Po návratu z loňského cestování po Malajzii jsem téměř okamžitě začal plánovat další léto. Popravdě řečeno jsem se chtěl vrátit především na Borneo, kvůli Sarawak Rainforrest Festivalu (letos od 7. do 9. července), ale můj plán narazil do tvrdého odporu: jak zřejmě vyšlo najevo z malajského deníku, pro Andreu byla cesta náročná a občas až nadmíru dobrodružná. Vynechat festival byla velká blbost, měl jsem ale obavy, že v tu dobu bude v Kuchingu nedostatek ubytování a proto jsme byli nejprve (během festivalu) v Miri, odkud jsme navštívili rezervaci Lambir a jeskyně Niah. V novém plánu jsem vynechal Penang a Miri, kde jsme podstatné pozoruhodnosti prakticky shlédli, naopak jsem se chtěl vrátit do N.P. Bako, a to ne na jediný den ale alespoň na dva, na tři a samozřejmě na ostrovy Perhentian, které nám učarovaly stejně, jako thajský Koh Phangan.
Ale příští léto bylo tehdy ještě daleko, mezitím mi po internetu takřka denně docházely vábivé ale cenově nereální nabídky různých cestovních kanceláří na letenky do zámoří. Když se pak v listopadu přišla jedna, která byla i cenově přijatelná, vyhlédl jsem si nejprve jednu kratší, dvoutýdenní cestu. Doma to "prošlo" překvapivě bez námitek a proto jsem se osmělil připlatit na čtyřtýdenní cestu. Pak už jsem jen vyčkával vhodný okamžik na ohlášení změny, který se záhy dostavil, když jsme se sešli partou o generaci mladších kamarádů, což byla příležitost nejméně vhodná na protest, naopak jsem počítal -a správně- s jejich nadšenou a vřelou podporou. Taktika se osvědčila, vedle toho byla cesta deklarována coby odpočinek po loňských zážitcích: místo 11 letů jen 6, první den 3 lety tam a poslední den 3 lety zpět. A mezi nimi 24 dní na ostrovech Phangan, Tao a Samui, tedy v místech nám již dobře známých, bude to tedy skutečně dokonalý odpočinek.
Tak konečně, je tu dlouho očekávaný den odletu. Můj velký ruksak váží 16,3 kg, z toho 3,3 kg knihy, které po přečtení zanecháme s lehkým srdcem na ostrovech. Andrein velký ruksak váží 11,3 kg, z čehož -kromě zanedbatelného úbytku kosmetických přípravků- příliš mnoho neubude. Můj malý ruksak má 6,7 kg, dominantní váhu činí 1,5 litru minerálky a fotoaparát s příslušenstvím. Andrein váží stejně tolik, lépe když nevím, co se v něm skrývá, protože většina je -kromě půllitrové flašky s vodkou- určitě zbytečná.
Letadlo odlétá z Budapešti s půlhodinovým zpožděním, v Dubai nás sice pustí do tranzitu ale sotva se trochu rozhlédneme, už nás opět ženou zpátky do letadla a letíme dál do Bangkoku. Obsluha Malévu je -jako ostatně pokaždé- perfektní, jak během letu z Bp. do Dubai, tak na trase Dubai-Bangkok dostaneme dvakrát najíst, i piva je dostatek, čehož dokonale využiji.
Noc je díky letu proti časovým zónám velmi krátká, přesto se nám podařilo chvilkami usnout. V Bangkoku se opět dostaneme na chvilku do tranzitu, to nám přichází velice vhod kvůli výměně malajských Ringitů zbylých z loňské cesty. Po návratu na letadlo k nám přisednou cestující vracející se domů a pak už se zvedáme na poslední cestu do Surat Thani. Přistáváme kolem poledne, asi s hodinovým zpožděním ale ještě stále s dostatečným předstihem, abychom autobusem kanceláře Sukhotai Tours včas dorazili do 80 km vzdáleného přístavu Donsak a stihli lod odjíždějící ve 14 hodin na Koh Phangan.
Průvodce maď. cestovní kanceláře však pro náš individuální zájem nemá moc pochopení: několik málo kilometrů před přístavištěm se na dobrých 20 minut zastavíme u jedné prodejny 7-Eleven, jejich autobus se prý už stejně nevejde na převoz jedoucí na Samui, kam kromě nás dvou ostaní jedou tam... Díky tomuto "milému" gestu dorazíme do Donsaku ve 14:10, ještě vidíme vzdalující se záď lodi, další loď vyplouvá za 2 hodiny...
Ani se nedokážu pořádně rozčílit nad nehorázností průvodce, jednak jsme po dvacetihodinové cestě dost unavení a na letišti v Surat Thani jsem už s ním měl jednu drobnou aféru. Když totiž vyšlo najevo, že při zpáteční cestě pojede autobus na Samui cestou, vedle níž tou dobou budeme právě bydlet, požádal jsem ho, aby nám umožnil nastoupit cestou a ušetřil tak půlhodinové ranní cestování manželce, která se po operaci páteře ráno velmi těžce hýbe. Odpověď byla krátká: "Není možné, máme to časově přísně vyměřené." Naštěstí průvodce thajské cestovní kanceláře má více pochopení a slíbí, že se-mimochodem jejich- autobus přesto zastaví.
Něco málo po 16 hodině odplouváme z Donsaku, jehož skalnaté pobřeží poněkud připomíná okolí Krabi resp. Phang-Nga. Cestujeme už 22 hodin a tak mě odpolední slunce brzy ukolébá ke spánku v lehátku na zádi lodi. Ke konci dvou a půlhodinové plavby jsme hladoví, Andrea objeví v bufetu větších voskové kelímky a v nich nudle, sušené maso a zvlášt koření, které zalijí horkou vodou a vytvoří během dvou minut vydatnou drůbeží či hovězí polévku. Dám si také jednu ale s garnáty a pořádně okořeněnou, nasypu tam veškeré chili, prodavač mě po očku pozoruje, jak budu prskat. Nepopírám, nebylo snadné se labužnicky tvářit, pomlaskávat a se zdviženým palcem ukazovat jak je polévka super...
Ještě rychle vyfotím slunce zacházející nad ostrovy Ang Thong a když dorazíme do přístaviště v Thong Sala, již se stmívá. Jim, místo aby pro nás přijel osobně, jak tomu bývalo ve zvyku, pro nás poslal taxíka, jehož řidič, sotvaže se rozjedeme hned v centru městečka zastavuje a s prosbou "tú minits" někam mizí. Nakonec mi to přichází vhod, vím kde tu je poblíž ATM, rychle vyzvednu peníze. Do zálivu Had Salad, našeho domova pro následujících 9 dní dojíždíme několik minut po sedmé, od odjezdu z Budapešti uplynulo celkem 25 hodin. Ze čtyř nově postavených bungalovů resortu Asia nám připadne č.8. Je zbrusu nový, jak pokoj tak i koupelna je větší než v č.1.-4., byla totiž vynechána prakticky nepotřebná kuchyně.
Spánek na lodi nás natolik osvěžil, že jdeme večeřet až po 21 hodině. V My Way je veliká radost z opětného shledání, zvláště pak, když jim předám fotku dcery, která tu byla loni na podzim - mám pocit, jako by díky tomu byla polévka o poznání ještě chutnější. Když pak na otázku někoho, odkud jsme přijeli odpovíme, že z Maďarska, obr sedící u vedlejšího stolu se otáčí a poznamená: "my papa Hungarian". Není poté možné nepřizvat ke stolu již notně podnapilého Ira, který se nám představuje pod jménem János Csomós. Nelitujeme pozvání, přestože nám náladu nepozvedl, jelikož setkání s Maďary resp. nespočetné láhve Singhy, které po tu dobu zkonzumoval ho citově natolik rozházely, že nám během večera kolem dokola vyprávěl o tom, nakolik měl otce rád, jak velkým Maďarem fotr -který v r. 1956 emigroval- byl a jak se otec, když cítil, že se blíží konec, vrátil zemřít do rodné zemi.
Probouzím se v 8 ráno, Andrea ještě hluboce spí a proto jdu sám trochu šnorklovat. K velkému překvapení hned zkraje potkávám v mělké vodě dva menší rejnoky. Stav vody je vyloženě vysoký, odliv dosahuje minima až k večeru, což je optimální. Po návratu k bungalovu mi někdo z personálu mi říká, že zanedlouho přijde Dam (majitelka) a budeme se muset vystěhovat(!!!), že prý je bungalov rezervován pro někoho jiného. Dam se odvolává na to, že jsem v posledním dopise uvedl 22. březen, jako datum příjezdu, což je částečně pravda, byl to překlep, který jsem v následujícím dopise okamžitě opravil. Ona ho prý nečetla a okamžitě reservovala pro bungalov pro jiného. Je nám hořko, nechce se mi věřit tomu co říká, jde spíš o to, že nový host reservoval bungalov s klimatizací, za což kasírují takřka dvakrát tolik. Jak maďarské přísloví praví "peníze mluví, pes štěká", mnoholeté přátelství nic neznamená. Zkraje se vážně zabývám myšlenkou, že se sem už vícekrát nevrátíme, ale v tomto zálivu je Asia jednoznačně nejlepší volbou a tak příště asi budeme muset i my předem reservovat a zaplatit zálohu přes internet.
Není snadné najít si okamžitě nový nocleh, v sousední Salad Ville nám nejdříve nabízejí mnohem skromnější bungalov se studenou vodou za 300 bahtů na první noc a pak za 500 s teplou vodou na další dny, nakonec po hodinovém vyčkání dostaneme ten s teplou vodou, takže zítra se výjimečně nestěhujeme...
Had Salad je jinak stále nádherný, ačkoliv díky neustálým stavbám po celý den rachotí, buší a cinkají nejrozmanitější stroje a nástroje. Navíc je tu oproti dosavadním zkušenostem i více lidu, nebyli jsme zvyklí, že se na pobřeží opalují tucty lidí. Pravdou je, že jsme tu nyní ve špičkové sezóně, v létě sem Evropané nejezdí. V My Way je strava stále vynikající, ceny sice stouply, např. oblíbená "maryland fish", která stála předtím 55 bahtů, stojí nyní 70.
Dopoledne šnorklujeme spolu s Andreo asi hodinu a půl v zálivu, u jeho jižního cípu až téměř ven, odpoledne se pak nějak dostanu "mimo Andrein dohled" což využiji k přeplavání do sousedního zálivu Mae Had. Po jeho dlouhém písečném břehu se projdu až k ostrůvku Koh Ma, odkud pak nejkratší cestou, po otevřeném moři plavu zpět do Had Saladu. Odpoledne si s Andreou souběžně zalehneme u Salad Villy na příjemnou ale jinak v ničem zvláštní masáž. Cokoliv, co už jsme někdy v minulosti zažili působí dojmem zvláštnosti jen když je to z nějakého hlediska skutečně zvláštní. Počasí je super, déšť jsme ještě neměli, voda je teplá, pivo studené a 7 dl, taky jsem přivykli na banana shake a zítra , vyzkoušíme "coconut soup with chicken".
Jak už jsem psal, je tu ale spousta lidí, což je v Had Saladu, daleko od Had Rinu dějiště každoměsíční Full Moon Party dost neobvyklé. Jako bychom byli u Balatonu,jsou tu hlavně Němci, Angličané, ze skandinávských zemí a dokonce i jiní Maďaři. Naštěstí i ve vodě je toho více k vidění, např. je tu mnohem více velkých, pěkně vykrmených hvězdic, objevili se tu i anemónky, střežené rybičkami "Nemo", které jsme dosud vídávali jen na Ko Tao-n, no a hlavní atrakcí je, že 20-30 metrů od břehu na písčitém dnu člověk pravidelně potkává s mladé rejnoky.
V sobotu s Andreou zopakujeme můj včerejší plavecký výlet na Mae Had. Nebe se mezitím zatáhne, začne pršet ale zima nám není.
V neděli dopoledne narychlo zabalíme věci a přestěhujeme se zpět k Asii, kde nám je tentokrát přidělena trojka, t.j. sousední bungalov "naší" jedničky, ve které jsme strávily při předchozích cestách celkem již 21 nocí. Záhy však vyjde najevo, že ani zbývajících pět nocí, které jsme tu měli naplánovány nejsou jisté, jen čtyři, s tím, že pokud nikdo nepřijede, tak můžeme zůstat. Tak, a teď už toho má dost nejen Andrea ale i já, padne rychlé rozhodnutí: zůstaneme jen na 4. noci a současně žádáme Dam aby teď okamžitě zavolala do resortu na Koh Tao, kam se odtud přesuneme a zjistila, zdali pro nás budou mít místo už o den dříve. Jo, a taxík zdarma při odjezdu nám náleží stejně jako pro ty, kteří u nich stráví minimálně 5 nocí. Ámen.
Sotva, že jsme celou záležitost urovnali, přiváží taxík k Asii další hosty, ocitající se na holičkách. Jedna z dvojic jsou Maďaři, holka stojí na břehu a hlídá batohy zatímco kluk jde shánět přechodný nocleh. Mezitím se z ničeho nic rozprší, běžím dívce pomoci s ruksaky, rychle je zatáhneme na naší terasu. Seznámíme se s Csillou (Čilla), mezitím se vrátí její přítel, Csaba (Čaba), který zajistil na dvě noci luxusní nocleh v resortu Green Papaya za maličkost, 100 dolarů na noc. Dosud po právu remcající Andrea se trochu uklidní poté, co se od nich dovíme, že Csaba je tu už po sedmé, jsou s Jimem a Dam ještě více sblíženi než my (jsme tu teprve počtvrté) a přesto je takhle vypekli. Nedá se co dělat, příště budeme muset reservovat přes internet, jelikož finančně a písemně podložené reservace mají v kritických situacích pochopitelně prioritu.
Je ale vidět, že i pro Jima a Dam je situace dost trapná. Pokouším se zvednout náladu hovoru návrhem krátkodobého i dlouhodobého řešení: to krátkodobé by mělo být, že by si večer měli sednout a pořádně promyslet reservaci, kterou mají načrtnutou na kostkovaném listu A3, který sebou neustále nosí a pokusí se vypracovat nějakou strategii, a dlouhodobě by měli podniknout to, co téměř všechny okolní resorty: postavit další bungalovy, místa tu mají ještě habaděj.
Večer jsme pozváni do Green Papayi na sklenku whisky, Csaba vypráví čerstvé zážitky s Indie, odkud právě teď přijeli. Po večeři v My Way, kterou navštěvujeme už třikrát denně si s nimi zahrajeme kostkový pokr.
V pondělí je opět nádherně, vydám se podél břehu zhotovit několik fotek. V severním koutu zálivu se nad vodu vodorovně naklání stará palma a aby se nadměrnou zátěží zcela nevyviklala, shora je kmen hustě pobitý hřebíky, zabraňující chůzi po palmě (viz. titulní fotografii). Opatrně se skláním, abych hlavou nebrknul o kmen a jdu dál udělat ještě nějakou tu fotku. Když se pak vracím, při chůzi kontroluji na displeji, jak se fotky podařily. Někde v podvědomí sice eviduje blížící se kmen ale sotva, že mi to projde hlavou, jako by mě zčistajasna někdo pořádně skolil palicí. Na chvíli se totálně zatmí, ztrácím vědomí a ve chvíli, kdy se vrací již sedím skolený v písku pod palmou. Hlava mi třeští, opatrně přikládám dlaň k temenu lebky, nekrvácí, naštěstí ze spodu nejsou hřebíky... Ale od této chvíle je po celou zbývající dobu temeno mé hlavy jako rozdrancované bojiště. Hlava vysokých lidí bývá ohrožena i v zcela normálních civilizovaných resp. obvyklých podmínkách, natož tady, kde je např. výška vchodu do bungalovu ještě přijatelná (200 cm), ale u dveřích do koupelny už jen pouhých 180, takže není divu, že do nich neustále narážím. Když k tomu přičteme ještě slanou vodu a pražící slunce, tak není divu, že Andrea, která si to celé může zblízka prohlédnout mi denně hustě pomazává temeno hlavy opalovacím krémem.
Kolem poledne pak plaveme spolu směrem na jih, do zálivu Had Kruad. Díky příznivému stavu vody se dostáváme na břeh poměrně lehce, jinak bývá takřka nepřístupný díky husté a souvislé pokrývce korálových úlomků. Do zálivu uzavřeného i směrem od souše vede jen úzká a strmá polní cesta, dole mezi palmami je malá mýtinka lemovaná po obou stranách pěti domky a uprostřed ve stínu palem jediná restaurace a nad ní nocleh pro personál. Hostů je tu málo, sotva tucet.
Dnes si s malou obměnou zopakujeme výlet kolem severního a zčásti i východního pobřeží Phanganu. První zastávka na šnorkl je jako obvykle u ostrůvku Koh Ma, kde od poslední návštěvy vyrostla ohromná kolona mořských sasanek. Proplouvaje úžinou mezi Phanganem a Ko ma spodek longtailu škrábe o dno písčité mělčiny sotva zakryté vodou. Bez zastávky mineme široký záliv Chalok Lum a na chvilku zakotvíme v sousedním zálivu Had Khom. Lodník nás pobízí k dalšímu šnorklu ale v mírně zakalené vodě tu není prakticky nic k vidění. Vrátíme se do východního koutu Chalok Lumu, kde nám v jedné restauraci dají oběd a pak pokračuje do zálivu Had Khuat, který je dostupný pouze od moře. Dříve tento tichý, od světa odříznutý záliv byl útočištěm těch, kdo se chtěli na dlouhou dobu vyhnout civilizaci, dnes tu však rachotí stroje, řinčí pily a buší kladiva, probíhá intenzivní stavba, přitom tu vidím spousty prázdných bungalovů. Zklamání pokračuje i pod vodou, která je totálně zakalená a to jsem tu před třemi lety ještě viděl alespoň podél břehu koraly. Po hodinové pauze jedeme dál, na severovýchodním cípu ostrova mineme rozlehlý dvojitý záliv An Thong Nai Pan, otáčíme směr na jih a zakrátko jsme v prvním zálivu východního pobřeží, v zálivu Than Sadet. Tady se vylodíme a přidáme ke skupince čekající na odchod k vodopádu stejného jména. Máme na vybranou: bud se na (podle thajců) 20 minutovou cestu vydáme pěšky anebo za 20 bahtů za osobu nás tam i zpět zavezou malým náklaďákem s nekrytou plošinkou. Ačkoliv vodopád není od břehu skutečně moc daleko, cesta je strmá, klikatá a plná stružek i hrbolů a proto nelitujeme, že jsme se rozhodli pro svezení autem. I tak je těch pár minut než tam dorazíme dost hororistických, sotva je se čeho držet, auto nadskakuje, naštěstí nikdo nevypadne, pěšky by to bývalo trvalo docela určitě víc než 20 minut. Pokračujeme pěšky úzkou stezkou vedoucí lesem a zakrátko dorazíme ke spodnímu jezírku. Samotný vodopád je asi 50 metrů rozlehlý není ale příliš spektakulární, protože není souvislý, skládá se z více kratších kaskád, oddělenými od sebe malými jezírky, vábícími k osvěžující koupeli. Jeden malý thajec z doprovodu nám ukazuje, kam se dá bezpečně skočit do vody ale téhle produkce se musím vzhledem k Andreiným přehnaným obavám zříci, jen když na chvíli nedává pozor, tak rychle vlezu do jednoho z jezírek, zaplavu pod vodopád a lahodně chladná voda mě bije do zad a ramen.
Po návratu k náklaďáčku prožijeme několik vzrušujících momentů. Andrea už sedí v kabině vedle prázdného sedadla řidiče, já s několika lidmi na plošince a další k nám přisedávají. Jak je vůz, stojící mírně nahnutý bokem i předkem směrem ke strmému svahu stále víc a víc zatěžován, najednou se kvůli špatně zatažené brzdě začíná pomalu rozjíždět! Řidič nikde, já už jednou nohou venku, připraven na seskok zoufale přemítám, co bude s Andreou, když v poslední chvíli přiskočí thajec a silněji zatáhne brzdu. Huh, tentokrát to dobře dopadlo, zahráli jsme turistům hrozné divadlo...
Na návrh Csaby jdeme večeřet na jiné místo k Salad Hut, protože podle Csaby tady vaří nejchuťněji jeho oblíbené massaman curry. Já si jako vždy dám nějaké "plody moře" ale dám si ochutnat toto dosud neobjevené jídlo. Hm, má zajímavou, nezařaditelnou chut, nejvíce se podobá šouletu, až budeme na Ko Tao, tak si to určitě dám.
Na poslední den na Phanganu jsme po včerejším výletu původně plánovali den odpočinku. Když jsme se ale vrátili s výletu, Csaba nám sdělil, že zítra se jdou potápět k Sail Rocku, nemáme-li chut se k nim připojit. To se ví, že máme a tak se jede na výlet i dnes, nyní s týmem Fun Factory Divers. Je překrásně slunečný den, oni už tam byli i včera, viděli tam obřího žraloka (whale shark) a tak je velké očekávání, zdali se objeví i dnes. Bohužel celou noc foukal silný vítr, moře se rozvlnilo, takže když po dvouhodinové cestě dorazíme ke osamělé skále vyčnívající z moře na půl cesty mezi Phanganem a Ko Tao (asi 24 km) viditelnost ve vodě klesá každou minutou. Beztak jsme ale viděli spoustu nových a především mnohem větších ryb, než vídáváme blízko břehu. Viděli jsme hejna makrel, tuňáků, ploskozubce a další, jen žralok se nedostavil. Ale nelitovali jsme času ani peněz, nakonec i německý majitel byl férový, protože nám z původní ceny 900 bahtů dal slevu 400 bahtů.
Po návratu do Had Salad nás čeká překvapení: vedle bungalovů č.2. a 4. jsou vytyčeny základy dalších dvou bungalovů: na pozemku zeje 15 jam o rozměrech 1x1x1 metr pro sloupy podpírající budovu. Nepředpokládám, že by má nedávná rada byla tak záhy vyslyšena, určitě o tom už i sami uvažovali ale vím, že Jim zkraje nechtěl slyšet ani o těch dalších čtyřech a vida, dnes jich je už osm a až přijedeme příště, tak jich už bude deset nebo možná i dvanáct, protože vedle č.1. a 3. je stejně místa a Jim má očividně smysl pro symetrii. Ještě před západem slunce rychle zabalíme, s Csabou a Csillou vypijeme zbytek vodky, následuje brzká večeře aby zbyl čas i na kostkový pokr na rozloučenou.
Budík nás probouzí v šest ráno, kolem osmé nás zaveze taxík do Thong Sala. V přístavišti si dáme vydatný a levný tuňákový a kuřecí sendvič (40 Bahtů). Zanedlouho už vidíme katamaran přijíždějící ze Samui a o chvíli později pádíme dál, na Koh Tao. O trochu více než hodinu zakotvíme nejprve u malého souostroví Koh Nanguyan, kde vyložíme výletníky a hosty jediného zdejšího resortu a obracíme se zpět k Mae Had, nedalekému přístavišti ostrova. Sehnat tu taxík není problém, hned se jich nabízí víc, takže za chvilku se už vezeme džípem do Chalok Ban Kao, zálivu na jižním konci ostrova, do resortu Tropicana, který bude příštích 11 nocí naším domovem. Taxikář zastavuje na malém prašném náměstíčku, kde se naproti prodejně 7-Eleven táhne delší zeď a na ní nápis: Tropicana Resort. První dojem tedy není příliš vzbuzující ale za zídkou nás čeká podlouhlý, hezký park, který se táhne až ke břehu zálivu. Necháme si ukázat několik bungalovů a volíme nakonec jeden uvnitř parku, kam nedoléhá hluk z restaurace. Zdejší pokoj je dost malý, není v něm skřín a nemáme tu teplou vodu, stojí však jen 400 bahtů na noc, což nám trochu spraví dosavadní nadměrnou útratou poněkud počechranou bilanci.
Musíme si trochu počkat, než bude pokoj uklizen, zasedneme proto do místní restaurace. Pojíme, popijeme a když platím, zdá se mi, že nám napočítali o 20 bahtů víc. Ačkoliv jde o celkem malou částku (zhruba 10 korun), nechtěl bych aby se to stalo zvykem a proto reklamuji. Zkontrolujeme započtené položky a zjištujeme jeden čaj navíc. "Měli jsme jen jeden čaj", říkám ale mladý číšník tvrdí, že nám donesl dva. Zčásti má pravdu, skutečně přinesl dva čaje ale jeden jsme odmítli a co se s ním pak dělo dál, to už jsme samozřejmě nesledovali. Klidným hlasem zopakuji, že jsme si dali jen jeden čas, mladík by chtěl také říci své ale šéfová prudce zvedne ruku jako by ho chtěla plácnout přes ústa, načež kluk hluboce dotčený odejde.
Odpoledne až do setmění, které se tu dostavuje poměrně brzy a bez rozdílu na roční období vždy ve stejnou dobu (kolem šesté) se seznamujeme s bezprostředním okolím, zmapujeme úroveň a obsazenost sousedních resortů (oproti Phanganu tu je poměrně dost prázdných bungalovů), a také zjistíme, kde budeme nakupovat věci denní potřeby a odkud budeme posílat domů maily, které jsou i podkladem tohoto deníku. Jak se zdá, vybral jsem ideální resort, 7-Eleven a ještě dvě další prodejny s potravinami, dvě internetové kavárny i masážní salon jsou v okruhu 50 metrů, jedině pro ovoce a zeleninu se musíme projít asi 500 metrů.
Bydlíme uprostřed nádherné zahrady, nic nám neschází, kromě teplé vody scházející jen Andree a jen zrána. Lednička by tu byla přebytečný přepych, jak restaurace, tak i 7-Eleven jsou jen na pár kroků. Je tu zrovna sezóna melounů, každý den si pro ně chodíme a dostáváme pěkně vychlazenou půlku přímo z ledničky za pouhých 8 korun za kilo. Mají i banány a mandarinky a mnoho dalších chutově zdaleka ne tak atraktivních exotických plodů, bohužel z těch skutečně dobrých touto dobou ani rambutan ani mangostýn nezrají. Jinak je tu stále velké a do května se ještě stupnující vedro, které už snášíme dobře a barvou pleti se pomalu začínáme přibližovat domorodcům, z nichž některé ženy jsou dokonce světlejší než my, protože tady je móda obrácená: právě světlejší pleť je šik, tedy alespoň u žen.
Co mi tu doposud schází jsou koraly, které -ač se tu v zálivu s velkou pravděpodobností nalézají- kvůli neustále rozvlněné a proto zakalené vodě nejsou vidět. Podél východního břehu zálivu proto plavu směrem ven až k otevřenému moři, viditelnost se postupně zlepšuje, koraly tu skutečně jsou, ale ve srovnáním s tím, co jsme každý den vídávali v Had Saladu to není nic moc. Východní břeh zpestřuje několik drobných zálivů, lemovaných drobnými bungalovy postavenými na strmých skalách. Posledním obydleným zálivem je Freedom Beach, za ním je ještě jeden opuštěný, tam vylezu z vody a úzkou strmou úžlabinou plných kokosů se vydám na hřbet, odkud je vidět moře na obě strany. na protější straně divoce bijí do strmého skalnatého břehu vlny otevřeného moře. Větší výhled tu není, nacházím se totiž v sedle hřbetu odkud hřbet stoupá v obou směrech, zřejmě tu nedaleko je výhledový bod, který bych chtěl vyhledat, ale hustý porost a současná "výstroj" (plavky a bosé nohy) mi nedovolují pokračovat.
Andrea ještě vychutnává lenošení a proto se vydávám sám, jen tak nazdařbůh podél západního výběžku zálivu, zpočátku vodou, později pak pěšky. Nejprve se přes resort Viewpoint postaveném v překrásné zahradě na skalnatém ostrohu dostávám na nejjižnější konec západního břehu Ko Tao, u resortu Orchid Cliff se spouštím ke břehu až dojdu k bungalovům resortu Moondance. Vlny jsou i tady dost velké, nevidím však žádnou cestu, která by pokračovala dál a tak lezu opět do vody a po několika málo seti metrech doplavu k Tao Thong Ville, nacházející se na úzké písčité mělčině zakončené drobným úskalím. Vylézám z rozvlněné vody, a když přejdu do dalšího zálivu přes sotva 20 metrů širokou mělčinu, jako bych padl do jiného kraje: hladina je téměř nehybná, viditelnost ve vodě dosahuje 10 až 15 metrů, všude spousta korálů i ryb a proto dalších několik set metrů do nádherného zálivu Had Sal Nual mi ani nepřipade. Teprve tady mi dojde, že jsem, se vzdálil od domova natolik, že se mi nechce celou trať opakovat pozpátku. Mapu sebou nemám ale díval jsem se do ní tolikrát, že ji znám prakticky nazpaměť. Vím tedy, že odtud už nemůže být příliš daleko záliv Jansom, kde jsme nocovali při předchozí cestě. Vyškrábu se po svahu, po chvíli najdu lesní stezku a po dvacetiminutové rychlé chůzi v největším poledním vedru konečně rozeznávám známou krajinu: ano, to už jsou chatrče v zálivu Jansom, "provozované" mořskými cikány. Jsou zpustlé, přesto plně obsazené, protože záliv je překrásný a do přístavního městečka Mae Had je to odtud jen desetiminutová procházka. Opět vlezu do čisté a klidné vody, obepluji skály, za kterými se nachází sousední resort Sensi Paradise. Ve vodě se jedné hezké ženy zeptám na zdejší ceny -3100 bahtů na noc, hm, to není nic pro nás- a pak očividně žárlivému manželovi ukážu, kde se pod vodou skrývají rezavé trosky potopené lodi, kterou se samotnému nepodařilo nalézt. V té chvíli je půl hodiny po poledni, to je fajn, na druhou máme reservovanou masáž a zpět do Chalok Ban Kao je přede mnou už "jen pouhých" 2,5 kilometrů pěší cesty. Horkou prašnou cestou kolem mne projíždějí auta a motorky, každý si mě prohlíží s údivem, protože kromě šnorklu, brýlí a plavek nemám sebou vůbec nic ale bohužel nikoho nenapadne zastavit. Za půl hodinky, ještě než bych dostal úpal, či totálně vyschl jsem doma. Andrea se také právě vrací po hodinovém plavání v zálivu a tak nám zbývá dostatek času na osprchování, osvěžení i četbu.
Masáž probíhá od dvou do tří, přitom vane příjemný vánek. Dojdeme si pro ovoce, vypijeme první zdejší Chang a pak zpět do bungalovu, který je terasou spojen se sousedy, kde byly dosud dvě brejlaté vyzáblé Němky a teď je tu klasický německo-thajský párek. Restaurace resortu se bohužel nedá srovnat s My Way ale ještě experimentujeme.
Konečně i Andrea si odpočinula od cestování a četného stěhování a tak se spolu vydáváme k výběžku na východním kraji zálivu, tam kde tuším by měl být vyhlídkový bod. Na posledních 100 metrech bohužel zcela zmizí stezka a tak se jako kamzík vydávám sám na zbývající cestu, vedoucí po balvanech na vysoko se tyčící skálu. Výhled je skutečně závratný, titulní foto je pouze slabou náhradou za realitu. Slezu dolů a pokračujeme cestou na východní břeh, kde by jsme se chtěli dostat do sousedního zálivu. Spouštíme se dolů ale příliš brzy a dostáváme se proto na strmý, vysoce položený skalnatý břeh, odkud je sice pěkný výhled na Žraločí ostrov a stejnojmenný záliv, do kterého máme namířeno ale koupat se tu nedá.
Vracíme se kousek zpět a brzy nalézáme správnou cestu, avšak na jejím začátku stojí strážní budka a na ní nápis "Entry 20 Baht". V budce není nikdo, kousek za ní je zeď a v ní zavřené dveře. Nedaleko ode dveří je zeď probouraná, kusy někdejší zdi na protější straně šikovně nahromaděné na sebe tak aby se dalo sestoupit do údolí otevírající se za zdí. Ocitáme se v nádherně upraveném kokosovém lese, lemovaném z jedné strany delším obloukovitým břehem, zvaným Aow Thien Ok, t.j. Žraločí záliv. Usadíme se ve stínu jednoho z velkých keřů mangrove, kolem dokola nás se opaluje mnoho lidí, my jsme si "náhodou" našli místo vedle dvou hezkých mořských panen, nahoře bez. Jelikož máme sebou ruksak s fotákem a penězi, radši se jdeme koupat střídavě. Když se vracím z vody poprvé, mladší panna s hezkými prsy a neméně pěkným obličejem se mě zeptá, co jsem viděl ve vodě. Podám krátký popis, načež ona: "a žraloky ne?" Huh, hned jsem v transu, sotva se mohu dočkat, až se Andrea vrátí. Plavu k červené bóji, tam kde dívka ukazovala, že by měli být, několik minut pomalu kroužím nad desetimetrovou hloubkou a skutečně: najednou se pode mnou objeví dva šedí žraloci, (black tip reef shark). Jsou tak metr a půl dlouzí, na břiše mají bílé a černé pruhy, které se opakují i na zadní ploutvi.
Jelikož nám došla z domova přivezená jediná "medicína", levná ruská vodka s mírnou příchutí Čikuli, koupíme si láhev Mekongu, což je naopak velmi slušná thajská whisky. Její jedinou nevýhodou je, že se nedá pít teplá. Večer však i tento problém vyřešíme s malou investicí: v prodejně smíšeného zboží koupíme malou sklenku a v 7-Eleven za 10 bahtů kilový pytlík s ledovými kostkami. Končí tak zase jeden príma den.
Možná právě díky přehnané dávce Mekongu není dnes ráno Andrea zcela fit. Naskýtá se tedy opět možnost podniknout větší samostatnou túru, zase pěšky ačkoliv tady mohou jezdit na motorce dokonce i dánské maminky se dvěma dětmi, jen já ne (kvůli Andreiným obavám). V největším horku jdu asi 4 kilometry, zpočátku po asfaltu, později po prašných cestách i úzkých strmých stezkách až dorazím do zálivu Aow Leuk, který je na východním břehu jeden z nejlepších pro šnorkl. Před jediným resortem zálivu oznamuje tabulka, že to je soukromý majetek se vstupem pouze pro hosty a já blbec proto obcházím po postraních skalách, do kterých čile bijí vlny. Postupuji opatrně -tahle neklouže, tahle taky ne, bác, tahle ale jo! - seknu sebou, to bolí! Chvíli ležím na skalách a pozoruji kde co bolí, naštěstí jsem neslyšel, že by něco křuplo a ani hlavu jsem si neudeřil, když ale nabírám dech, tak to na pravé straně bolí, jo, tak to jsou zase naražená žebra, ten pocit dobře znám z dob, když jsem se učil surfovat. Ale odneslo to i levé koleno a na kotníku chybí kus kůže - to bude lahoda ve slané vodě... Seberu se, vstanu a ještě opatrněji postupuji dál, protože na tomto úseku jsou vlny tak velké, že nemám šanci dostat se do vody aniž by mě následující vlna nehodila zpět na skály. Na předchozí leknutí se napiji trochu vody - cestou jsem totiž našel 1,5 litrovou plnou láhev minerální vody a zdálo se mi, že její uzávěr je nedotčený, až teprve teď vidím, že ne, je jen pevně utažený. Prozkoumám vodu zblízka, čichnu si jí, připadá mi čistá a tak se rozhodnu riskovat nepravděpodobnou žaludeční infekci oproti mnohem pravděpodobnějšímu vyschnutí.
Konečně nalézám místo, kde několik skal ve vodě tvoří jakýsi štít, za kterým jsou vlny částečně tlumené, takže je větší šance dostat se do vody bez dalšího úrazu. Ještě letmý zpáteční pohled na porost nad skalami, zapamatovat si nějaký charakteristický strom či skupinu keřů, abych viděl i z vody, kudy se mám vracet na břeh. I přes silné vlny je viditelnost překvapivě dobrá, spatřím v plné kráse asi metrovou murénu, která překvapivě opustila svůj brloh, velkého, asi 60 centimetrového ploskozubce a mnoho dalších pestrých ryb, rybek a rybiček i jednu obrovskou lasturu (giant clam), jejíž vzorky září neuvěřitelnými fosforeskujícími barvami.
Několikrát vylezu na břeh trochu si vydechnout ale cestu zpět po kluzkých skalách radši neriskuji. Se vším všudy plavu do písčitého zálivu avšak ani zde není snadné dostat se z vody ven: vlny jsou silné a dno hustě posypáno kluzkými balvany velikosti lidské hlavy.
Zpáteční cestu se rozhodnu zkrátit. Nese to v sobě sice riziko zabloudění a také to, že byť bude cesta kratší, bude i mnohem horší a strmější. Veškeré rizikové faktory se vyplňují ale nelituji, oplátkou mi je trochu dobrodružnější zato však i časově kratší návrat. Už také bylo na čase, voda mi v tom horku došla a celá ruka mi natolik otekla, že už ji nedokážu sevřít do pěsti.
Po návratu do Tropicany si odpoledne popovídám s Chaiwatem, majitelem resortu. Původem je Číňanem, narodil se ale na Phanganu, jeho původní jméno bylo Lim ale thajské zákony nedovolují aby jejich občané měli cizí příjmení a tak se přejmenoval na Thurasakul-a, což -pokud jsem mu dobře rozuměl- znamená úspěšného obchodníka. I tady se nedaleko od nás staví jedna menší budova, v jejíž spodní části budou společné sprchy např. pro hosty, kteří se už odhlásili ale čekaje na spoj se chtějí ještě osvěžit, a v patře bude další bungalov. Technologie zdejší stavby domů je všude stejná: ze 6-8-10 milimetrových železných prutů s nejprve zkonstruují kostry pilířů podpírajících budovu, na které se pak natáhne 200 milimetrová betonová odpadová trubice. Celé se to postaví do asi metr hlubokých jam a zalije betonem jak jáma, tak i vnitřek roury. Navzdor každodennímu velkému vedru je tu dělníci pracují 10 dní nepřetržitě, po deseti dnech dostávají výplatu a jediný den volna. Výdaje staveb jsou na Phanganu o 10%, na Ko Tau o 20% vyšší než na kontinentu, protože takřka veškerý stavební materiál (cement, štěrk, dřevo, železo) je nutno dovážet lodní dopravou.
Tropicana slaví letos deváté narozeniny, je to hezky upravený resort, personál je pozorný, naše individuální sympatie jsou však rozdílné, protože jsme se naučili rozeznávat přirozené úsměvy od strojených úšklebků. Aféru s mladý číšníkem z prvního dne se mi zdánlivě podařilo lidsky vyřešit, ruku podanou na usmířenou sice přijal ale po celou dobu se vůči nám choval vyloženě nevšímavě, zatímco jiné obsluhoval velice přátelsky. Naštěstí tu byl i druhý číšník, o málo starší chlapec, který nás naopak obsluhoval s pokorou až do rozpaků uvádějící.
Cestou do neznáma musí člověk počítat s určitým rizikem. Netušíce jaké strasti nás čekají, v 11 hodin vyrážíme do Žraločího zálivu s tím, že podle mapy odtamtud už není daleko záliv Had Sai Daeng (Červený písek). Když se na konci Žraločího zálivu zeptáme jednoho zdejšího chlapíka kudy dále, trochu pochybně se na nás podívá a pak do písku načrtne, jak máme nejdřív jít kus po betonu (asi 2 m široká cesta) a pak na druhém rozcestí odbočit doprava.
Jako obvykle pokračujeme v cestě v největším poledním vedru, cesta je strmá a ve velmi špatném stavu, kromě nás nikde nikdo a cesta se stáčí stále více směrem dovnitř ostrova. Asi po půlhodinovém šplhání dorazíme k výhledovému bodu, záliv je už hluboko pod námi. Ve stínu stříšky si trochu oddechneme, jdeme dál, najednou se po svahu proti nám opatrně ale s artistickou dovedností, klouzaje po kamíncích spouští na motorce plešatý děda (jak už jsem poznamenal, taky může řídit motorku KAŽDÝ, jen já ne) a za ním cupitá neméně opatrně jeho manželka (oba Švédové). Říkáme jim, že cesta vedoucí dolů do zálivu je velmi nebezpečná a současně se ptáme, kolik nám zbývá cesty do Hat Sai Daeng. Paní nato zvedá oči k nebesům, sepne ruce a říká, že oni šli omylem nejprve tím směrem ale tam je cesta ještě horší a proto se obrátili. V této chvíli jsme pochopitelně dost bezradní, jak a co dál ale přes všechno varování se nám nechce vracet, jelikož taky víme jisto jistě, co by nás čekalo. Pokračujeme tedy v cestě, za chvíli slyšíme zvuk obracející se motorky, švédové vzdali i tuto cestu. My ale jdeme dál cestou necestou, na jednom místě Andrea na kamíncích uklouzne a upadne, naštěstí kromě několika odřenin na dlani a kolenou nic vážného. Konečně dosáhneme odbočky, v tom okamžiku vedle nás brzdí taxík, na plošince s blondýnkou. "How much?"-ptám se řidiče -"200 baht" -zní odpověď. Běž do háje, to je moc dokonce i pro Andreu, to radši jdeme dál pěšky. Nedlouho poté dorazíme k malé hospůdce, vypijeme litr studené vody, platil bych pětistovkou ale nemají nazpět - nevadí, zaplatíme až se budeme vracet. Ještě se nějaký čas šplháme vzhůru, projdeme upraveným kokosovým lesíkem, konečně jsme na vrchu, výhled je úchvatný, hluboce pod námi je Žraločí ostrov. Strmost posledního úseku cesty vedoucí dolů do zálivu však překonává veškeré očekávání. Bezradně postáváme u jejího počátku, úhloměr sebou sice nemám ale že má blízko ke 45 stupňům (běžnému sklonu střech) je jisté, protože sejít se po ní dá jen bokem, tak jak lyžaři vystupují po strmé stráni. Po celkově dvouhodinovém pochodu, opět na smrt žízniví se dopotácíme na břeh, kde má resort New Heaven naštěstí kromě půltuctu bungalovů i malou restauraci.
Naše úsilí však nebylo zbytečné, i samotný záliv je nad všechno očekávání. V překrásném, malém a tichém zálivu není více než půl tuctu lidí. Vypijeme dvě studené sodovky nasadíme brýle a šnorkl a honem do vody čisté jako mořské oko. Podívaná pod vodou je odškodněním za všechna dosavadní utrpení, předevčírem Andrea nechtěla ani slyšet o žralocích, dnes je prostě nemožné je nevidět, je jich tu tolik, že v každé minutě vidíme jednoho. Ale je tu i mnoho jiných zajímavých ryb, krotkých býložravců i děsivě vypadajících dravců. S menšími přestávkami šnorklujeme třikrát a pak si dáme oběd, i tady ochutnám massaman curry, je chutné, kuřecí masíčko i brambory pěkně do měkka, chybí v ní však ananas i fazole, které nahrazují burské oříšky. Zatímco obědváme, k malému jezírku vedle restaurace přistoupí domorodec, vyndá z vody něco nepatrně malého a ukazuje nám to. Musíme se přiklonit docela blízko, abychom rozeznali malou, několika milimetrovou žabku!
Ještě při první návštěvě restaurace jsem s uspokojením konstatoval, že nebudeme muset podniknout celou cestu i zpět, protože v restauraci visí tabulka s nadpisem "Boat time", na které stojí, 17 p.m. to New Heaven Resort, což je resort stojící na skalách nad Žraločím zálivem. Za 20 bahtů na osobu se vezeme asi půl hodinky člunem, přistáváme pod skalami, odkud musíme vylézt už "jen" asi 100 schodů na vrch a jít asi půl kilometru po asfaltu.
Po návratu domů trochu lenošíme, na větší večeři už chut není, dáme si ananasovou a banánovou palačinku, Andrea jahodový koktejl a já podle zvyku velkého Changa. Po odeslání mejlu se opět zastavíme v malinké prodejně s CD-čkami, odkud se line opět velmi příjemná hudba. Koupím si tu, co právě běží, nějaká Katie Melua - věštím ji hezkou budoucnost. Zatím co si vybírám, drobná a velmi roztomilá prodavačka, která je zdánlivě ve velmi pokročilém stavu těhotenství nám s pýchou ukazuje, kolik malých barevných figurek zvířat už pro svou budoucí holčičku naháčkovala.
Žasneme nad její zručností, načež vytáhne žluté brčko, sem tam ho ohýbá, udělá na něm smyčku, nůžkami sem tam přistřihne a vida, z celého se vyklube hezká rybka, kterou dá Andree. Počkejte ještě chvilku, ukazuje, má taky něco pro mne: vytáhne další, modré brčko, postup je trochu složitější, výsledkem je malý rak! Původně jsme si chtěli koupit thajské CD-čko, ona ale prodává jen západní pop, thajské jsou prý k dostání v 7 Eleven. Jdeme spát, zítra si budeme muset kapku přivstat, jdeme na "obvyklý" okružní výlet lodí kolem Ko Tao.
Při snídani si všimnu sympatické mladé Američanky obrovského vzrůstu, která s námi taky jede na dnešní výlet. Už na džípu cestou do Mae Had se seznámíme, Amy je na delší cestě po jihovýchodní Asii, právě přijela z Myanmaru, kterou si velice vychvaluje, dá mi adresu její webové stránky, kde si mohu prohlédnout fotky pořízené cestou. V Mae Hadu si v jednom potápěčském centru kanceláře organizující dnešní výlet vyzvednu ploutve, sejdeme do přístavu, a podle zvyku přelezeme z mola přes dvě lodi než se dostaneme na tu "naši". Za malou chvíli nám říkají, že to přece jen není naše lod a tak lezeme zase přes dvě lodě zpět na molo a odtud přes další dvě na jinou (Murphyho zákon: proč by právě ta naše měla stát u mola?). Jeden z těchto přestupů vyústí takřka v tragedii: Amy při přestupu uklouzne a za šíleného výkřiku se zřítí do mezery mezi dvě, do sebe narážející, pohupující se lodě. Je to příšerný pohled, jsou vidět jen její zoufale se přidržující ruce, která na poslední chvíli zachytí dva malí vyzáblí thajci, kteří sotva drží ten zhruba metrák, co váží ale vytáhnout ji nedokáží. V té chvíli přiskočí svalnatý mladý běloch a společnou silou ji dostanou na palubu. Amy je v mírném šoku, naštěstí kromě velkému úleku a několika odřenin vyvázla a postupem času se pomalu sebere.
Samotný výlet ve srovnání s minulým nepřináší nic moc nového, stavíme se v těch samých zálivech jako minule s výjimkou Laem Thianu, malého zálivu uprostřed východního břeh, kde se hemží tolik žraloků, že prakticky není chvilky aby člověk neviděl aspoň jednoho, naopak, někdy jich je vidět 6 až 8 najednou, jsou mezi nimi malí kolem jednoho metru až po kapitální kusy měřicí něco přes dva metry. Je to obrovský zážitek! Jelikož mám na sobě ploutve, ruce mám při potápění volné a tak se mohu chytit přes masku za nos a tlakem do nosní dutiny vyrovnat vnější tlak vody. Jedním čí dvěma silnějšími pohyby ploutvemi se hladce dostávám 6 až 8 metrů hluboko.
Není ale dne abych neprovedl nějakou volovinu, takže Adreiny obavy jsou zčásti oprávněné. Dnes to odneslo oblíbené triko, které jsem si koupil před deseti lety na Korfu. Vyvěsil jsem ho totiž na jednu příčnou tyč konstrukce stříšky a než dorazíme do třetího zálivu už ji tam nevidím, vítr ho sfoukl do moře. V zádi lodi si vyměníme cestovatelské zkušenosti s jedním švédským klukem - on už je v regionu od prosince, překvapivě mi říká, že Thajsko je nejdražší a doporučuje Kambodžu, Laos a Vietnam. Uvidíme.
Na severním konci ostrova, v Aow Mamuang-on (záliv Mango) najdu v hloubce asi čtyř metrů ulitu čerstvě odloupnuté ústřice velikosti rozprostřené dlaně (druhá půlka je pevně přilnutá ke skále), bude sloužit výborně jako popelník. Závěrečným akordem výletu je návštěva souostroví Koh Nanguyan, které jsme již jednou také viděli a díky vstupnému na ostrov a tamním přemrštěným cenám teď s lehkým srdcem vynecháme, místo toho si ještě jednou zašnorkluji před ostrovy v místech zvaných Japonská zahrada. Domů se vracím s nepatrnými znaky úpalu, byl jsem až příliš dlouho na slunci, žíly na temeni hlavy mi pulzují. Rychle zatáhnu záclony, lehnu si, zima mnou naštěstí netřese, do večera se i hlava spraví, jen jsem totálně vyčerpaný, díky ploutvím a délce času strávené ve vodě v pěti navštívených místech jsem dnes uplaval dohromady několik kilometrů.
Dopoledne trávíme odpočinkem ale odpoledne již nemáme stání: s neurčitým cílem se brouzdáme vpřed mělkou vodou širokého zálivu a pak se otáčíme směrem k bližšímu, západnímu výběžku. Vyplaveme ven ze zálivu, vlny nejsou moc silné, necítím ani žádný silnější proud ale jistota je jistota, držíme se poblíž skalnatého břehu. Viditelnost se z počáteční nuly rychle zvyšuje a podívaná pod vodou je též stále více zajímavější: vidíme nové, šedomodré a hnědé koraly a spoustu světlomodře fosforeskujících rybek. To vše je novinkou nejen pro Andreu ale i pro mne, jelikož proplouváme právě úsekem který jsem 4. března vynechal pro zkrácení pěší cesty. Doplaveme až k resortu Moondance v Aow Kul Jeua a protože vím, že na dalších 2-300 metrech kromě homogenního korálového porostu žádná větší kuriozita není, radši se vracíme po stejné trase a ještě jednou se pokocháme krásou nedotčeného podvodního světa podél liduprázdného skalnatého pobřeží. Při návratu do Chalok Ban Kao je už stav vody v zálivu tak nízký, že bychom se z něj nedostali ven aniž by nám ostré koraly nepořezali břicho a nohy. Proto vylézáme z vody hned na Had Sal Chao, prvním menším postraním zálivu a zbývajících 400 metrů projdeme pěšky v pobřežním písku resp. po úzkém betonovém pontonu, postaveným na pilíře.
Večer se uvelebíme v reprezentativní vnější restauraci Tropicany, jejíž jídelní lístek a ceny jsou úplně stejné s cenami mnohem skromnější vnitřní restaurace. Nechám aby mi sympatický mladý číšník doporučil nějakou specialitu, jedinou podmínkou je aby to bylo thajské a rybí jídlo a tak si dnes pochutnám na pečené rybě v sladko-kyselé omáčce, Andrea zas na též pikantním pečeném kuřeti s praženými oříšky kešu. To vše, s čerstvě ždímanou ovocnou štávou s ledem, 7 decilitrovým Changem a spropitným nás přišlo na 160 korun...
Po večeři zajdeme na kus řeči do obchůdku s CD-čkami. Půvabná prodavačka -jakmile nás spatří- je okamžitě na nohou, sáhne za sebe a ukazuje abych otevřel dlaň, na kterou mi položí jednu menší a dvě "větší" (asi 1 centimetrové) želvy vyrobené z papíru technikou origami. Abychom se odvděčili, koupíme Adree řetízek na kotník - za 20 Bahtů... Už od včerejška si pohrávám s určitou myšlenkou ale teď mám pocit, že přišel okamžik zasvětit ji do ní. Jedná se o to, že už více než rok pracuji na velkém thajsko-maďarském elektronickém slovníku, který bude obsahovat i výslovnost. Bude v něm asi 35000 pojmů, z nichž mám prozatím k dispozici zvukovou nahrávku zhruba 8000 pojmů. Potřeboval bych tedy někoho, kdo by namluvil těch zbývajících 27000 a zdá se mi, že Siriwan by to byla schopná udělat. Chudinka -ač trochu rozumí i mluví anglicky- dívá se dost vyděšeně, když se jí poprvé snažím vysvětlit, co bych na ní chtěl ale napotřetí se mi zdá, že mě pochopila.
Ani dnes nelenošíme, svezeme se džipem do Mae Hadu, v městečku nejprve proslídím všechna knihkupectví ve snaze koupit místo dosavadní velmi detailní, avšak již notně upotřebované mapy novou ale marně. Poté se vydáme směrem k severu a projdeme celou, 2 kilometry dlouhou pláž Sairee (samozřejmě opět v 50 stupnovém poledním vedru), čas od času se posadíme na sklenku studeného nápoje do kaváren, které nám padnou do cesty. Odpoledne se vydáme na jih od přístavu za trochou nostalgie do zálivu Jansom, kde jsme v červenci r. 2004 strávili 4 dny. Resort spravovaný mořskými cikány je stejně zpustošilý jako tenkrát ale majitele to viditelně nezajímá, protože samotný záliv je natolik pěkný, že má jsou všechny bungalovy beztak obsazené. Na břehu posbírám několik vyschlých, sněhobílích úlomků z koralů, prošnorkluji břeh až po fomaci Tří Skal, kde se pode mnou vyrojí celá smečka potapěčů. Povečeříme u Puk's Thai Kitchen, kam jsme dríve chodívali spíš na snídani, v přístavišti vyfotíme západ slunce a pak už zpět taxíkem do Chalok Ban Kao. E-mail domů, návstěva prodejny s CD - prohlídka nejnovějších děl Siriwan, led s trojitou whisky.
Dnešní den nevyšel tak, jak jsme si předzevzali ale nakonec jsme se měli beztak fajn. Marně jsme totiž na způsob kamzíků seskákali 131 schodů po skalách pod resortem New Heaven a čekali na člun, který měl přijet v 12:30 a zavezl nás do překrásného zálivu Hat Sai Daeng, nic se neobjevilo ani navzdor hodinového čekání. A tak jsme si v malém a odlehlém zálivu aspon trochu zašnorklovali a pak se přesunuli do blízkého Žralocího zálivu, kde se výborně najíme (pad thai w. shrimp) v restauraci Shark Bay ležící ve vzdálenějším konci zálivu. Po obědě se opět podíváme na žraloky a na břehu posbírám na památku několik škeblí.
Večer se posadíme opět do vnější restaurace Tropicany, jehož kuchař vaří znatelně lépe než vaří ve vnitřní restauraci. Po večeři namíříme do prodejny s CD popovídat si si rozkoušnou mladou paní, čekající porod svého prvního dítěte sice až na červenec což nás poněkud překvapuje protože už nyní vypadá, jako by co chvíli mohla porodit. Holčičce, kterou na základě ultrazvukové kontroly čeká už napletla celý koš různých barevných zvířátek a taky jedny dvoudílné plavky, jejichž horní část má tvar velikost dvou půlek ořechu. Zapíšu si její jméno (Siriwan - řekla mi ho včera ale už jsem ho zapomněl), nechám si od ní zakreslit na mapu, kde bydlí a dohodnu se s ní, že s ní zítra pořídím pokusný záznam.
Po snídani, dokud si Andrea myje vlasy odejdu k Siriwan do obchůdku a vysvětlím jakým způsobem mi má namluvit na PDA 30 slov nalezených na mapě Ko Tao. Nahrávka je 61,3 s dlouhá, to znamená, že za jednu hodinu se dá (teoreticky) namluvit téměř 1800 slov, čili k nahrávce 32000 slov je zapotřebí alespoň 18 hodin čistého času, s přestávkami to tedy může být zhruba 30. Siriwan se mě zeptá, zdali s tím začneme teď okamžitě, musím se zasmát její zanícenosti pro věc ale současně uklidnit, kdepak, vždyt ještě nemám pořádně upravený ani písemnou verzi slovníku, možná za rok, či za dva, podle toho, kdy nám osud opět dopřeje zavítat do těchto vzdálených končin. Zamyslím se: naše první cesta mi před třemi lety připadala jako neopakovatelný sen a dnes tu slibuji návrat, jako by Thajsko bylo hned "tady vedle". Faktem je, že se tu cítíme velmi dobře a čím dál, tím více jako doma.
Poslední den na Ko Tao neriskujeme zbytečné čekání na člun do nezpomenutelného Had Sai Daeng, namísto toho -využivše Andreinu dobrou kondici- se vydáme na výlet, který jsem 4. března už jednou podnikl sám, s tím rozdílem, že ze vzdáleného zálivu Had Sal Nual, odkud se mi samotnému nechtělo vracet, nyní přece jen poplaveme spolu, po stejné trase zpět. Vyditelnost ve vodě je vynikající, díky tomu uvidíme i dva modroskvrnné ostnaté rejnoky, jeden z nich je takřka metr dlouhý, kromě toho naleznu i jednu nádhernou kaori. Vezmeme sebou i trochu peněz a tak po zpáteční cestě otestujeme kuchyni resortu Moondance, kde si dáme kuře v ústřicové omáčce resp. dvoupatrový sendvič se šunkou a volským okem.
Večer zajdeme do prodejny 7 Eleven, Andrea chce koupit nějaký dáreček pro budoucí děťátko - marně ji přesvědčuji, že tady nic takového neprodávají (je to taková nonstop fungující, větší Večerka). Anglicky příliš nerozumícím prodavačům dokola opakuje svoje "áj vánt sámsing fór a smól béjbi". Samo sebou nikdo nechápe, o co jí jde, zakrátko se jí zabývá už veškerý personál prodejny, zatímco já, schován za regály s tichým pochechtáváním sleduji vývoj událostí. Konečně jedné z dívek dojde, co asi Andrea může chtít a zavede ji k regálu kosmetických přípravků, kde -za všeobecného uklidnění všech objeví šampon pro kojence.
Ve vnější restauraci Tropicany si dám skvělou sladko-kyselou rybu, Andrea si objedná kuře a la moje včerejší smažená ryba. To mi připomíná, že jsme tu už třetí týden a nikde ani slůvko nepadlo o ptačí chřipce... Co k tomu dodat, vůbec nám to neschází, stejně jako Gyurcsány, Orbán a žvásty, které média na nás doma dennodenně chrlí.
Po večeři se k nám od sousedního stolu, kde sedí dva páry mladých Němců nakloní půvabná černovláska a anglicky se zeptá: "je to maďarština, co mluvíme?" Dívka je napolo Polka (tedy -stejně jako my- "Evropanka"), miluje Budapešt a tak si víc než hodinu povídáme, partneři se zjevně nudí ale trpělivě to snášejí. Ač i ona je nadšená Thajskem, vypráví nám děsivou historku, která se jim stala na autobusové lince Bangkok-Krabi. Jeli autobusem VIP, kterým jezdí výhradně cizinci a thajci jim přes noc přimíchali do klimatizace nějaký uspávací plyn a hluboce spící turisty do jednoho okradli. Když pak ráno, ještě za tmy dorazili do Krabi, urychleně je vyhnali s autobusu s tím, že se tam nesmí dlouho stát a autobus odjel dříve než se probrali a zjistili krádež. Tedy pozor s autobusy VIP: lepší jet obyčejným autobusem, kterým jedou i thajci, těm se to udělat neopováží!
Nastal čas balení, zítra plujem dál na Samui, třetí a současně poslední ostrov nynější cesty. Knihy nám pěkně ubývají, podle zdejšího zvyku je po přečtení zanecháváme na poličcce volné knihovny resortu a na jejich místo ukládám lastury škeblí a koralové úlomky posbírané po pobřeží. Zaplatím pobyt, 4400 Bahtů, t.j. asi 2200 korun za dvě osoby na 11 nocí v čistém bungalovu s vykachličkovanou koupelnou, pohodlnými postelemi, a prostornou terasou!
V 7 hodin budíček, rychlá snídaně a rozloučení s personálem. Při snídani nám doručí malý balíček, který nám tu "někdo" zanechal. Samosebou to byla Siriwan, která po včerejším rozloučení ještě vyrobila z brček tucet rybek a malých raků navlečených na nitku. V 9 nás s dalšími turisty opuštějícími Tropicanu zaveze vůz resortu zdarma k přístavišti, kde už čekají davy lidí na katamaran Lomprayah. Je to sice čistá a rychlá lod ale asi jedeme s nimi naposledy, protože když jsme sem přijeli z Phanganu, tak nás před odjezdem přemluvili, abychom si u nich koupili i zpáteční lístky, že nás tak vyjde o 100 Bahtů na osobu levněji (na základě lonských cen mi to připadalo zcela věrohodné). Až tady, na Ko Tao vyšlo najevo, že by bývaly zpáteční lístky ještě o 50 bahtů levnější. Nemluvě o tom, že méně komfortní a o něco pomalejší Phangan Criuses prodává lístky za 280 Bahtů, čili o dalších 120 Bahtů levněji. Naproti tomu Lomprayah se postará na Samui o dopravu až k resortu, takže -pokud vás tam někdo nečeká- nakonec to vyjde nastejno.
Přeměním vouchert na lodní lístek, na tričko si nalepíme barevnou nálepku, podle níž jsou rozlišeni pasažéři jedoucí na Samui od těch, kteří mají zaplecené jízdné jen na Phangan. Polykajíce slzy opuštím Ko Tao-t, strávili jsme v tomto pozemskím ráji 11 nezapomenutelných dnů. Na Samui se pak nestačíme divit, ostrov, který jsme viděli naposledy před rokem a půl je téměř k nepoznání: dopravní ruch je jako za dopravní špičky v kterémkoliv velkoměstě, na místech, kde stály bungalovy či skromné resorty vyrůstají nebo se už dokonce tyčí přepychové hotely a dokonce činžáky s garzonkami pro anglické a německé penzisty, tvořící místy celá sídliště. Na ostrov se viditelně dere cizí kapitál, domorodci jsou vytlačováni ze všech důležitých ekonomických sektorů ostrova.
Reservace bungalovu v resortu Free House v Bophutu, kde obvykle na Samui přebýváme je v pořádku, je nám přidělen starší ale prostorný a čistý bungalov s teplou vodou uprostřed upravené zahrady. Mr. Od, mladý podsaditý vtipkař, správce a číšník resortu tvrdí, že nás bude stát 700 Bahtů na noc ale když mu strčím pod nos e-mail v němž stojí, že jsme se dohodli na šesti stech, mrzutě se odevzdá. Za 240 Bahtů si oba dáme jeden Club sendvič a jednu sodovku a potom nás cestování a horku udolá a přinutí ke spánku. Abychom ale nepromrhali celý zbytek dne, po probuzení a krátkům plavání ze vydáme zmapovat jaký program bychom měli sestavit na čtyři dny, které jsou tu před námi. Nejprvé zajdeme do cestovní kanceláře, se ktrou jsme měli loni dobrou zkušenost, kde však už bohužel nenalézáme Roye sympatického chlapíka z australského Perthu, který odešel vyučovat angličtinu do Hat Yai. Kancelář převzal jistý Mike z USA, který je sice též úslužný, avšak zdaleka ne tak sympatický. Po kratší konzultaci si zaplatíme dva programy: na středu okružní výlet po ostrově, kde nás kromě již navštívených míst čekají tři (mně čtyři) další pozoruhodnosti (Andrea si nepřeje projížďku na slonu). Páteční program je však vyloženě pro ni: večeře o pěti chodech v baru Siam Classic a poté představení s tradičními thajskými tanci!
Nevyspím se obzvlášť dobře, otočný ventilátor mi periodicky vfukuje do obličeje tenounkou síť proti komárům, zavěšenou nad postelí, časně ráno nás pak budí pták, který naléhavým a píštivým hlasem jakoby si stěžoval či věštil blížící se katastrofu. Dopoledne si několikrát zaplaveme v moři, které nám tu barvou silně připomíná Balaton. V lehátku na břehu se pak pokouším zahloubat se do další knížky avšak každou minutu mě z četby vyrušuje nějaký prodavač. Pomalu mě přestává bavit zdvořilý ale odmítavý úsměv doprovázený záporným pokývnutím hlavou, vrátím se do bungalovu a na list papíru velkými, čitatelnými písmeny napíšu "NO SHOPPING" a nápis poté umístím u nohou lehátek, na místě zřetelně viditelném prodavačům, kteří ke mně přistupují právě z tohoto směru. Na účinek není třeba dlouho čekat, jenže není zcela takový, jaký jsem si sliboval. Prodavač s velkou tabulí, potaženou červeným suknem a na ní s hromadou bižuterie se přede mnou zastaví, přečte si můj nápis ale neodchází. Počká až zvednu hlavu, usměje se a lišácky praví: "No shoping, just looking, o.k.?" To už se samozřejmě musím usmát i já ale poté rozhodně prohlásím: "No shoping, no looking, just reading, o.k.?" Loučíme se ale v dobrém, pokaždé kdy tu opět projde, pozastaví se a usměje a pravděpodobně informoval ostatní prodavače, protože od této chvíle už mě nikdo neobtěžuje.
V poledne se za 100 bahtů necháme taxíkem zavézt k Tesco Lotusu, vzdáleném tak 3-4 kilometry, kde si v místním Food Courtu zakoupíme za 125 bahtů tzv. "Cash Card" a nacpeme se dosyta. (Ve Free House, kde bydlíme nás stojí snídaně minimálně 240 bahtů a ještě po ní zůstáváme hladoví.) Poté projdeme křížem krážem celý obchodní dům, vyhlédnu si vkusný, sněhobílý stropní ventilátor za pakatel (850 bahtů) ale Andrea nechce, abych ho koupil, že prý je příliš rozměrný a těžký. (Posléze, po návratu domů mě velmi mrzí, že jsem si to nechal vymluvit, protože u nás jsou k dostání jen kýčovité čínské výrobky kombinované s lampou.) U potravin koupíme francouzský baget, margarin, sýr chedar a hrozny, protože -nač tajit- už nám pomalu začínají chybět obvyklé domácí chutě. Zpátky nás chtějí taxikáři vézt za 200 a jsou neoblomní, totiž vidí, že jsme ověšeni nákupními taškami. Jsme tedy nuceni počkat si na nejbližší songthaew, který nás vezme za 60.
Dnes je úplněk, na sousedním ostrově Phangan pomalu začne celonoční Full Moon Party. My jsme na ní už jednou byli, je od nich hezké, že to nyní pořádají zrovna na mé narozeniny, díky ale jednou nám to bohatě stačilo. Já teď slavím tak, že koupím Andree top a pletový krém Oil of Olaz... :-)) No dobrá, nakonec před slavnostní večeří v bophutské Fisherman Village dostanu i já košili Camel a pak v jedné levné pocestní jídelně si vyhlédnu čerstvou, asi půlkilovou rybu, kterou mi vypečou ve woku a podají v česnekovo-pepřové omáčce. Závěrem večera zakoupíme sáček ledu a vypijeme zbytek Mekongu.
Dopoledne proválíme na pláži, v 11:30 přijede klimatizovaný mikrobus a zaveze nás do Chawengu, kde se k nám připojí další účastníci výletu, tři američanky a dva švédské manželské páry, všichni přibližně našeho věku. Vyjde najavo, že kromě nás si všichni zaplatili šestihodinový výlet za 600 bahtů, jedině my jsme si předplatili pouze čtyřhodinový za 400, který nemá v programu shopping v Nathonu, kde už jsme byli vícekrát. Na tvářích pořadatelů vidím rozpačitost (oh, co teď, zavést dvě osoby zvlášt domů na opačnou stranu ostrova) a tak "velkoryse" nabídnu, že když to jinak nejde, tak se s nimi svezeme až do konce ale samozřejmě bez příplatku.
Nejprve si prohlédneme hindsko-thajskou dvojici kostelů Wat Nua Naram, poté pak Velkého Buddhu, hlavní atrakci ostrova. Projedeme Bophutem, otáčíme se na jih, směrem k Tesco Lotusu, mineme Chaweng a poté na půl cesty k Lamai se zastavíme u vyhlídky. V jedné z četných kokosových plantáží na jihovýchodně ostrova nás pak seznámí jak sbírají vyučené opice kokosy. Ochutnáme čerstvý kokos, je nezrovnatelně měkkčí, než jaký jsme kdykoliv předtím jedli. Vypijeme štávu velkého kokosu a za 30 bahtů si koupíme lahvičku kokosového oleje, kterou všude jinde prodávají za 50. Jedeme pak dál ke kompozici skal Hin Ta a Hin Yai, kde všichni zběsile fotí zkamenělá přirození babičky a dědečka.
Další zastávka patří Watu Kunaram, kde se před 30 lety přirozenou smrtí zesnulý a vyschnutím mumifikovaný opat ještě stále těší výborné kondici. Na dvůr vyvěšený gong se mi ale ani tentokrát nepodařilo ozvučit: když do něho člověk udeří, tak samozřejmě hluboce zaduní, avšak komu se podaří vlhkou dlaní v dobrém rytmu třít půlkulatý hrbol v jeho středu, tomu za odměnu začne pískat.
Následuje nejvíce očekávaná atrakce vodopád Nanmuang I a 30 minutová projíždka na slonu, stojící 450 bahtů, čili více, než celý výlet dohromady, konejším se ale naivní představou, že těmito penězi přispívám na správnou věc. Na lavičku, připevněnou na záda slonu se leze pohodlně z rampy, ke kterí je slon přistaven. Na krku slona sedí mladík, mohutnými výkřiky "rűa" a koleny ritmicky ale jemně pobízí čtyřletou samici k chodu stezkou podél potoka. V protisměru, v korytě potoka potkáváme mnohem početnější, většinou pětičlenné formace: tatka, mamka, pár blondatých děcek a průvodce. Velebím si na celé lavici sám ale musím se pevně držet železné obruby, protože se lavice bočně kýve sice pomalým tempem ale o to větší měrou. Poté, co sestoupíme do koryta potoku, průvodce seskočí se slona a ukazuje, abych slezl na jeho místo! Jémine, ještě štěstí, že jsem sledoval, jak slona vést, mám ale v rukou i foták, co teď? Podle Woodyho Alena se ale má -kromě krvesmilství a národních tanců- všechno alespoň jednou v životě vyskoušet, předávám tedy foták průvodci, rukama uchopím dva velké temenní hrboly slona, a "rűa!", jedem! Kluk je překvapen mou bezchybnou výslovností (netuší, že i Maďaři mají v abecedě "ű"). Slonice velmi pozorně postupuje korytem plném mohutnými kameny, skalkami i kmeny stromů směrem k vodopádu. Sem tam se zastavíme, kluk pohybem naznačí, že by mě vyfotil, a poté, co mu vysvětlím, že k nastavení ostrosti musí nejprve stisknout spoušt pouze na polovinu a pak exponovat, docela se mu to daří.
Ostatní ze skupiny odešli hned zkraje podívat se k vodopádu, zatímco já se po skočení sloní procházky bleskově převlékám do plavek a kromě prohlídky se báječně ochladím v příjemně sladké vodě, valící se z dvacetimetrové výšky. V Nathonu nakonec nakoupíme snad ze všech nejvíc, špinavé přístavní městečko se od naší poslední návštěvy neuvěřitelně vyvinulo, nabídka je už snad i lepší než v Chawengu, a tak se k autu vracíme s půltuctem triček a plážových kalhot Diesel. Výlet tímto končí ale vůz, místo aby pokračoval dosavadním směrem a byl tak za necelou čtvrthodinku v Bophutu, vzdáleném odtud pouhých 20 km, obracíme se a teprve po 60 kilometrech, poté co opět projedeme Lamai a Chaweng nás zavezou domů jako předposlední. Už nám nemáme chut se pláhočit 1,5 km do vesnice, abychom se tam najedli v levné jídelně a tak radši sníme zbytky jídel nakoupených v Tescu.
Už 11 dní nepršelo, naposledy 4. března ale ani tehdy toho nebylo moc. Dnes v noci spustil vydatný tropický déšt, ráno však po něm už sotva byly stopy. Ráno, zanedlouho po východu slunce vyjdu na pobřeží, obloha je tajuplně zabarvená, siluety odplouvajících mraků vykreslují na obloze tvary s impresivně silnými kontrasty, z toho se dnes ještě může vyvinout cokoliv. Dopoledne je proměnlivé a v domnění, že se celý den obejdeme bez opalovacího krému, k večeru jsme trochu sežehnutí.
Pozdě odpoledne zajedeme songthaewem do Chawengu. Před Samui Hot Club-em zmáčkneme zvonek vozu a v dvoupatrovém obchodě, prodávajícím převážně šatstvo dobré kvality strávíme dobrou hodinu. Smlouvat se tu sice nedá, zato se dá platit bankovou kartou a tak je to zdánlivě a přechodně bezbolestné. Ve druhém patře objevím několik ručně zdobených indonézských didgeridoo, jsou to krásné, dlouhé kusy s banatým koncem, pravda ne ze dřeva eukalyptu, jako originální, zato za pouhých 750 bahtů, navíc nebude problém ani s nadváhou. V Sydney stál podobný kus 600 australských dolarů, což je více než dvacetinásobek nynější ceny!
Výhodnou koupi okamžitě oslavím v sousední restarauci litrem čepovaného Chang-u. Přitom mi tu hrají šlágr Rolling Stonesu "You Can't Always Get What You Want", což je sice opak dané situace ale přesto se výborně poslouchá. Při zpáteční cestě již nastává trvdé smlouvání s řidiči songthaewů: po setmění se jednotně drží tarify 150 bahtů ale díky tomu, že se po zaplněné chawenské uličce vleče pomalu v řadě jeden za druhým, čtvrtý se nám poddá a sveze nás za stovku.
I napotřetí se odebereme večeřet do levné bophutské jídelny, vyzkouším, jak připravují massaman curry tady. Ani zde v něm nenalézám ananas a fazole, omáčka je ale výborná a brambory jsou měkounké. Thajská jídla jsou z jednoho hlediska podobná jiným: kolik kuchyní, tolik způsobů přípravy. Avšak teď už mám pevnou představu o tom, že massaman curry je v přeneseném slova smyslu něco jako naše brambory na paprice, ovšem bez masa.
Celá den prolenošíme ve vodě a na pláži, mezitím vyzkouším jeden windsurf ale nelíbí se mi. Ve srovnámí s mým třímetrovým stabilním prknem tento je malý, takřka elipsovitý a předvším velmi labilní.
Začínám mít obavy ohledně toho, jestli nám zítra ráno v Bophutu zastaví autobus, tak jak jsme se dohodli s thajským průvodcem, který nám neodpovídá na sms-ku ani na e-mail. Ani maďarského průvodce se nemůžeme dovolat, má mobil nastavený na záznamník a tak nevím, jak se nakonec dostaneme k převozu Raja, kde máme sraz v 7.
Odpoledne sbalíme většinu věcí a k večeru se vydáme naposledy do Fisherman Village, kde jsme si v restauraci Siam Classic v některém z předchozích dnů zaplatili večeři spojenou s tanečním představením. Jeden večer jsme se tam byli mrknout a rozmrzele kostatovali, ře v celé restauraci seděl jediný pár. V naději, že v pátek tu snad bude více turistů jsem si ale pro každý případ nechal rezervovat stůl, stojící nejbliže k podiu, bude to totiž současně i oslava Andreiných narozenin. Když vstoupíme vidím, že tři stoly jsou již obsazené ale číšník moji rezervaci neopomenul. Večeře o pěti chodech probíhá zcela jinak než v Evropě, veškerá jídla nám totiž přinesou najednou ve stejných, modře zdobených porcelánových hrníčcích s víkem a tak nevíme, co jíst dříve a co později. Taky mi dělá starost množství jídla (totiž, že nebude stačit), nakonec bylo tak akorát, pravda já jsem měl těch hrnečků šest, jelikož Andrea ryby nejí.
Během večeře nám na náš vzkaz "Andráš, doufám že jsi nezapomenul na to, že nám v Bophutu vyjímečně zastavíte" přichází drzá esemeska "sejdeme se zítra ráno v 6:30 v přístavišti Raja". Odpovídáme ve smyslu, že se držíme původní domluvy a "zítra ráno čekáme podél hlavní silnice" ale na to už odpověd nepřichází.
Zatímco osm mladých, nepříliš zkušených ale o to nadšenějších tanečníků a tanečnic předvádí klasické thajské tance, hlavou mi probíhá vzpomínka na etnickou show, shlédnutou při lonské cestě po Borneu dokonce dvakrát, která byla mnohem pestřejsí a plná elánu.
Nejistota ohledně zítřejšího odjezdu do přístaviště je v této chvíli dost velká, pozeptám se proto jednoho zde žijícího ex-pata, co soudí o tom, jak velké je riziko, že ráno v 6 hodin seženeme po cestě taxíka? "Dost velké", odpovídá a proto se rozhodneme, že ještě teď večer se s někým domluvíme. U 7-Eleven narazíme na smutnou těhotnou číšnici, která nás v jídelně obsluhovala a když se zmíníme o tom, co bychom potřebovali, nabídne nám, že by nás mohl zavézt její muž. Začneme se dohadovat na jízdném, vím, že za šera se platí více a taky je to něco přes téměř 30 km. Nabízím proto 300, ona chce hned o stovku víc, ale v tu chvíli kamarádky z kuchyně jí něco říkají, načež ona ukáže na vedle stojící dítě a říká, že 500. No dobrá, za tolik peněz jsme sice předtím nikdy nikam nejeli ale zítra nám už budou zbylé bahty stejně na nic a proto přistupuji ale žádám: at je auto přesně v šest ráno u bungalovu!
Ve 4:45 nás budí mobil, o hodinu později nesu ruksaky na plácek pro parkování, kam čekáváme taxíka ale protože mnozí nevědí, kde se Free House nachází, vyjdu radši na hlavní, abych mu mávl. Blíží se šestá hodina, zakrátko i mine a taxík nikde. Zoufale pádím zpět pro zavazadla, kam mezitím dorazí i Andrea, naložíme na sebe vše co máme a honem zpět na hlavní, zastvit KOHOKOLIV, protože podle "rozkazu" průvodce máme být o půl sedmé u přístaviště, z čehož usuzuji, že převoz odjíždí v 7. V ranním šeru je však silnice prázdná, jen občas projede někdo na motorce. Najednou v protisměru zpomalí taxík, mávnu mu, on se otočí, vysvětlím mu, kam bychom potřebovali zavézt a on je ochoten, dokonce za pouhých 300 bahtů. Bleskurychle naházíme zavazadla do kufru, mezitím kolem nás projede "náš" autobus, nevěřím, že by si nás průvodce nevšiml.
Starý šofér jede velice pohodlně, před Nathonem přesto dostihneme, ba i předjedeme autobus. Šofér nečekaně zajíždí k nathonskému přístavišti, zkraje to považuji za fortel, jímž se chce vyhnout centru městečka ale když pak u přístaviště zastaví a chce vyndat zavazadla, zoufale mu opakuji "maj tý ný, maj tý ný" tzn. "ne tady", -chlapík totiž nerozumí anglicky ani slovo. On zas mele stále dokola, že "minibat, minibat" -těžko mi dochází, že mě chce přesvědčit, abychom odtud jeli dál mini autobusem. Ten se snad zbláznil, půl sedmé je mimochodem už pryč, ani mě nenapadne vypakovat a pídit se, odkud a kdy tam jede autobus. Rychle přivolám mladíka stojícího opodál, vysvětlím mu, co na šoférovi žádám a on mu to přeloží.
S nevelkým nadšením šofér přece jen zasedne zpět za volant a jedeme dál k přístavišti, vzdáleném ještě 8 kilometrů. V 7:45 jsme na místě, současně s autobusem. Velké ruksaky přeneseme na doprovodný songthaew, průvodce z nevysvětlitelného důvodu sebere všem OSOBNÍ letenky i další cestovní doklady a peníze za výstup z Thajska a odebere se administrovat. Mezitím uplyne sedmá hodina, pak i půl osmé a převoz nikde. Nakonec pár minut před osmou dorazí, cestou na lod na nás žádají jízdenku, další malá aféra, jelikož ji průvodce odebral taky. Vyplouváme něco po osmé -tak to byl ten "těsný" časový termín, kvůli němuž nemohl autobus na jedinou minutu v Bophutu zastavit! "Vážený" průvodce, z lidskosti máte nedostatečnou!
Po hodině a půl plavby dorazíme do Donsaku, nastoupíme do autobusu, který se s námi taky svezl a jedeme další hodinu a půl na letiště v Surat Thani. Tady vyjde najevo, nač "bylo nutné" sebrat letenky: průvodce si při kollektivním vyřizování nástupních karet obstaral místo u nouzového východu, kde je trochu více místa pro nohy!
Linkou Surat Thani-Dubai, tvořící první úsek letu domů odlétáme z Thajska, stewardky jsou milé, jídla je opět dost (+5 piv Gösser!). Když se však pro přeletu nad Indií blížíme k Arabskému poloostrovu, dostáváme zprávu, že letiště v Dubai nepřijímá, jelikož tam momentálně zuří písková bouře. Přistáváme tedy o hodinu dříve v ománském Mascatu, současně ale víme, že se Dubai nevyhneme, protože se tam musíme stavit pro další, domu se vracející Maďary.
V Mascatu čekáme asi hodinu v letadle, dukud nepřijde z Dubai povolení k přistání a pak letíme dál hodinu do Dubai. Tady nás opět pustí do tranzitu, tentokrát na delší dobu, než cestou sem. V Budapešti přistáváme s více než tříhodinovým zpožděním po 23 hodině. Venku je nula stupnů, ale sousedka, která pro nás na letiště přijela říká, at jsme rádi, protože nejtvrdší zimě posledních let jsme se prý vyhnuli.
Téméř čtyřdýdenní pobyt přinesl podle očekávání nové zážitky a příjemné chvilky odpočinku ve vyrovnaném poměru. Konečně jsme nemuseli hned od začátku počítat, kolik dní ještě zbývá, na všechno bylo dost času. Po zprávách o kruté zimě v Evropě už ani nemluvě o tom, jak vhodnou dobu jsme si pro cestu zvolili.
A plány do budoucna? - Jedno je jisté: Samui jsme již dokonale poznali a ač lze totéž říci o Phanganu a Ko Taou, na tyto dva menší ostrovy bychom se kvůli světu pod vodou chtěli ještě několikrát vrátit. Ale protože nevím, jak dlouho nám ještě půjde tahle ruksaková turistika, přístím cílem by měl být Angkor resp. Koh Chang a okolní ostrovy, kde jsme nebyli ještě ani jednou. A pokud budeme mít i dál dost sil a peněz, tak bychom se rádi podívali do Myanmaru a Vietnamu, kterých se hromadná turistika dosud vyhnula.
