu, jak jsme posléze porovnávali s ostatními, ani je to nepřišlo levněji. Na letišti následuje obvyklý rituál: po prosvícení a odevzdání ruksaků zaplatíme letištní poplatek 500 bahtů za osobu, vkročíme do nekonečné říše bezcelného zboží ale zbývajících 230 bahtů stačí už jen balíček holandských čokoládových pastilek (čokoláda mi chyběla za ty dva týdny nejvíce). Vzlétáme na devíti a půlhodinovou cestu do Kijeva, s ukrajinským dabingem shlédnu Forest Gump, který je i takto jímavý. Pak už mě velice dožírá "umělá noc" vytvořená staženými žaluziemi, o dvě řady za mnou si je už kdosi vytáhl a nikdo ho nenapomenul, popotáhnu tedy trochu i tu svoji - pod námi se pomalu střídají holá pohoří severního Pákistánu a Afganistánu, připomínající spíše neobydlenou planetu, než Zemi, nad Iránem jsou už hory místy přeťaté kaňóny, na jejichž dnech se klikatí světle zeleně se lesknoucí toky.
Za několik hodin krajina postupně zploští, objevují se velké obdělané parcely, to už jsme s největší pravděpodobností nad Turkmenistanem, poblíž východního břehu Kaspického jezera. Přeletíme nad severní částí jezera, následují velká průmyslová města regionu -Dněpropetrovsk, Doněck. Roustoucí tlak na ušním bubínku signalizuje, že jsme začali klesat a přesně podle letového řádu přistáváme na kijevském letišti Borispol.Na letišti nás -a ještě asi osm dalších Maďarů- při přechodu do tranzitu odstaví stranou, chybí nám palubní lístek do Budapešti, který nám v Bangkoku zapomněli vystavit. Nějakou dobu nás nechají čekat, pak nás naženou do zvláštní místnosti, kde už přečkávají pasažéři různých jiných národností, které pravděpodobně potkal stejný osud. Postáváme u pultu, za kterým tři mladé holky bez jakéhokoliv effektu sem tam telefonují, dohadují se mezi sebou, za nimi stojí nějaký "načalnik", ten nedělá vůbec nic. Vezmou nám pasy ale jak z útržků řeči slyším, odbavují někoho jiného, natolik je rozumět ruštině blízkému jazyku. Nakonec nám všem bez palubního pasu a jakéhokoliv vysvětlení vrátí pasy - načisto, jak to bývá v Rusku. Do odletu do Budapešti zbývají ještě celé dvě hodiny, domnívám se, že není ani v jejich zájmu, abychom jim tu zůstali na krku a proto se moc nevzrušuji. Jak se pak blíží čas odletu, zrazu jsou palubní lístky hotové a v čekárně strávíme už sotva deset minut. Letadlo je k prasknutí plné, spíš cizinci než vracejícími se Maďary. Start, oběd, přistání, to šlo skutečně rychle. Mezitím kapitán hlásí místní časové a povětrnostní parametry: 15:25, +31 stupňů -zdá se, že nám nebude zima ani doma...
******************
