Červenec 2005: Malajsie

Návštěva postižených oblastí nás nelákala, cestování jsme odložili na léto a současně jsem začal vymýšlet nový cestovní plán. Zkraje jsem uvažoval o okružní cestě po severním Thajsku, Laose a Kambodži ale jelikož dovolená bez moře (a bez korálů) už nějaký čas není pro nás opravdovou dovolenou, nakonec jsem se rozhodl pro Ko Chang a sousední ostrovy -až do okamžiku, kdy jsem si přečetl, že červenec je tam nejkrutějším monsunovým obdobím. V té chvíli nastala několikadenní patová situace, až mi dcerka, která je taky velkou cestovatelkou neporadila, abych se podíval na ceny letenek společnosti Air Asia.

Podíval jsem se a nevěřil svým očím, hned mi byl jasný nový cíl: Malajsie, a to nejen navštěvovanější kontinentální část ale dokonce se do rozpočtu vejde i Borneo! Od února jsem pak vzrušeně plánoval, takřka denně měnil, optimalizoval trasu cesty, až se koncem března zrodila konečná, osmá verze. Poté jsem již jen vyčkával, až bude otevřena objednávka cenově dostupných letenek společnosti Aerosvit do Bangkoku a v dubnu konečně nastal den, kdy jsem během půl hodiny objednal po Internetu 14 letenek za neuvěřitelných 65 tisíc forintů (necelých 8 tisíc korun). Placení kreditní kartou probíhalo bezproblémově, s výjimkou jediného letu (Murphyho zákon), který mi pak ještě dva týdny cuchal nervy. Systém totiž z neznámého důvodu nechtěl uznat platnost bankovní karty, kterou už předtím šestkrát uznal, pak najednou částku stáhl ale současně tu samou sumu i zadržel, nakonec to ale skončilo šťastně (beze ztráty). Zbývalo ještě objednat jízdenky na vlak z Kuala Lumpuru, což proběhlo také bezproblémově a levně (5000 forintů za 12 hodinovou cestu lehátkovým, klimatizovaným rychlíkem).

Ve zbývajících dnech jsem hledal a stahoval z Internetu cenné informace, z nichž ty nejdůležitější jsem si vytiskl, především trasy a popis národních parků na Borneu. Přitom jsem v anglickům textu často narážel na výraz "leeches", jehož význam mi nebyl jasný ale z kontextu jednoznačně vyplývalo, že jde o nějaký, člověku škodící hmyz. Dlouho jsem se neodvažoval podívat se do slovníku, protože jsem měl podezření, že jde o klíšťata ale posléze jsem se přece jen podíval a s úlevou si oddechl: "chvála bohu, jsou to jen pijavice!" Andree jsem se o tom samozřejmě nezmínil ale považoval jsem za dobré obstarat si pro nás oba lehké, nepromokavé horalky. V prodejně jsem ale nebyl dostatečně obezřetný a když prodavač přinesl boty s moderně zastřihnutou horní obrubou -v domnění, že Andrea je mimo doslech- jsem namítl, že ty nám nebudou vyhovovat, protože tam kam se chystáme, budou pijavice. Když to Andrea uslyšela, vystřelila a zmizela v horním patře obchodu, odkud se pak vrátila z nepromokavými dlouhými kalhotami, které jsem si pak musel koupit i já. Ke speciální obuvi patří speciální ponožky, nebudu to dál rozvádět: protipijavicová výzbroj nás nakonec stála daleko víc než těch 14 letenek...

Květen už probíhal ve znamení příjemného snění, až do chvíle, kdy jsem téměř náhodně nezkontroloval objednávku letenek. Najednou vidím, že odlet z Penangu (a tím i přistání v Kuala Lumpuru) byl bez jakéhokoliv upozornění o 2 (dvě) hodiny posunut, což by mělo za následek, že nestihneme spojení z Kuala Lumpuru do Miri! Po přečtení pravidel jsem byl nucen konstatovat, že si to mohou dovolit, dokonce i po zaplacení letu, aniž by byl cestující odškodněn - i proto jsou tak laciní. Letenku lze sice změnit na jiný let ale cena změny stojí zhruba tolik, co sama letenka. Nakonec jsem objednal letenky na předchozí let, jelikož jsem zjistil, že nové letenky vyjdou dokonce o něco levněji, než, kdybych býval měnil ty původní!

Následující deník jsem sestavil na základě e-mailů odeslaných domů resp. poznámek sepsaných cestou. Zhotovil jsem asi 1500 snímků, z nichž jsem ke každému dni vybral jeden typický a do textu umístil linky na tucty dalších. Satelitní snímky doplněné poznámkami jsem stáhl ze serveru Terraserver.

Pondělí, 4. července: Budapest - Kijev - Bangkok

Letadlo Boeing 767 ukrajinské společnosti Aerosvit se prezentuje obvyklou úrovní: koňak i červené víno je skvělé, zato promítačka má kontaktní chybu, místo obrazu je na plátně jen úzký vodorovný pruh. Kolemjdoucí stewardové čas od času udeří do boxu promítačky, načež se obraz na krátkou dobu mžikavě postaví na nohy a pak zase spadne. (Při zpáteční cestě bací jednou do boxu tak silně, že z ní za všeobecného smíchu cestujících vypadnou i tři kyslíkové masky.) Rozdaná sluchátka zkreslují a z obou je slyšet jen když člověk soustavně tahá ze jejich kablík, jako za opratě. Nějakou záhadou není na letadle ani jediný kojenec či menší dítě, které by celou noc prořvalo a tak noční cestování probíhá klidně a téměř devítihodinová cesta nám nepřipadá ani tak nesnesitelnou.

Úterý, 5. července: Bangkok - Penang

Na ostrově Penang přistáváme podle místního času něco po desáté hodině, letěli jsme však jen necelé dvě hodiny, jelikož v Malajsii je oproti Thajsku jeětě o hodinu více. Původně jsem se chtěl dostat do města autobusem č. 83 ale žádný autobus není v dohledu a tak volíme taxíka. Mladý řidič je velice sdílný, zakrátko se dovíme, že Malajsie je vlastně demokratickým královstvím, jelikož každý z jeho 11 států má vlastního krále, a ti se postupně střídají na trůně celého království.

Hotel Oriental, stojící v centru města na rohu ulic Jalan Penang a Lebuh Chulia na nás působí solidním dojmem. Tichý, klimatizovaný pokoj v pátém patře má koupelnu s teplou sprchou, za 69 ringgitú úplná pohádka. Tři lety během 19 hodin nás brzy skolí, hluboce usneme ale naštěstí se po necelých dvou hodinách opět probouzíme a tak máme k první prohlídce města před sebou téměř celé odpoledne. Penang, resp. jeho "hlavní město", Georgetown jsem vtěsnal do cestovního plánu později, poté co jsem o něm viděl na Travel Channel zajímavou reportáž.

Ulicí Lebuh Chulia-n projdeme až na Jalan Masjid Kapitan Kling, kde zahneme doleva a po dalších 200 metrech uvidíme kostel Kuan Ying Teng. Pokračujeme po ulici až po Lebuh Light, odkud se pak po krátkém pátrání dostaneme na pobřeží, které -obdobně jako v Thajsku- není kdekoliv přístupné. Poté podél nábřeží Esplanade projdeme parkem Padang Kota Lama, na jehož okraji, v severovýchodním cípu ostrova stojí turisticky nepříliš zajímavá pevnost Cornwallis. Obejdeme pevnost, za níž se cesta stáčí na jih, zpět do města, kde se vzápětí objeví hodinová věž. V těchto místech má Andrea už dost chození a tepla, najmeme si proto velmi starého rikšu, který už toho asi má pro dnešek taky dost ale za 30 ringgitů nás ještě hodinu vozí sem a tam. V rámci této jízdy navštívíme kostel Persatuan Teo Chew, zajedeme na východní pobřeží k chudé čtvrti, kde se nachází další čínský kostel Yeoh Kongsi, a po zpáteční cestě shlédneme indický kostel Sri Mariamman a jeho bohatou výzdobu.

Středa, 6. července: Georgetown

Začínáme mít hlad, rychle do Komtaru, na jehož 5. poschodí se v jedné z jídelen zdejšího Food Courtu výborně najíme a v obchodu v přízemí koupím za 7 ringgitů síťový adaptér, protože bez něj se do zdejších konektorů ty naše evropské zástrčky zasunout nedají.

Večer pak -také od Komtaru- vyjedeme autobusem 93 na severní břeh Penangu do rekreační oblasti Batu Ferringhi, kde se tyčí jeden hotel vedle druhého. Celý břeh je tu dostupný jen skrz některý hotel, pustí nás ale bez problémů. I na pobřeží je dusno, vrátíme se tedy na hlavní silnici, kterou -podobně jako v Chawengu na Koh Samui dlouze lemuje noční trh. Zdejší ulice je ale mnohem širší, okolní infrastruktura velkoměstská, jinak zboží je zhruba stejné, CD jsou ještě levnější, zbrusu nová alba stojí 4 ringgity. Lidí je dost, třeme se o sebe jak ryby, Andrea mě proto upozorňuje: "Petře, dej si pozor na peněženku, ne aby ti ji někdo ukradl." - "Ale drahoušku, víš přece, že islám trestá krádež velice přísně" - "No jo, ale není vůbec jisté, že tady jsou samí muzulmáni...". Do již tichého, spícího Georgetownu se vracíme posledním autobusem. Zabalíme si věci a brzy usneme.

Čtvrtek, 7. července: Penang - KLIA - Miri

Na letišti v Miri visí na zdi informační tabule, na které mimo jiného stojí, co se nesmí na Borneo přivézt. Je to dosti zábavný rejstřík, ze kterého si pamatuji tyto: 1. Nic, co pochází z Izraele, 2. Jakékoliv šatstvo, na kterém je citát z Koránu, 3. Želví vejce, 4. Ryby patřící do čeledi piranha, 5. Satelitní anténu, 6. Dýku či jinou bodnou zbraň.

Miri se po Penangu jeví absolutně nudným, nezajímavým místem, večerní město je sice matně osvětlené spoustou malých žároviček, jako by byly vánoce, přičemž na ulici kromě nás není takřka ani živáčka. Uprostřed silnice, v travnatém pásu rozdělujícím protisměrné dopravní pruhy visí na kandelábrech v pěticípém aranžmá zajímavé ozdoby: po dvou deštnících bez držadla, smontovaných k sobě, mezi nimi neon + uprostřed pětihranu ještě jedna taková ozdoba, tedy dohromady dvanáct deštníků na jednom kandelábru -modré, žluté, červené a zelené- tak nějak vypadá Moskva během listopadových oslav.

A co je tu nejvíc neobvyklé: s chodci se tu asi nepočítá, chodníky a přechody tu prakticky neexistují, každý tu jezdí autem (taky si to může dovolit, vždyť litr benzínu tu po velkém zdražení stojí asi 10 korun). Jak splašené slepice přebíháme z jedné strany ulice na druhou, přičemž se pomalu naučíme, že auta nás chtějí přejet právě z opačného směru, než kam se rozhlížíme, jelikož se tady jezdí po levé straně. Andreino zjištění resp. s tímto související varování: "Petře, pozor, tady může odkudkoliv, kdykoliv, kdokoliv vyjet... Máme hrozný hlad, ve vylidněném městě ještě sice sem tam nějaká kavárna je, my ale hledáme takovou jídelnu, kde jsou jídla vystavená a stačí na ně jen ukázat. Nakonec u jednoho stánku, kde tato možnost je sníme něco ne příliš chutného, barva a tekutina pomerančového džusu je od sebe oddělena jako emulze, doufáme, že nám zdejší konzumace projde bez pokaženého žaludku...

Díky mladé prodavačce ve starožitnictví, anglicky slušně hovořící milé dívce najdeme na kraji centra města také plazu Bintang a v ní jedinou zdejší internetovou kavárnu, která je v těchto pozdních hodinách ještě otevřena. V obchodním domě, je dům obuvi, prodávající výhradně boty značky Baťa(!) a šanghajský obchod s nábytkem. Perlové intarzie zasazené, do černého vysoce lesklého dřeva jsou zázračné, však i statisícové ceny jsou tomu přiměřené. Zeptám se, mohu-li si je vyfotit, on je naopak zvědav na to, odkud jsme (na to se nás tu ptají na každém kroku -kromě nás jsem tu bělocha ještě nezahlédl), a když vyjde najevo, že jsme z Budapešti, tak mi předá vizitku, na které je k našemu velkému překvapení uvedena adresa jejich prodejny v Budapešti.

Pokoj v hotelu Park je docela přijatelný, o něco lepší než ten v Penangu, je také ovšem o 11,5 ringgittů dražší, zato ale máme ledničku (zelenou!), a dostaneme i snídaně. Zítra se vydáme na první túru do dešťového pralesa, déšť jsme dosud viděli jen cestou z Penangu, kdy jsme letěli nad pěkným lijákem. Počasí je "příjemně dusné", teplota asi tak 32-33 stupňů, občas zavane mírný větřík, ještě že jsou všechny budovy klimatizované.

Pátek, 8. července: Lambir Hills

K odchodu je připravena i menší, asi třicetičlenná skupinka žáků čestého ročníku základní školy. Zaměstnanec parku a jeden z učitelů jim ještě dá nějaké instrukce a pak s nimi vyrážíme na cestu. Paní učitelka sice shovívavě říká, že "we are slow" ale pro jistotu je pouštíme napřed a za krátkou chvíli nám mizí z dohledu. Drápeme se po strmém svahu, při teplotě 600 stupňů a 120% vlhkosti vzduchu (diktuje Andrea), po kořenech stromů lezeme vzhůru 1,5 kilometru a pak po svahu vhodném spíše pro kamzíky dalších 300 metrů dolu k vodopádu Pancur. Pokračujeme podél stromů jejichž kořeny a rozměr přesahuje fantazii, našemu snažení přihlíží vylekaný leguan. Andrea prohlásí, že od této chvíle je ochotna prohlížet pralesy jedině v obrázkových knížkách, takže k jeskyním Niah se zítra vydám sám. Ale aby bylo i trochu veselo, několik dalších perliček od Andrei:

Když jsme konečně dorazili k vodopádu a prohlásím, že se tu vykoupu: "Petře, pro Krista pána, nelez do toho, ještě to odneseš. Slíbím jí, že nic neodnesu, ostatně parková nařízení přísně zakazují, abychom si z parku cokoliv odnášeli... :-) A po zpáteční cestě jí nadšeně ukazuji: "Jé, podívej, mravenec, to je kus (asi 3 cm)", načež ona: "Nepodívám, protože pak zakopnu a spadnu do mravence".

Po východu z parku vyjdu na silnici stopnout auto, které by nás zavezlo zpět do města. Takřka okamžitě nám zastaví minibus, který nás vezme a levněji než zřídka jezdící expres autobus Bintulu-Miri. Ba s chlapíkem se taky domluvím, že mě zítra za 10 RM (60 Kč) zaveze do Batu Niah, vzdáleného 110 km. Zkraje navrhuje odjezd v 11 dopoledne ale poté, co namítnu, že je to pro mne pozdě, okamžitě přistoupí na odjezd v 7 ráno.

Po návratu do Miri zajdeme na trh, koupíme si ananas, jeden a půl kila překrásných hroznů a velký trs banánů, pomeranče máme ještě ze včerejška. Během výletu se mi vytrhne druhé pouto batohu ale to již přišívám profesionálně, jak na šicím stroji. Začínáme se aklimatizovat, dnes, pátý den poprvé nepociťujeme nepřekonatelnou touhu po odpoledním spánku. Ve městě pak narazíme na výbornou jídelnu, dám si pečené skopové s omáčkou barbecue a výjimečně dostanu k jídlu i nůž. Pivo jsem ale dosud nepil, láhev nejlevnějšího domácího piva tu stojí zhruba 100 korun.

Večer cestou z Bintangu se z jedné nízké přízemní budovy s nápisem "For members only" line dechovka. Uvnitř zkouší malá amatérská skupina, na trumpetu hraje starší malajka. Když nás uvidí, jak je se zájmem sledujeme, pozvou nás dovnitř a posadí. Jednu pochodovou píseň si tak poslechneme celou, zatleskáme jim a příští den se na ně probouzíme, jelikož v sousedním stadionu pořádají slavnostní závěr školního roku a kapela jim tam hraje do kroku. Dnešek byl vydařený, Andrea si zítra odpočine a já se vydám na velký výlet.

Sobota, 9. července: Batu Niah

Zakoupím vstupenku, slečna mi dá mapku a vysvětlí kudy kam ve spleti nesčetných jeskynních tras a sejdu k sungai Niah, k přístavišti, kde jsem nějakou dobu sám. Teprve když dorazí početná malajská rodinka a dva vysocí skandinávci nás převozník převeze na druhý břeh, odkud začíná cesta k jeskyním. Jakmile zakotvíme, ti dva vyskočí z loďky a jako by je někdo hnal se ženou po prknech, tvořících cestu k jeskyním. Přilepím se na ně, k Velké Jeskyni je to něco přes 3 kilometry, nebylo by na škodu našetřit čas na zajímavou podívanou. "Boardwalk" je zkraje vodorovný a suchý, později jsou v něm mírné svahy a také více schodů nahoru i dolů a jak procházíme pralesem, je i čím dál tím víc kluzký. Ti dva neotesanci, kteří se za celou dobu ani na chvíli neotočí na krátké "hello" diktují úděsné tempo, za 35 minut jsme u vchodu do Velké Jeskyně. Ani tady nezpomalí a tak za krátkou dobu zmizí v temnu jeskyně, za což jsem jim vděčný. Zůstávám tu naprosto sám a nechám se unášet záchvatným pohledem mohutného, 250 metrů širokého a 60 metrů vysokého vchodu, oproti kterému působí zde stojící domky a boardwalk, po kterém jsem přišel zmenšenou maketou. Hrobové ticho přerušuje jen na krátkou chvilku let netopýrů a vlaštovek podél stropu ale zvuky ihned zanikají v tlusté vrstvě guana, pokrývající zemi. Se stropu visí místy dlouhé bambusové tyče, po kterých lezou do závratné výšky sběrači vlaštovčích hnízd.

Jak postupuji do vnitřku kilometr dlouhé, klikatící se jeskyně, tak ubývá světla, ještě nějaký čas je díky otvorům ve stropě pouze šero ale posledních 600 metrů kde vládne dokonalá tma lze absolvovat jedině s baterkou, boardwalk je tu permanentně kluzký, často bez madel, přičemž vede nad skalami ve výšce dvou až deseti metrů... Východ z jeskyně na druhém konci je o něco menší, odtud vede zhruba kilometrová cesta po suchém boardwalku a delší řada schodů ke vchodu do Malované Jeskyně. Tato jeskyně je menší, z archeologického hlediska však významnější, protože kresby na zdech dokazují, že tu zhruba před 40000 lety žil pračlověk. I tato jeskyně má zadní východ, odtud už ale žádná cesta dál nevede tak se po krátkém odpočinku se vracím zpět.

Od vstupu do Velké Jeskyně uplynuly asi 2 hodiny, dosud jsem byl úplně sám. Po zpáteční cestě potkávám menší skupinky utrmácených lidí, kteří se mě vesměs ptají, kolik cesty ještě zbývá. Velkou Jeskyní procházím jinou trasou než cestou sem, už mi došla voda (nepočítal jsem s tím, že i uvnitř jeskyň bude tropické vedro) a tak s radostí objevuji zdroj pitné(?) vody, kapající z konce rezavé trubky. Za předlouhých 10 minut je láhev plná, voda mi připadá čistá, opatrně z ní doušek hltnu, nemá bohužel žádnou chuť a není ani chladná a tak si ji po cestě radši liji na hlavu. V Jeskyni Obchodníků, kterou jsme cestou sem jen profrčeli, udělám několik fotek a zanedlouho dorazím k rozcestí, odkud vede úzký, ztruchnivělý boardwalk do opravdové vesnice kmenu iban. To proto jsem měl zkraje tak naspěch, aby mi zbyl čas i na tuto nevšední podívanou! Ujdu asi kilometr, když poprvé zaslechnu vzdálený křik dětí. Zanedlouho se objeví první domy vesnice a pod ní, v kakaově hnědé, klikatící se řece i skotačící děti. Jakmile vystoupím ze stínu lesa, okamžitě si mně všimnou a začne "show", na kterou si tu už začínáme zvykat: jako bychom byli v Zoo, jenže na opačné straně klece, docela malé děti čumí s otevřenou pusou, větší na nás ukazují a chichotají se a mladé dívky se nedokáží odtrhnout od pro ně neskutečně modrých očí. :-)))

Tiše vyčkám, až si na moji přítomnost zvyknou, rád bych zjistil, jak zareagují na můj příchod dospělí, žádné ale nevidím, jen jenu ženu, které si mně nevšímá. Kde jsou ale ty dlouhé domy, kvůli kterým jsem vesnici vyhledal? Obejdu jednoduché boudy stojící podél břehu a za nimi konečně spatřím očekávanou podívanou: úzkou, asi 100 metrů dlouhou ulici lemuje z obou stran souvilá řada totožných obydlí, majících společnou nejen stometrovou terasu, na kterou každé 3 metry vedou schody ale krytou verandu za první stěnou! Za verandou jsou pak individuální místnosti, tzn. kuchyně, ložnice ap. To vše stojí na sloupech vysokých asi dva a půl metru, lidé se přes den nezdržují v teplém příbytku, nýbrž se v prostoru pod domy různě baví, starší si povídají, mladí jezdí na motorkách.

Z vesnice se vracím do pralesa jinou cestou, z malých tabulek, připevněných každých 50 metrů na boardwalk vím, že mi k řece zbývá už jen 2850 metrů. To je fajn, protože mi došla i voda, kterou jsem se poléval. Ještě nejsou ani dvě hodiny, časově jsem na tom tedy dobře, pokud mi vše vyjde, tak bych mohl být už v pět zpátky v Miri. U řeky čekám opět sám na převoz ale loď teď okamžitě přijíždí. Na druhém břehu první a jedinou myšlenkou je vypít něco studeného. Láhev vody koupené v kantýně je teplá ale když vidím, že kávu podávají s ledem, dám si i kávu, rychle ji vypiju, led naházím do vody a mám po čem toužím už dvě hodiny. Hledám někoho, s kým bych se svezl do Miri nebo aspoň do vesnice, kde je větší šance na spojení. Někdo se nabízí, že mě za 20 ringgitů zaveze na hlavní silnici (21 km), po které jezdí autobusy do Miri ale to mi připadá moc, to už se radši vyplatí jet loďkou do vesnice a odtamtud autem na hlavní. Bude to stát sice trochu více ale plavbu po řece je prý škoda vynechat. Vrátím se tedy na břeh, kde lodník právě češe rambutany. Dlouhou holí, na jejíž konci je asi metr dlouhý provaz sahá do větví, zatočí holí, obmotá tak provaz okolo velkého trsu ovoce, škubne a trs padá dolů. Dohodnu se s ním, že mě za 15 ringgitú a pytlík rambutanů zaveze do vesnice. Při jízdě řekou slídím po pobřeží, neuvidím-li náhodou někde krokodýla. Lodník kývne hlavou, ano, tam někde se skrývají. Zeptám se, jsou-li skutečně tak nebezpeřní, jak se o nich píše, říká, že útoky sice nejsou časté, lidé jsou pro ně příliš velkým soustem ale na vlastní oči viděl, jak se jednou krokodil vymrštil z vody a strhnul sebou opici sedící na větvi příliš nízko nad vodou.

Když dorazíme do Batu Niah zeptá se, kde bydlím. Říkám, že chci jet dál do Miri, načež v blízkém pouličním bufetu přistoupí ke staršími pánovi, krátce s ním promluví. Starý iban mě okamžitě zdraví, otvírá dvířka též starého Protonu Saga a za 10 ringgitů mě zaveze na hlavní silnici, přímo k zastávce expresních autobusů Bintulu-Miri, kde po obou stranách stojí benzinové pumpy, jídelny a také autobusy. "Miri?" - zeptám se u jednoho, člověk sedící nejblíže ke vstupu přikývne, autobus je dost prázdný, většina cestujících zřejmě jí anebo vyřizuje jiné naléhavé záležitosti. Sednu si dozadu, za chvíli za mnou přijde šofér abych mu zaplatil 10 ringgitů a současně navrhuje, abych se přesunul dopředu, kde nebude cestou tak teplo. Přestěhuji se a pak před odjezdem mě šofér opět vybídne abych zaplatil jízdné. Jízdenky se tu nedávají a tak mu nemohu dokázat, že už jsem mu jednou zaplatil. Nějakou chvíli se dohadujeme, šoféra přejde trpělivost dříve, rozzlobeně zasedá za volant a jedeme. Kolem půl páté jsme už v Miri, asi jen dva kilometry od hotelu, to bude mít Andrea radost, sliboval jsem jí návrat kolem šesté. Autobus však v té chvíli nečekaně zajíždí k benzinové stanici čerpat, před námi stojí nákladní auto, naproti němu cisternový vůz Shell a dokud se ten nedostane blíže k čerpovacímu otvoru, tak se tu tankovat nebude. Než se situace rozuzlí, ztratíme dobrou půlhodinu.

Mezitím šofér opět začne na mne dotírat, abych zaplatil. Pokračujeme v předešlé, nikam nevedoucí hře "platil jsem - ale neplatil", když šofér najednou nasedí velice vážný výraz a pokřižujíce se prohlásí : "I swear to Allah that you did not pay". No, to už není žádná sranda, já jako ateista nemám na co přísahat, vzdám to, zaplatím ale trvám na tom, abych dostal jízdenku. Šofér začně uraženě administrovat, předá mi jakýsi kus papíru a konečně pokračujeme v jízdě. Ovšem, místo abychom jeli dál do města, odbočíme stranou na neznámou cestu, jedeme a jedeme, až jsme venku z města, snažím se zapamatovat směr jízdy, zdá se mi, že jedeme podél východního okraje města směrem k jeho severnímu konci. Všichni cestující klidně sedí na svých místech a tak mi nezbývá nic jiného než vyčkat, kam dojedeme. Asi po dvaceti minutách dorazíme na autobusové nádraží, aha, tak to bude ten Pujut, odkud jsme měli jet do Lambir Hills. Jak vystupuji, okamžitě se objeví taxikář, říkám mu "no", já chci jet městským autobusem, dnes jsem už za dopravu utratil dost. Chlápek je korektní, říká, že se tam dostanu autobusem č. 33 a ukazuje na autobus, který se právě chystá odjet. Naskočím -tak ještě půl hodiny a jsem doma, myslím si- ale autobus ujede sotva dvě stanice a vybočuje k benzinovému čerpadlu... To snad není možné, za jediný den dvakrát tohle! Mrzutě sleduji, jak čítač čerpadla dopočítá do 94 litrů, pak projedeme opačným směrem celé město a několik minut před slíbenou osmnáctou hodinou dorazím do hotelu. Happyend: spočítám zbylé peníze a zjistím, že jsem platil za autobus jen jednou - ó Allahu, promiň mi moji nedůvěřivost!

Zítra letíme dál do západního cípu malajského Bornea, do Kuchingu, hlavního města Sarawaku, který je prý jedním z nejhezčích měst Jihovýchodní Asie. Strávíme tam sedm nocí a na základě dosavadních zkušeností budu organizovat další výlety tak, že Andreu vezmu sebou jen ob den a na ty lehčí.

Neděle, 10. července: Miri - Kuching

Z kuchingského letiště, na kterém probíhá momentálně velká rekonstrukce se dostaneme poměrně rychle k hotelu Arif, který jsem vybral také kvůli jeho blízkosti k autobusovému nádraží. Je o 17,5 ringgitů levnější než Park Hotel v Miri, ovšem v ceně není snídaně, místo šesti ramínek je tu jen jedno, skříň, židle, noční stolek pak už vůbec žádný, samotný pokoj je tak malý, že by se ani nevešly. Klima by šlo i do mínusu (naštěstí lze ručně regulovat), máme ledničku a -co nebylo ani v Georgetownu, ani v Miri- elektrický ohřívač vody a dva hrníčky, zbývá jen koupit někde čaj a kávu, může to připadat směšné ale nebude to lehké. Moc dlouho se v hotelu nezdržíme, ještě před polednem vyrazíme do města, kde je překvapivě mnoho lidí, je to asi jednak tím, že je neděle a taky tu poblíž právě končí Rainforest World Music Festival. Bohužel stejně jako v Georgetownu, i tady jsou po celém městě rozmístěny tlampače, takže se můžeme těšit na každodenní muezzinův budíček v 5:20.

Mezi hotelem a centrem města se rozléhá delší nábřeží přístupné veřejnosti, je tu postavena řada bílých stanů, pod kterými prodávají různé věci. Díky jim nezmokneme v prvním velkém tropickém dešti, který se nám celý týden záhadně vyhýbal. Prochodíme toho až dost, utahaně se vracíme do hotelu, kde si trochu zdřímneme ale pak honem zpět do města, protože internetová kavaárna, kterou jsme tu zatím jako jedinou objevili, zavírá už o půl šesté. Andrea vybojovala několik dalších ramínek na šaty a taky roli toaletního papíru, zatím jsem měli možnost pouze vysprchovat zadek hadicí. Na tomto místě musím podotknout, že Asiatům připadá používání toaletnímu papíru směšné, nachápou proč pokládají Evropané za civilizovanější si nečistotu po zadku rozetírat.

Zítra vyrazíme zase někam na výlet ale kam, to je doposud záhadou. Pravděpodobně o tom rozhodne to, na který autobus se nám podaří nasednout, protože tady nic nefunguje tak, jak jsem doma naivně plánoval.

Pondělí, 11. července: Semenggoh

Hromadná doprava je tu pro cizince trochu chaotická a hlavně nespolehlivá, posílají nás od jedné konečné zastávky ke druhé, trvá nám to celé dvě hodiny, než se dostaneme z města. Autobusovou dopravu Kuchingu totiž zajišťují tři nezávislé dopravní podniky, STC (Syriakat Transfer Co.), MTC (Matang Transfer Co.) a Petra Jaya, které mezi sebou rozdělili okruhy, zatímco ten prvý zajišťuje městskou dopravu, druhé dva jezdí po meziměstských (mezivesnických) linkách. Pevně stanovený dopravní řád tu neexistuje a když není moc cestujících, tak některé linky nejezdí vůbec. To je i náš případ a tak nakonec odjíždíme mini autobusem podstatně dražeji, za 10 ringittů na osobu. Dopolední krmení bohužel zmeškáme, na krmicím podiu dojídají zbytky už jen veverky, které jsou z dvacetimetrové vzdálenosti sotva vidět. Abychom sem nejeli nadarmo, rozhodneme se, že vyčkáme odpolední krmení a mezitím si prohlédneme další zde chovaná zvířata a okolní parky. Jiných zvířat tu není příliš mnoho, v jedné tunelovité noře, postavené z cihel funí dikobraz, za mřížemi odpočívá několik krokodýlů, u jednoho z nich stojí v rohu slepice se sklopenou hlavou, jako odsouzenec, čekající na popravu, sadista krokodýl je ale asi dobře najedený, neboť si jí vůbec nevšímá.

V příšerném poledním vedru se procházíme japonskými, čínskými a malajskými parky, obdivujeme jejich květiny a jiné rostliny. Naše výdrž je však poté bohatě odměněna nevšední podívanou: hodinu před oficiálním krmením jeden z pečovatelů s několika mandaríny a banány v rukou přiláká "mimo program" s blízkých stromů tři orangutany. Se zatajeným dechem sledujeme jak ve fantastických pózách čekají a pak artistickým způsobem chytají házené kusy ovoce. Jedné větší samici kus ovoce spadne, opatrně se spustí až na zem ale jednou rukou zůstává ve stálém kontaktu se stromem. Na krátký okamžik stojím pouhý metr, tváří v tvář své pramáti: katarktický zážitek!

K odpolednímu krmení přicházá čím dál víc návštěvníků ale my už víme, že větší zážitek nás potkat nemůže, jelikož divácké podium od podia krmicího mnohem vzdálenější. Pečovatel krátce obeznámí návštěvníky s pravidly chování, upozorňuje, že není vůbec jisté, že se orangutani objeví. Když ale odstraní řetěz dočasně uzavírající vstup na úzkou stezku k podiím, lidé se žačnou hnát jeden přes druhého. A skutečně, marně pak stojí pečovatel na krmicím podiu s košem plným lákavého ovoce a hlasem Tarzana občas zavolá na "lesního člověka", teprve za tři čtvrtě hodiny se objeví první a za několik minut ještě jeden orangutan a tím "show" taky končí. Většina diváků zklamaně odchází, vedle pětičlenné italské rodiny je dost místa v mini autobusu a tak i my se rychle vracíme zpátky do Kuchingu. Jelikož v Semenggohu nebyla žádná možnost se najíst, okamžitě vpadneme do jedné indické jídelny, kde se nacpeme několika roti, plněnými zeleninou nebo sardinkami či banány, ... - mňamm, móóóc fajn...

Malajština je zajímavá řeč, psaná řeč je nesmírně jednoduchá, slova se na člověka doslova lepí (např. keluar=východ, bukit=hora, telok=záliv, kota=pevnost, baru=nový, besar=velký, kecil=malý, awas=pomalu, terima kasih=děkuji pěkně, selamat=dobrý, pagi=ráno, datang=den, jalan=cesta, atd.). Zato mluvená řeč je dokonale nesrozumitelná, nelze zachytit ani slovíčko, ani když člověk poslouchá hlasatale v televizi.

Úterý, 12. července: Bako

Kluk výborně smlouvá, takže za cestu o něco delší než včera zaplatíme trochu méně ale převoz člunem za 40 ringgitů z Kampungu (vesnice) Bako do Národního Parku se mu už smluvit nepodaří. Naštěstí je zrovna příliv, při nízkém stavu vody čluny totiž nejezdí. Vyplouváme ústím řeky Bako nádhernou krajinou, podél stejnojmenného poloostrova. Asi po půlhodině jízdy dorazíme k pobřeží parku, rozléhajícího se na vnější půlce poloostrova. Hned jakmile vystoupíme na souš, spatříme vousaté prase a pak u kantýny jsme svědci toho, jak opice makako zaútočí na jeden ze stolů a ukradnou právě zakoupené chlebíčky. Později zahlédneme i metr a půl dlouhého ještěra, stříbroocasé lemury a zdejší největší pozoruhodnost, opice rodu proboscis, jejichž charakteristickým rysem je lahvovitý nos, žijí pouze tady na Borneu.

Nejprve se vydáme po tzv. Lintag trail, okružní stezce, procházející nejrozmanitější vegetací džungle dlouhé 5,2 km. Terén je čím dál obtížnější, Andrea to asi po 1200 metrech vzdá, je velké a dusné vedro. Andrea se vrátí ke kantýně, já po zpáteční cestě ještě "vyběhnu" po stezce Ulu Asam na blízký kopec, odkud je hezký výhled na záliv, do kterého jsme přijeli a taky na sousední poloostrov Santubong, který hodláme navštívit zítra. Vrátím se pro Andreu do kantýny, vypijeme kávu, mezitím se rozprší. Netrpělivě vyčkáváme konec deště, času ubývá, s převozníkem máme domluvený sraz na 4 odpoledne.

Když konečně přestane pršet, ještě zbývá čas vyrazit k nejbližšímu zálivu, k Telok Paku, kde bychom se mohli vykoupat. V polovině cesty, uprostřed džungle však vypukne z ničeho nic taková bouřka, že nemáme čas ani vytáhnout pláště a během minuty jsme na kost mokří i bez koupání. Vracíme se tedy i z této cesty aniž bychom dosáhli cíle a během čekání na zpáteční cestu se opět setkáme s rakouským párem. Dívka nadšeně vypráví, že byli v tak nádherném zálivu, jaký ještě v životě neviděla. Je sice ještě moc mladá, aby toho viděla dost ale asi se sem budeme muset ještě jednou vrátit...

Do Kampungu Bako se vracíme nekrytým člunem ve vydatném dešti. Poprvé, co jsme tady je nám trochu zima a tak si dáme horký čaj. Přijede autobus, lezu do něho ale interiér je nezvyklý. Ukáže se, že autobus patří polské skupině, která tu vystupovala na folkovém festivalu a teď po festivalu jezdí po pozoruhodnostech, však jsme je potkali i včera v Semenggohu. Krátce si popovídáme (Wenger-Polak dva bratanki, i do šabli, i do šklanky), dovíme se, že vystupovali několikrát i na budapešťském festivalu Sziget a dobře se znají i s českými folkaři.

Středa 13. července: Damai Beach

Cestou na Santubong, vzdálený asi 30 kilometrů od Kuchingu vystoupí nejprve ve stejnojmenném kampungu vesničané, a pak už jedeme jen s jedním smíšeným párem (běloch a malajka se šátkem) na pláž Damai, kde je břeh přístupný pouze přes recepci jediného zdejšího hotelu, luxusního Holiday Inn. Personál nám ochotně dovolí, abychom prošli prostornou vzdušnou vstupní halou, sejdeme na břeh, kde záhy najdu výborné stinné místečko, které si pro čekání na svoji kořist vybral i osmicentimetrový pavouk, Andrea si ho naštěstí nevšimne. Sundám šortky, chci z nich vyndat peněženku aby nespadla náhodou do písku ale není co vyndat. Bylo v ní přes 700 ringgitů, 100 dolarů a -jejda!- obě bankovní karty... Co bych to přikrašloval, dost jsem v té chvíli povadl, ještě že mám nějakou reservu v taštičce kolem pasu. S téměř nulovou nadějí běžím po horkém písku zpět do hotelu na recepci a se slovy "Sir, I am in a very big trouble" vysvětluji, že mi peněženka vypadla ze špatně střižené kapsy s největší pravděpodobností při výstupu z autobusu.

Recepční mě vyslechne a velkou dávkou porozumění, bohužel nevím ani poznávací značku autobusu, ani šoféra si nepamatuji, na čistý list papíru ale přesně nakreslím, odkud mini autobus z Kuchingu vyjížděl, kdo byli naši spolucestující, v kolik jsme zhruba vyjížděli a kde podle mne teď šofér může být, pokud se ihned vracel zpátky. Recepční začne sem-tam telefonovat, odhaduji, že nejprve s někým v Kuchingu na tržišti, aby zjistil, kdo mohl být našim šoférem a poté zřejmě volá již samotného šoféra, jelikož po deseti nervy drásajících minutách, během kterých chodím před pultem sem a tam jako mladý tatínek před porodním sálem, čekájící své první dítě mi kývne, abych přišel k pultu a zdviženým palcem naznačuje: "SUCCESS!, za 20 minut bude peněženka zpět!" Húú, žehnám Allahovi a poctivým Malajcům, šofér mezitím přijede, předá peněženku a vybídne mne, abych se přesvědčil, že z ní nic nechybí. Jemu i recepčnímu dám po 50 ringgitech a už nikdy nedám peněženku do těchto gatí. (Příští den zjistím, že mi z druhé kapsy vypadl i cenný nůž, pro ten se však vracím na tržiště marně, šofér o něm nic neví.)

Pomalu se uklidníme, libujeme si koupání v až příliš teplém moři a odpoledne se vydáme pěšky k nedalekému skanzenu Sarawak Cultural Village, kde shlédneme čtyřicetiminutovou pestrou show, sestavenou z tanců a rituálů vícerých etnických skupin, žijících na Borneu. Skanzen skýtá mnohem více podívané, blíží se ale zavírací doba a vstupenka není vůbec levná (45 ringgitů). Naštěstí nás informují, že je platná i pro zítřejší den, takže se rozhodneme, že se zítra vrátíme a dnešní program částečně zopakujeme, samozřejmě bez horké polední chvilky.

Do Kuchingbu se vracíme pravidelným miniautobusem hotelu Holiday Inn, je vypočitatelnější než ty u tržiště a stojí stejně tolik (10 ringgitů). Navíc, když se šoférovi zmíníme o tom, že bychom jeli i zítra s ním, tak se nabídne, že pro nás zajede k hotelu, čímž nám ušetří asi půlhodinovou ranní procházku. Po návratu do města objevíme menší plazzu a v ní internetovou kavárnu, otevřenou do pozdních večerních hodin, dobře zásobenou čínskou prodejnu se smíšeným zbožím a velmi čistou čínskou jídelnu, kde si dáme už v Miri otestované a osvědčené pečené jehněčí s BBQ omáčkou resp. s omáčkou z černého pepře, a to vše vidličkou a NOŽEM!

Už jsme potřebovali nějakou změnu, protože předchozí tři dny jsme v jedné pouliční indické jídelně furt cpali do sebe jen roti (čti roty) s různou náplní. Základem roti je těsto jako na palačinky, které šikovný kuchař vytáčí ve vzduchu, až je těsto mnohem tenčí, posype objednanou náplní, přeloží a na plochém plechu, potřeným horkým olejem vypeče do světlehněda. Nemůžeme se nabažit, každý den jíme víc a víc, včera už celkem šest: sardinkovou, kuřecí, hovězí, zeleninovou, banánovou a prázdnou, tzv. roti canai (čanai), totiž ke každé patří i určitá omáčka. Za ty tři dny pořádně zvýšíme obrat jídelny, při pohledu na nás si sedá stále více dalších cizinců, stáváme se místní atrakcí, s vícerými zdejšími lidmi navazujeme krátká přátelství po dobu večeře, končící občas výměnou adres. Po večeři se vydáme ještě dokoupit nezbytnou pitnou vodu (sodovka tu k dostání není) a taky banány nám došly.

Čtvrtek, 14. července: Sarawak Cultural Village

Shlédneme jak se vyrábějí různé umělecké předměty, hudební nástroje, foukací trubky, jak pečou, vaří, tkají a melou pepř, jak sušili nad ohněm v obydlí ještě před sotva více než půl stoletím lebky zabitých nepřátel. Ještě jednou zasedneme na show, tentokrát na dopolední, která je ještě o něco poutavější a místy jiná než včerejší, sice občas až příliš pro turisty ale hudba a některé rituály jsou velmi sugestivní. Hlavní atrakcí show je mladík s foukací trubkou, který se vloudí na podium velmi pomalu a zcela tiše, jako když slídí po divoké zvěři, napjatým pohledem prohlíží řady obecenstva, jako by hledal svou oběť, pomalu zdvihá svou zbraň a pak náhle dupne a zařve takovou silou, že se muslimky sedící v šátcích v první řadě málem podělají. Poté beze spěchu usedne na kraj podia, vyndá několik šípů, pečlivě sežmoulá jejich konec, aby dobře těsnil průměr trubice a pak v rychlém sledu sestřelí dva balónky vzdálené asi na 10 metrů. Pak se opět obrátí k obecenstvu, zvedne na nás svou zbraň (sedím uprostřed první řady) a stejně jako včera vyzve pohybem nedovolujícím jakoukoliv námitku jednu mladou slečnu z druhé řady. Chvíli vychutnává jak chudinka neví, co s ní počne a pak vloží do její rukou trubici, nasměruje ji do hlediště a jednoznačným gestem vybízí aby si vybrala, koho chce zasáhnout. Publikum se samozřejmě dobře baví, v té chvíli přesměruje slečnu na zbylý třetí balónek a obecenstvo se baví dál, jelikož šíp díky příliš slabému fouknutí jen vypadne z konce trubice. Napodruhé je to už lepší, šíp uletí tak dva metry. Mladík vezme slečnu za ruku a zavede ji tak blízko k balónku, že se ho trubice téměř dotýká. Třetí výstřel je proto úspěšný, obecenstvo se současně směje i tleská, slečna dostane na památku dva šípy.

Shlednéme i dvě artisticky náročné atrakce: v první z nich zvedne mladík pouhými zuby velkou dřevěnou nádobu používanou při různých rituálech a dlouze s ní tančí. Jak je nádoba těžká vyjde najevo teprve na konci tance, když jí upustí na podlahu a podium se zachvěje. Ve druhé produkci pak jiný mladík vyleze na vrch dlouhé bambusové tyče, kterou si opře o břicho a dole stojící pomocníci ho rychle otáčejí dokola. Show končí nekonečnou písní se silnou příchutí reklamy - "Malaysia, truly Asia", při které se přijdou na podium rozloučit všichni vystupující. Poté si prohlédneme ještě velký malajský dům a jeden čínský vesnický dům, sejdeme na pobřeží, kde na včerejším stinném místečku strávíme asi tři hodiny střídavým plaváním v třicetistupňové vodě. Odpočinutí se vracíme do Kuchingu, projdeme se po nábřeží, po malebné indické uličce, obstaráme denní potřebu pitné vody a ovoce a připraveni na zítřejší expedici se vracíme do hotelu.

Pátek, 15. července: Kubah

S Evelýnou a Mauritiusem, budoucí mladou veterinářkou a botanikem se podle dohody setkáváme v 8 hodin na tržišti. Po krátkém pobíhání sem a tam nakonec najdeme konečnou autobusu č. 11 společnosti MTC jedoucí k Národnímu parku Kubah. Pod pojmem "autobus" je třeba rozumět zchátralý Mercedes z padesátých let, jehož stav vystihuje fakt, že během jízdy vídím skrz proděravělou podlahu přední kolo! Na plácku před domem Elektra nás sice chtěli přemluvit, abychom si pronajali celý mini autobus za 100 ringittů ale nenecháme se nabulákovat a vezeme se za pouhých 1.80 za osobu.

Autobus nás vyloží u vstupu do tzv. Rodinného parku (Family Park, oblíbené místo pro piknik zdejších obyvatel), odkud je vchod do rezervace Kubah jen na několik stovek metrů. S dozorčími rezervace se poradíme, co by tak bylo reálné zvládnout do třetí hodiny odpoledne abychom ještě chytli poslední zpáteční autobus v 16 hodin. Naštěstí se jejich nabídka shoduje s naší představou a tak okamžitě vyrážíme na cestu k vodopádům. Asi kilometr jdeme do svahu po asfaltovce vedoucí na Gunung (horu) Serapi podél níž rostou masožravé rostliny a pak už vcházíme do pralesa. Stezka -tak jako obvykle i nyní- začíná nevinně řadou kvalitních schodů, podél nichž je za účelem zábradlí zavěšeno tlusté lano. Po stech metrech však tento komfort končí a začíná klouzačka po vlhkých kořenech stromů, po kamenech a mechem porostlých, ztrouchnivělých kládách. Cestou vidíme stromy a listy fantastických rozměrů, zajímavé, rostliny, neuvěřitelně pestrou housenku. Už jsme jen pár minut od cíle, když se strhne bouřka. Záhy poté Andrea i Evelýna na svých pláštěnkách objeví první pijavice. Ticho pralesa protíná hysterický výskot, naštěstí ani na jedné z nich se pijavice neuchytí. Za malou chvilku dorazíme k přístřeší, kde se pečlivěji prohlédneme, sníme banány, uhasíme žízeň. Odtud pak pokračuji nejdříve sám, protože není zcela jasné kudy se jde dál. Nějakou dobu už krouží kolem mé hlavy velká černá divoká vosa, kterou se snažím odehnat. Bohužel při jednom mávnutí rukou si vosu naženu přímo do obličeje, kousek pod ústa a potvora tohoto krátkého střetnutí okamžitě využije. Andrea mi sice ránu zakrátko dvakrát vysaje ale přesto to dost bolí a stále více natéká.

Poslední úsek cesty k vodopádům je doslova životu nebezpečný, na to upozorňuje i popis trasy na internetu: pod slizkými kameny zeje asi desetimetrová propast. Sundám horalky, na levé ponožce skví velká krvavá skvrna, pijavice se tedy dostane i do vysokých bot a to za dost krátkou dobu. Sundám ponožku, z rány se line krev, ta potvora ji ošetřila sérem proti zasychání krve aby se snadněji a rychleji nasála. Když dorazíme pod vodopád, pusu mám jako černoch s nateklou spodní dásní a noze krvavou díru jako Ježís, když ho sundali z kříže. Pod vodopádem je malé, čisté jezírko, zalehnu do něj a chvíli si ochlazuji nateklou hubu. Na cestě zpět, když jsme asi v půlce se obloha protrhne podruhé a ještě silněji než předtím. Více mokří už ale nebudeme, jednak proto, že kvůli tropickému vedru jsme beztak věčně propocení až na spodní prádlo a taky proto, že od výletu v Bako jsme se naučili bleskově vytáhnout pláštěnky, pod kterými se snažíme udržet v suchu aspoň ty nejdůležitější věci (fotoaparát!!!). Andrea -po dobu našeho cestování už ne poprvé- hluboce povzdychne: "Chvála Bohu, že Matukovi nejeli s námi"... (Několik z našich přátel jsme přemlouvali aby se k nám připojili a oni byli nejblíže k rozhodnutí podílet se na tomto dobrodružství.) :-))

Ale i tento déšť, stejně jako všechny předchozí za nějakou dobu poleví a posléze přestane úplně, mi se mezitím dostaneme zpět na asfaltovku, v chudém bufetu Family Parku sníme něco snadně zapomenutelného a vyjdeme na silnici čekat autobus. Ještě před jeho příjezdem nám zastaví mini autobus, který nás velmi levně (za 3 RM na osobu) zaveze zpět do Kuchingu. Cestou je už vidět, že se nad Kuchingem chystá opět příšerná bouřka a když dorazíme do města a vystoupíme, začne pršet natolik, že asi půl hodiny stojíme pod střechou a pozorujeme jak z otvorů stok tříští voda jako z gejzírů na Islandu. Když déšť malinko zmírní (už jen tak normálně lije), tak rychle přeběhneme zbývajících 300 metrů do hotelu. Konečně můžeme ze sebe shodit všechno mokré šatsvo, umýt se a obléci do suchého (na spodním okraji trička objevím další velkou krvavou skvrnu a ve stehenním záhybu pijavici). Zbytek dne trávíme čtením a střídavým přepínáním programů televize podle toho, kde právě běží pořad s anglickým dabbingem a večer zavítáme do oblíbené jídelny na další porci roti.

Sobota, 16. července: Kuching

Už ráno je obloha tak hrozivě zatažená, že se vzdáme jakéhokoliv výletu mimo město, ač by bylo ještě kam jít. Nakonec ani Kuching jsme ještě pořádně neprolezli a tak napoprvé zavítáme do arabské mešity, postavené v r. 1968 a pak do sikhského kostela. A protože mi přes noc natekla huba ještě o něco víc, Andrea trvá na tom, abychom zašli do lékárny. Chudinku asistentku vyleká pohled na mně natolik, že mi naordinuje čtyři(!) různé léky plus nějakou mast, to vše za 30 ringgitů. Poté navštívíme Muzium Sarawak , pozůstávající se dvou budov, spojených nadchodem nad výpadovkou. Ve staré budově, která se nachází v hezkém parku na druhé straně hlavní silnice jsou vystaveny exempláře vycpaných zvířat všech zde žijících ras, makety dlouhých domů všech kmenů žijích na Borneu (bidayuh, keyan, dajak, iban, atd.) i jeden dlouhý dům ve skutečné velikosti. V nové budově jsou zčásti vystaveny některá díla současnosti a děti (i dospělí) si tu mohou hrát interaktivní hry s nějrůznějšími vystavenými exponáty. V muzeu je i prodejna upomínkových předmětů, kde si koupím foukací trubku i pouzdro se šípy - do prčic, kdybych to býval tušil předem, tak si v lékárně obstarám i jed... :-). Střílet s tím umím, to jsem si už dva dny předtím v Sarawak Cultural Village vyzkoušel...

Do města se pak nevracíme podél už vícekrát prochozeného nábřeží, nýbrž po nákupní ulici, vedoucí napříč čínskou čtvrtí, kde nás zaujme nabídka obchodu s nábytkem plná fantazie. Na konci ulice se dostaneme po chvíli zpět na nábřeží, kde si sedneme do útulné kavárny s výhledem na řeku. Potom se ještě vydáme na druhý konec města podívat se na sochu Velké Kočky Kuchingu a po cestě zpět, při koupi blůzky dlouze pohovoříme s čínským majitelem obchodu, který nám upřímně rozvede svůj názor na malajce a bigotní islám. Dobře se zasmějeme jeho dumání nad tím, jakou asi má fotku islámka v čadoru v cestovním pasu. Vrátíme se do hotelu, odložíme drobné dárky nakoupené během celodenní procházky a naposledy zavítáme k indovi na roti. Mají z nás sice opět radost ale už zdaleka nejsme obsluhováni s takovou pozorností jako v prvních dnech: k močovitě teplé vodě si musíme zvlášť říci o led, v zeleninové roti je jen kapusta (na naši reklamaci se omluví s tím, že v sobotu je mnoho lidí a jinou zeleninu už nemají) a ke všem rotim přinesou tu samou omáčku. Cestou k hotelu se u tržiště domluvím s jedním taxikářem o zítřejší dopravě na letiště, zabalíme ruksaky, chvíli sledujeme televizi a poměrně brzy jdeme spát, zítra nás opět čeká opět celodenní, ba i noční cestování.

Neděle, 17. července: Kuala Lumpur

Do města jdeme pěšky, protože podle mapky v Lonely Planet je jak čínská tak indická čtvrť poblíž nádraží. Na konci jedné ulice skutečně objevíme poměrně brzy jeden atraktivní indický kostel, přesto mi orientace nějak nevychází, kromě nás není na ulici ani živáčka, chodci to tu mají ještě těžší než v Miri. Andrea navrhne abychom sedli do taxíku a jeli se podívat na věže Petronas, jednu hlavní turistickou atrakci v KL, která je v současnosti nejvyšší stavbou na světě. Jelikož mě nic lepšího nenapadá nemám námitky, ačkoliv Petronas Towers v mém plánu nebyly, jsou totiž v opačné části města. Indický taxikář na mou prosbu zapne taxametr, vypadá dost poctivě, za poměrně dlouhou cestu zaplatíme 12 ringgitů a taky se dovíme, že od věží by cesta taxíkem k bližšímu konci čínské čtvrti neměla stát víc než 5-6 ringgitů.

Musím uznat, že věže Petronas působí zblízka skutečně úchvatným dojmem, zato v obchodním centru KLCC v jeho přízemí na mne přijde taková nervozita, že z něj okamžitě vycházíme. Nasedáme do taxíku, řidič je na první pohled taxikářská hyena, bude lepší si zase nechat zapnout taxametr. Ochotně mi vyhoví ale veze nás delší dobu než jsem očekával, přitom dvakrát vytáhne velké album s fotkami pozoruhodností KL a jeho okolí a nabízí, kam všude by nás mohl zavézt. Děkuji -bohužel tolik času nemáme- přitom si všimnu, že během doby, kdy byl taxametr zakrytý albem poskočil čítač rychleji. Když vystupujeme, ukazuje už 14 ringgitů, nemám chuť se začít hádat ale je mi jasné, že hlavní rolí alba bylo zakrýt jeho ruku, která pod albem patrně manipulovala s taxametrem.

V čínské čtvrti brzy najdeme pěší část ulice Petaling, kde se dav lidí, který ani doposud nebyl malý ještě znásobí. Poprvé co jsme v Malajzii nám na každém kroku něco nabízejí: hodinky, CD-čka, porno videa, ap. Rychle zasedneme do jedné jídelny, kde je k dostaní překvapivě i nejrůzněji připravené vepřové maso, dokonce i řízek ale my se držíme raději místních specialit. Mapka bedekru mě poté opět dezorientuje, díky čemu jdeme ulicí přesně opačným směrem než si myslím a proto dlouho nechápu, jak jsme se mohli dostat k okolí nádraží Pudu, hlasitého od nepřetržitého troubení autobusů.

Abychom se trochu vzpamatovali, sedneme si do pouliční kavárny na velký ananasový ledový shake, sotva je dokážeme sníst, mezitím vymyslím, jakou cestou by jsme se mohli dostat do indické čtvrti. V čínské čtvrti si cestou ještě prohlédneme jeden čínský a šikmo naproti jeden indický kostel. Mezitím se tiše rozprší, na jižním konci se dostaneme ven z čínské čtvrti a podle mapy není daleko do sousední Malé Indie. Jenomže cesta tam vede výhradně pro automobily! Pokusíme se obejít náměstí a dostat se tam z druhé strany, chodník však i tady po chvíli mizí a zase jen samé mosty, nadjezdy, výpadovky a dálniční koridory, to vše uprostřed města, marně vidíme kupole budov koloniální čtvrti, která by též stála za prohlédnutí sotva na dosah ruky.

Je to k vzteku, stojíme v květinovém pásu, rozdělujícím protisměrné dopravní pruhy jako zabloudilí vesničané, kteří jsou poprvé v životě ve velkoměstě, před námi i za námi se v mnoha proudech téměř souvisle valí auta, všude okolo visí tabulky hrozící pokutou 500 ringgitů těm, kteří se opováží přeběhnot. A přece budeme muset něco podniknout, navěky tu zůstat nemůžeme a protože ani času moc nezbývá, už bych se spokojil i s tím, kdyby se podařilo najít cestu k nádraží. Andrea se vzteká, ani já jsem si nepředstavoval odpoledne v KL takto, faktem je, že jsem se vzhledem ke krátkému pobytu na město nepřipravil v takové míře, jako na ostatní místa. Rozohlédneme se, policistu nevidíme, přeběhneme přes čtyři dopravní pruhy a pak přes ještě další dva. Dostaneme se tak do klidnějších míst, kde pak nějaký čas sledujeme kroky dvou dělníků a zhruba za půl hodiny jsme u nádraží. Krátce řečeno, KL nám teď příšerně nevyšel ale mám podezření, že za to nemůže město, nýbrž nešťastná souhra několika drobných nepříjemností - stejně jako když jsme byli poprvé v Bangkoku, který jsme si pak napodruhé a napotřetí velmi oblíbili, protože jsme jej poznali.

Noční expres odjíždí večer v 8 hodin, jede nejprve na jih směrem na Singapur až k městečku Gemas, kde se obrací na severovýchod a protínaje džungli jede napříč celou Malajzií až k thajským hranicím. Volba lehátek přímo vedle dveří se ukázala nešťastnou, protože pneumaticky řízené dveře při každém otevření a zavření hlasitě zasyčí své psssss-čsssss.

Pondělí, 18. července: Kuala Krai - ostrovy Perhentian

V té chvíli ale již vidím Oyu a Enu, dvě půvabné Malajky, kvůli kterým se teď vrátím o několik týdnů zpět. Když jsem totiž ještě doma uvažoval o možnostech noclehu na ostrovech Perhentian, nejvíce se mi zamlouvaly informace o jejich resortu Wanderer's Inn na větším ostrově (Besar), navíc jedině ony měly e-mailovou adresu. Napsal jsem jim a současně se pozeptal zdali už mají bungalov s vlastní koupelnou, totiž -s ohledem na Andreu- to byl jediný nedostatek resortu. Odpověď přišla takřka obratem: bohužel už nejsou na ostrově, vrátili se do Kuala Krai, odkud pocházejí ale rády pro nás přijedou na letiště do Kota Bharu (předpokádaly, že -jako většína cizinců- přijedeme touto cestou), odvezou k nim, kde se můžeme nasnídat a umýt a pak nás zavezou do přístavu Kuala Besut odkud jezdí lodě na Perhentiany. Odepsal jsem, že přijedeme vlakem a jízdenky mám zakoupené do Tanah Merah (o stanici za Kuala Krai) ale jejich lákavou nabídku nelze odmítnout. Současně jsem vzal za své jejich radu ohledně noclehu (D'Lagoon, na menším ostrově Kecil) a požádal je aby mi tam -když už Mr. Razak, majitel D'Lagoonu je jejich dobrým přítelem- zamluvily nocleh. "Mission accepted!" - přišla opět obratem jejich odpověď, a v sobotu, až se budeme z ostrovů vracet nás zavezou na letiště, a to na vzdálenější, do Kuala Terengganu, jelikož jen odtamtud máme dobré spojení do Bangkoku.

A Oya a Ena tu teď stojí před námi, usmívají se a v následujících třech hodinách se vše odehrává podle scénáře, na kterém jsme se v mailech domluvili. Ve městě koupíme nějaké potraviny, protože v zálivu do kterého jedeme obchod není a cestou ještě po dvou kilech rambutanu a mangostanu (škoda, že tyto dva druhy jižního ovoce nejsou u nás k dostání - ostatních tak velká škoda není). Zaplatíme jim 50 ringgitů za cestu, v přístavišti se pro jistotu ještě jednou domluvíme, že "v sobotu v 10 dopoledne tady" a speedboat už frčí k ostrovům Perhentian, vzdálených 21 km.

Kromě kormidelníka je nás jen šest, neprve se stavíme v Coral bay na západním pobřeží Kecilu, kde vystoupí párek mladých Irů, poté přejedeme na jih Besaru, do zálivu (Telok) Dalam, kde bývaly i Oya s Enou, vyložíme dva Číňany z Kuala Lumpuru a už jen nás dva veze loď do D'Lagoonu, do nejvzdálenějsího cípu Kecilu. Kvůli koralům loď nemůže zajet az ke břehu, přeložíme ruksaky do menšího člunu, který nás zaveze na písčitý břeh.

Mr. Razak nás vítá s welcome drink, trochu překvapivě se zeptá, kolik nás je, zamyslí se a pak nám přidělí bungalov "Gropers" - dvojče, jehož druhá půlka je prozatím prázdná (každé bungalov je pojmenováno podle některého zde žijícího druhu ryb). Rychle rozbalíme věci a zabydlíme se v bungalovu s vlastní koupelnou za 60 ringgitů (je tu i dlouhý dům a v něm pokoje za 30 se společnou koupelnou, resp. noclehárna s 12 posteli za 10) a pak s velkým očekáváním jdeme na do vody na první šnorkl. V předešlých letech nás ráj pod vodou na thajském ostrově Phangan značně zhýčkal, přesto co vidíme nyní - množství a pestrost ryb a dohlednost ve vodě- je nad veškeré očekávání, jedině snad rozmanitost a množství koralů je v čem podívaná -byť je o málo- pozůstává za Koh Phanganem.

Když se vrátíme do bungalovu, už máme i sousedy: o něco mladší švýcarské Francouze z Laussanne se dvěmi děvčaty. Jsou sympatičtí a mluví i anglicky, neuvěřitelně rozměrný, sem tam se vrtící zadeček manželky, popěvujíci si při zametání terasy je velmi příjemnou podívanou, nedbale neoholený manžel působí dojmem kluka dychtícím po dobrodružství, kdykoliv se pak v dalších dnech zmíním o tom, kde a co jsem viděl, zaplaje mu jiskra v očích a okamžitě chce vyrazit, jen aby mu něco neušlo. Před západem slunce se vydám do zálivu Adama a Evy, oblaka sice nedovolí slunci zapadnout do moře, ve večerním kontrastním světle se mi přesto podaří zhotovit několik hezkých snímků. Večer ještě vyndám nakoupené ovoce z tašek a pečlivě rozprostřu na stole verandy aby vlkostí nezplesnivělo.

Úterý, 19. července: D'Lagoon

Po snídani se vydáme stezkou vedoucí přes džungli na druhou stranu ostrova, na Želví břeh, vzdálený od nás tak na 5-10 minut chůze. Objevujeme tu stále další neznámé druhy ryb a samo sebou vidíme i mnoho nádherných koralů. Odpoledne se opět vydám do trochu vzdálenějšího zálivu Adama a Evy (10-20 minut), kde -na rozdíl od Želvího zálivu- není ani živáčka, je malebně klenutý a menší než rovný, asi 300 metrů dlouhý Želví záliv. Odtud pomalu plavu a šnorkluji podél břehu, za necelou hodinu doplavu až k Želvímu zálivu, mezitím spatřím dva menší žraloky a jednoho rejnoka. Cestu zpět beru kraulem, najednou vidím, že několik metrů pode mnou plave ve stejném směru obrovská želva, plaveme spolu asi 15 minut a pak se ponoří do modrých hlubin.

Při večeři zpozorním, když uslyším hlasy bývalého domova, přesednu a seznámím se s Petrem, Michalem a Martinou z Ostravy, kteří sem dorazili dnes v pozdních odpoledních hodinách, když už je kvůli odlivu úroveň hladiny u břehu tak nízká, že pro ně nemohl jet ani člun a tak se brodili ve vodě mezi koraly s ruksaky na zádech. Kromě jídelního lístku visí na stěně malá tabulka s nabídkou dne, závislé na tom, co právě uloví - dnes to je žraločí curry s pečenou zeleninou a brambory(!), hmm, pochoutka.

Středa, 20. července: Long Beach

Dopoledne pak s Andreou šnorklujeme podél levého břehu zálivu D'Lagoon. Zde a uprostřed zálivu nacházíme nejpestřejší ryby i koraly. Najednou se blízko pod námi objeví "stádo" velkých ryb, asi 20 kusů, každá nich má něco přes metrák. Jak jsem se později v knize zakoupené na trhu v Bangkoku dočetl, jsou to takzvané dvojhlavé papouškovité ryby, Andrea se jich napoprvé trochu lekne ale když vidí, že to jsou běložravci a ony sami si stále udržují nejméně 3-4 metrový odstup, uklidní se a chvíli plaveme s nimi. Všimneme si, jak světle růžová barva jejich vysokého, slonovitého čela kontrastuje s temnou šedozelenou barvou těla. Za okamžik vidíme i proč: jedna z ryb -proto aby ukousla trs mořské trávy- plnou silou na ni narazí a přitom právě čelem ulomí pěkný kus koralu. Zkrátka nejsou to jen bezohlední turisté, kteří si stoupají ploutvemi na koral a sítě či čluny domorodců, jež koraly ničí ale i tyto jinak mírumilovné ryby.

Po obědě nastává čas siesty, nejen pro nás ale i pro dvoumetrové varany, kteří s oblibou odpočívají v korytu vyschlého potůčku anebo se čvachtají v jezírku zakaleném odpadky z jídelny. I v lese jich je spousta ale ti jsou menší a rychlí, tito se pohybují jak zpomalený film. Živí se převážně rostlinami a kuchyňským odpadem ale s chutí schroustnou i kosti ryb. Nejsou příliš bojácní, člověk se k nim může přiblížit až na metr ale pohladit se nedají, ze strachu by člověka kousli.

Odpoledne se vydám se třemi ostraváky po pěší stezce vedoucí převážně džunglí na sousední Dlouhou pláž, která je odtud asi na 2 kilometry. Tabulka na začátku stezky slibuje 1 hodinu a 40 minut ale podle dosavadních zkušeností bychom měli cestu zvládnout asi za polovinu času. V horkém odpoledním vedru ale túra není žádná sranda, stezka značená bíločervenou páskou obepínající okolní stromy jde zkraje téměř stále do kopce, stáčí se sem a tam a posléze následuje totéž jenomže zpět dolů k moři. Zhruba v polovině se dostaneme téměř na hřeben, odkud je pěkný výhled na záliv pod námi, kde krouží orel. Asi za 50 minut dorazíme na zhruba 800 metrů dlouhý Long beach, který je oproti našemu trochu přelidněný, je tu spousta Němců s velkým břichem i naolejovaných krasavců a krasavic, zato je tu k dostání Eskymo a za sto dollarů dají o 5 ringgittů víc (355) než u nás. Beztak je to nestoudně málo oproti oficiálnímu kurzu (378), udělal jsem dobře, že jsem směnil v Kuala Lumpuru.

Na pláži k velkému překvapení potkáváme téhož orla, který kroužil nad zálivem. Je napolo ochočený, právě dostal kus syrového kuřecího masa, které si jedním pahnátem přidržuje a zobákem utrhává kus masa po kuse. Mladí ještě nějaký čas šnorklují (já jsem toho měl pro dnešek už dost) a pak po zpáteční cestě odbočíme na pláž Adama a Evy pokochat se západem slunce. Večer si opět vyberu nabídku dne (fish and chips s trochou zeleniny a brambory) a seznámím se s dalšímy Čechy, vracejícími se domů cestováním po Jihovýchodní Asii po půlročním pobytu na Novém Zélandu. Vracejí se do existenční nejistoty, proto tak pomalounku, vychutnávaje na dlouhou dobu možná naposledy bezstarostný život, trvající po dobu studií. Tipický osud, vysokoškoláci, kteří se sešli na škole, každý z jiného města, po studiích bez práce a bez bytu, kdoví jak bude dál.

Čtvrtek, 21. července: Kajak

Muž je velmi sdílný, vysvětluje, že vedle tuctů kolíků zabodnutých ve stínu stromů na pobřeží jsou položená želví vejce, v každém je asi 10 až 20 měkkých, průsvitných vajec, údaj na stužce visící na kolíku je datum nakladení vajec. Mláďata se vylíhají asi za 30 až 60 dní, za úplňku (zítra zrovna bude, škoda, že tu v tu dobu nemůžeme být!). Důvodem je, že se dobře orientují podle svitu měsíce, současně mají ve tmě větší šanci dostat se živé do vody. Šance na přežití je beztak mizerná (5%), většina jich padne obětí rackům a rybám. Na konci zálivu je pod stromy schována malá chatrč. Bydlí zde starý hlídač, který nám ukáže polystirénovou krabici, na jejíž dnu je vrstva vlhkého písku a na ní několik, asi osmicentimetrových, spících novorozeňat. Stařec přinese nádobu pro vodu, kývne nám, ať do ní nabereme z moře trochu vody a pak opatrně vyndá z krabice dvě želvičky a položí je do vody. Ty okamžitě ožijí a začnou sem tam plavat, dokonce i vyskočí z nádoby a instinktivně spěchají směrem k vodě. Vezmeme je do dlaní, jsou ještě takřka slepé ale velmi roztomilé, jak se činí malými ploutvemi uniknout.

Švéd nám ještě řekne, že v sousedním velkém zálivu, odkud oni přijeli a kde se nachází luxusní Perhentian Island Resort lze denně vidět více obřích želv. Rychle se přesuneme ale nespatříme ani jednu, asi je už příliš pozdě (1 hodina odpoledne). Nějakou dobu šnorklujeme v tomto překrásném zálivu ale pod hladinou nic zajímavého nevidíme. Krátce si prohlédneme úhledné bungalovy a restauraci resortu - nic pro nás: číšníci v oblecích, hosté v parádních šatech. Nasedáme tedy opět do kajaku a na třetím úseku plavby protínáme úzký, asi šestisetmetrový průliv mezi oběma ostrovy a pak podél břehu Kecilu doplujeme na Long Beach, kde jsem včera byl pěšky. Koupíme si Magnum (5,5 ringgitů) a 1,5 litrovou láhev dobře vychlazené vody (3 RM). Poslední dva kilometry do D'Lagoonu pádlujeme v mírném tempu, příjemně unavení. Za šest hodin jsme ujeli víc než 11 km, teprve když vystupuji z kajaku dimenzovaného na mnohem menší osoby a mohu si sáhnout vzadu na páteř zjišťuji, že tam mám od hrany kajaku pořádnou nateklinu.

Zalehnu do bivaku pod svislou palmou, avšak poraněná záda citlivě reagují na uzlíky sítě a proto záhy přesedám do židle. Zavírám oči a ponořím se do poslechu alba X&Y od Coldplay. Najednou -i přes zastrčená sluchátka- uslyším tupé bácnutí, i zem se trochu zachvěje a jakoby někdo hrubě zavadil o židli. Otevřu oči, rozhlédnu se, kolem mne hledí všichni zděšeně, ženy si obvyklým pohybem drží ruku před ústy. Sklopím pohled na zem, přímo vedle židle leží 25 cm velký asi osmikilový kokos. Podívám se nahoru, spadl asi z deseti metrů, kdyby padl jen o 50 cm doprava, tak bych tento deník už nepsal... Abych oslavil okamžik znovuzrození, požádám kluka z kuchyně aby mi kokos otevřel a spolu s Andreou vypijeme asi litr kokosového mléka.

Před večeří se stáváme středem pozornosti, nejen díky kokosu ale především kvůli kajakové túře. Mnozí jsou zvědaví, kde všude jsme byli a co jsme viděli, mezitím si sedá k večeři stále více lidí, já ji objednávám mezi posledními, čekáme na ni proto tuze dlouho a zatímco čekáme, střídavě konverzuji s ostraváky a se Švýcarkou, Andrea se právem zlobí. Při večeři pak začne opět vydatně pršet, kromě prvního večera to začíná být každodenní ale vůbec nám to nevadí, zima není a bylo by mnohem horší, kdyby takhle lilo přes den.

Pátek, 22. července: Fishing Village

Andreu při pohledu na osm maniaků pronásledujících jedinou želvu chytne záchvat smíchu. V té chvíli spatřím další želvu, které si druzí nevšimnou a plavu s ní sám asi deset minut. Kormidelník nás občas sebere, zakrouží v zálivu a u další želvy zase skáčeme do vody. To se opakuje asi pětkrát, když už mám želv dost, sleduji chvíli rejnoka ale ten se bohužel drží stále jen u dna a plouží se jak vysavač.

Vrátíme se do D'Lagoonu, naobědváme se a pak si řekneme o člun do rybářské vesnice na druhém konci ostrova. Je totiž pátek, podle zdejšího náboženství den odpočinku, mohli bychom tedy být svědky nějaké sváteční podívané. Vesnice je jedinou autentickou osadou na Perhentianech, vše ostatní bylo postaveno či přestavěno pro turisty. To co zde vidíme je charakteristické pro celou Malajsii: veřejné objekty jsou nové a úhledné, zato soukromá stavení jsou převážně v žalostném stavu, jen málo z nich je solidní ale i v nejchudších chatrčích mají televizi aby nepřišli o pokračovaní některého z přiblblých seriálů, které jsou v módě i v těchto končinách světa. Po ulicích se všude toulají vyzáblé kozy patrájích mezi odpadky po stravě a tucty dětí bez jakékoliv možnosti rozumné zábavy. Na prohlídku vesničky nám jedna hodina bohatě stačí, koupíme si zmrzlinu a pak nás lodník, který čas strávil odpočinkem doma zaveze zpět do D'Lagoonu.

Naposledy zaběhnu do zálivu Adama a Evy, na západní straně Kecilu je již vidět, že se blíží večerní bouře, focení západu slunce tedy odpadá. Jdu proto radši do vody na poslední šnorkl, koraly tu jsou pěkné, ryb je nějak málo, snad na ně už dolehla předtucha bouře. Už už se chystám jít z vody ven, když spatřím v hloubce asi čtyř metrů kapitálního ostnatého šneka (viz titulní foto). Silně lpí na jednom kameni, musím pro něho dvakrát, napoprvé se mi ho podaří pouze odtrhnout. Je to překrásný exemplář, má aspoň tři kila, je asi 30 cm dlouhý, těžko se s ním vleču ke břehu, abych ho vyfotil. Vítr mezitím stále sílí, při focení je už tak bouřlivý, že na skalách sotva udržuji rovnováhu, vítr mi chce vyrvat foťák z ruky. Přesto se mi podaří zhotovit pár snímků, poté dám šneka zpět do vody a honem do bezpečí pralesa.

Vrátím se do D'Lagoonu na protější východní břeh, kde není ještě ani známky blížící se bouřky, teprve při večeři se jako obvykle rozprší. I dnes zláká vůně banánu se stromu mongúze, pohladíme jeho neuvěřitelně hladkou srst, jeden z hostů ho nečekaně chňapne za krk a vezme do náruče - mongúz je natolik překvapen, že ani nekousne, jen se snaží co nejrychleji se vymanit z laskavého hlazení a dostat se zpátky na strom. Poté už zbývá čas jen na obvyklé balení ruksaků, při inspekci postele Andrea bohužel objeví pod peřinou ohromného chlupatého pavouka (žádná sranda, je asi 8 cm velký). Snažím se ho chytit, celkem beznadějně, mrštně mizí pod matrací a pak mezi prkny postele, kdoví kam. Ačkoliv nemáme ponětí, kam se pavouk přesídlil, navzdor veškeré (mužské) logice si vyměníme místo v posteli.

Sobota, 23. července: Perhentiany - Kuala Terengganu - Bangkok

Na břehu se nejprve dáme do pořádku a protože nás loď vyložila na jiném místě než odkud jsme na ostrovy odjeli, jdu se rozhlédnout kam a kolik je třeba jít k přístavišti, kde jsme si domluvili sraz s Malajkami. Není to mnoho, asi 200-300 metrů ale na takovou vzdálenost se již vyplatí vzít oba ruksaky řádně na sebe. Cestou mezi auty parkujícími podél pobřeží rozeznám jejich malý černý mini autobus se zploštělým nosem, složíme vedle něj ruksaky, taxikáři o nás bojují kdo z nich nás poveze ale já jim s úsměvem vysvětluji, že pojedeme tady tímhle autíčkem. V té chvíli se objeví Oya a teprve když otevře zadní dvířka a naložím ruksaky, taxikáři se uklidní a zmizí.

Zajdeme do kavárny, kde nás čekaly, vydatně se nasnídáme, zatímco Ena pije jen kafe a Oya jí z papíru trochu rýže polité omáčkou. V té chvíli mi dochází, že od té doby, co byli nuceni opustit ostrov se jim asi nedaří moc dobře a že náš doprovod není holá dobročinnost ale nutný výdělek, dokud se jim nerozjede podnikání tady na souši. Kuala Krai není žádné turistické centrum, ačkoliv v okolí je několik pozoruhodností. Obě mluví dobře anglicky, zvlášť starší Oya, která předtím učila angličtinu na základní škole ale každodenně se opakující práce jí za několik let přestala bavit, odešla pracovat k jedné stavební firmě a pak před sedmi lety začaly s Enou podnikat na Perhentian Besaru. Vlastnoručně postavili šest bungalovů, bydlely v malém příbytku nad restaurací a snažily se žít jako jejich hosté, přičemž ovšem musely tvrdě pracovat a řešit denně řadu starostí. Když ale majitel pozemku viděl jak se v jeho sousedství rozrůstá luxusní resort, bez jakýchkoliv konkretních představ sám začal snít o něčem podobném a dal jim výpověď. Oya a Ena tedy musely opustit ostrov a jejich Wanderers' Inn teď zeje prázdnotou.

Zmíním se, že bych se do Malajzie napřesrok rád vrátil a to tak, že bychom několik dní strávili u nich, co si myslí, kolik dní bychom tu potřebovali? Dvě noci stačí, odpovídá Oya upřímně, a mezi nimi bychom mohli podniknout výlet k vodopádu Jeram Lintang. Kdyby tedy kdokoliv, kdo si tento deník čte měl cestu z Kuala Lumpuru nebo z Taman Negara na Perhentiany, ať už letadlem, vlakem, či autobusem (podle mých zkušeností je to častý případ) a chtěl by se seznámit se dvěmi fajn lidmi a jejich laskavostí a vedle toho pomoci jim co nejdříve se opět postavit na vlastní nohy aby jim i zdejší resort rozkvetl, tak neváhejte, zaslouží si to. Jejich adresa je oyaandena@hotmail.com, můžete se odvolat na "Petra a Andreu".

Do Kuala Terengganu je cesta poměrně dlouhá, přes 100 km, je tedy čas si cestou popovídat. Když dojedeme naletiště a zaplatím jim za cestu 100 ringgitů předpokládám, že se chtějí rozloučit a jet domů, mají před sebou ještě 180 km. Pro jistotu se ale zeptám: "Oya, what would you like to do now?" S úsměvem se mi dívá do očí a praví: "I'd like to sit down with you and talk to you." Polknu, cítím, že se děje něco mimořádného, že pro ně nejsme pouhý biznis. Zasedneme do letištní restaurace a protože v Besutu jsem zaplatil i jejich "snídani", nechce nyní nic jíst. Mladší Ena není tak ostýchavá a já si objednám dvě pečené ryby s výborně kořeněným pečeným těstem. Jsou tak chutné, že se rozhodnu dát si to ještě jednou, ovšem s podmínkou, že i Oya si něco vybere. Zdráhá se, nakonec volí malý, zřejmě nejlevnější zákusek jen abych nemusel porušit své slovo. Povídáme si o všem možném, zrovna o zdejším a u nás používaném koření, když se najednou nevinně zeptám: "Oyo, proč vy nejíte vepřové maso? Na Borneu mi někdo říkal, že je to chráněné zvíře, je to pravda?" Vidím na ní, jak zmateně hledá diplomatickou odpověď, nemohu tvrdit, že vychutnávám situaci ale nepustím ji: "Oyo, řekni mi to do očí, vždyť jsme přeci přátelé." Ještě chvilku vyčká, pak zvedne zrak a tiše ale pravdivě odpoví: "Because it's dirty". Katarktický zážitek č. 3: Oba cítíme, to je ono, teď jsme se stali skutečně kamarády. Do odletu zbývají ještě dvě hodiny (i toto letadlo má zpoždění) ale radši se rozloučíme, ať už mohou jet domů, stejně by už teď bylo těžké o čemkoliv jen tak klábosit.

Na letišti Kuala Lumpuru obejdeme obchody s tím, že zbylé peníze utratíme až v tranzitu v Duty-Gree obchodech. Mezitím zjistíme, že i náš poslední let s Air Asia bude startovat s půlhodinovým zpožděním. Když ale ani 50 minut před odletem se na displejích neobjevuje výzva k check-in, jdu se pozeptat, kde a co vázne. Chlápek u pultu mě setře, že jsme se už měli dávno ohlásit, že bych měl vědět, že check-in mezinárodních letů začíná už tři hodiny před odletem bez ohledu na to, co je či není na displeji(!?). A vůbec: jak si představujeme letět do Bangkoku, když ani nemáme platná víza? Vysvětlím mu, že jsme je měli ale že nám je nečekaně uplatnili už cestou sem a že na letišti v Bangkoku si necháme udělat na počkání nové. Bleskově se zbavíme obou velkých ruksaků a ženeme se o poschodí níž k pasové kontrole, kde si stoupneme na konec jedné z mnoha nekonečně dlouhých řad. V tranzitu pak překvapeně zjišťujeme, že tu žádné Duty-Free není, tedy alespoň v hale odletů ne, o příletové hale nic tvrdit nemohu, jelikož -ač tímto letištěm procházíme již potřetí- pokaždé jsme přiletěli vnitrostátní linkou.

Do Bangkoku letíme necelé dvě hodiny, z nichž díky přeletu přes časovou zónu dostaneme jednu hodinu nazpět. Taky ji moc potřebujeme, protože ihned po příletu se zdržíme procedúrou "Visa on Arrival", což je úplná fraška. Poté, co vyplníme stejný dotazník jako doma, dáme fotku a zaplatíme 1000 Bahtů, v kanceláři asi čtvrt hodiny cosi vyřizují a pak rozmazaným razítkem učiní nepoužitelnou další stránku doma draze zaplaceného pasu. Pak nás osobně doprovodí k pultu pasové kontroly provozovaného vyloženě jen pro tento účel a dalším razítkem zruší platnost právě vystaveného víza. Podstatou ovšem je, že mezitím vyberou od každého 1000 Bahtů.

Z vnější haly jako obvykle vyjedeme výtahem do druhého poschodí, kam taxíky přivážejí odlétající a kde se proto bez čekání dostaneme k taxíku. Už se tu cítíme téměř jako doma, bohužel náš mladý taxikář je velmi nezkušený moula, těžce si razí cestu ve večerná dopravní špičce, taxíky starých lišáků mu jeden po druhém ukazují záda a když už jsme na dálnici a mohl by se pořádně rozjet, tak se usadí v prostředním pásu a vlečeme se 70-80-kou. Ke skutečné pointě ale dojde až když dojedeme do města, totiž poté, co sjedeme z dálnice a jsme už celkem blízko k cíli, musím šoférovi diktovat cestu k hotelu, protože se ve spleti zdejších jednosměrek vůbec nevyzná...

Bangkok Palace je stále super, husy v recepci ještě pořád neumí anglicky, ba ani nerozumí co jim člověk říká a barva jejhich nové uniformy je příšerná. Zato v pokoji nás vedle dosavadního ohřívače vody, čaje, kávy a dvou lahví pitné vody čeká i velká mísa různého ovoce se dvěma talíři a příbory zabalenými do plátěných ubrousků. Nedaleká oblíbená jídelna už bohužel zavřela, ač je jídelen po okolí nespočet, musíme vyjít až na Petchaburi, abychom našli takovou, která odpovídá hygienickému minimu Andrei. Jelikož jídelní lístek tu nemají, jednoduše si řeknu o rybu (plá), Andrea ukáže na cosi co ryba určitě není ve výkladu. Přinesou mi "zvíře" velikosti kapra, napolo plavajícího v omastku. Kromě hlavy se mi nakonec podaří celou rybu zlikvidovat, co se týče vnitřností (nechali je v rybě!) mi ochotně pomáhá kočka "věrně" posedávající vedle mne. Závěrem dne s uspokojením zjišťuji, že láhev sedmidecilitrového Changu stojí v 7 Eleven i po roce jen 37 THB.

Neděle, 24. července: Chatuchak Market

Dnes se musím připravit na nejúnavnější expedici celé cesty, Andrea naopak tu nejpoutavější, ačkoliv jdeme spolu na to samé místo: už ráno v 9 odjíždíme autobusem č. 38 na největší volný trh na světě, na Chatuchak Weekend Market, pozůstavající ze zhruba 15000 stánků. Do 3 hodin odpoledne pak takřka bez přestání rejdíme uličkami mezi stánky, o dostatečný obsah vlhklosti horkého vzduchu se občas stará pokapávající deštík.

Andrea si libuje, že -jejímy slovy- nemusí na každém kroku bojovat o život, žádné pijavice, klouzající kořeny, cesta je hladká a vodorovná. Avšak lidu stále přibývá a na každém kroku nepřeberné množství nejrůznějšího zboží, lze tu lehce utratit mnoho peněz. V prvních dvou hodinách projdeme snad desetinu-dvacetinu celého trhu (kdo ví), zkušeně nic nekoupíme, jen se rozhlížíme, srovnáváme ceny a sbíráme nápady. Ještě v D'Lagoonu jsem si vyhlédl senzační knihu Gerryho Allena "Marine Fishes of South-East Asia", která tam u večeře kolovala a hosté si v ní vzájemně ukazovali kdo co ten den viděl pod vodou. U jednoho velkého stánku, kde popravdě řečeno vidím pouze antikvární knihy se pro jistotu zeptám a nechci věřir svým očím: během pěti(!) sekund mám knihu v ruce a to zbrusu novou, navíc z 900 Bahtů se mi podaří ještě celých 100 smluvit! Radost je samozřejmě veliká. Moc se nám líbí i malá stolní lampička a těžká, bohatě zdobená souprava litých příborů, nakonec volíme kvůli váze i směšé ceně (240 Bahtů) lampičku. Asi za 200 Bahtů za kus koupíme ještě několik letních košil a kalhoty s mnoha kapsami. Pak se naobědváme v jedné z jídelen na kraji trhu, kde při objednávce jsou určité problémy (o cokoliv si řekneme, odpověď je "finisd") ale nakonec to, co ještě mají je velmi chutné.

Odpoledne se vracíme do hotelu, cestu doprovázejí na každém kroku keře ostříhané do tvaruzvířecích figur. Původně jsme chtěli jen odložit nakoupené věci a jet do centra ale stejně jako včera večer téměř okamžitě usnu únavou a probouzím se teprve za dvě hodiny. V té chvíli už není dost času na delší program, osprchujeme se tedy, odejdeme na masáž do blízkého salénu, kde už jsme předtím taky několikrát byli a pak v sousední oblíbené jídelně, kde nás s vítají s úsměvem jako staré známé si dám velký talíř pečených raků se Singhou, obojí je výtečné. Večer pak zajedeme autobusem č. 60 projít se ulicí Khaosan ale už nic nového tu pro nás není, u jednoho stánku s CD vyfotím tančící pár, až sem přijedeme po páté, :-)) tak Khaosan už pravděpodobně vynecháme.

Pondělí, 25. července: Nonthaburi

Po zpáteční cestě se necháme vézt celou hodinu, téměř až po protější konečnou stanici, vystupujeme teprve v Silomu (bohatá obchodní čtvrť), kde shlédneme zajímavý ale drahý obchod s řemeslnickými předměty a řadu nádherných obchůdků s drahokamy. A abychom nejezdili výhradně autobusy, pro zpáteční cestu zakoupíme u automatu lístky na Sky Train (trochu zazmatkujeme) a jedeme jím čtyři stanice. S nohami ušoupamými od chození se vracíme kolem šesté do hotelu. Ještě je čas zajít do třetího patra k bazénu si trochu zaplavat a pak si sednou do bazénku s jacuzzi. Poté zajdeme na poslední masáž, posadíme se do oblíbené jídelny, vypijeme posledního Singhu, kterému jsem teď docela přišel na chuť, dříve mi připadalo trochu slabé oproti Changu), v 7 Eleven zakoupíme zítřejší snídani a z blízkého internet café odešleme poslední zprávu domů.

V této chvíli nás dělí od domova méně než 24 hodin ale také jeden velmi únavný let. Jdeme zabalit batohy, abychom si aspon na dvě hodinky zdřímli než ve tři v noci vyrazíme taxíkem na letiště Don Muang.

Úterý, 26. července: Cesta domů

Následuje úmorných 9 hodin a 20 minut letu, jak jsme si už zvykli, bez delšího spánku. Zajímavé je, že hlavní první polovina letu se zdá dlouhou potom jakoby se čas začal zrychlovat. Je to i díky tomu, že velice sdílný ale sympatický kluk sedící před námi vypráví zajímavé informace o jejich nynější cestě k Angkoru, o poměrech a cenách v Kambodži i o naší velké lásce, Koh Phanganu. Od něho se dovíme i to, že jídla podle receptů, které nám slíbila Oya budeme moci připravit i doma, jelikož v Budapešti je prodejna koření, kde se dá prakticky koupit jakékoliv speciální, exotické koření.

Výstup z letadla v Kijevě přináší určitou úlevu ale čtyřhodinové čekání v tranzitu nás opět udolá. S vidinou brzkého návratu domů však na linku do Budapešti nastupujeme opět v dobré náladě. Doma nás čeká horko ale po třech týdnech vedra s takřka stoprocentní vlkostí nám to ani tak moc nepřijde. Bylo to celé pěkné, dobré ale hrozně krátké.

Epilog:

Mnozí se nás ptají: kde se nám líbilo více, v Thajsku či v Malajsii? Odpověď není lehká a je určitě velmi subjektivní, už i proto, že v Thajsku jsme sice byli už třikrát, ale pokaždé pouze v hlavním městě a na třech nádherných ostrovech, naproti tomu Malajsii jsme navštívili teprve poprvé, zato jsme jí projezdili hezký kus. Ačkoliv jde o dva sousední státy, je těžké je srovnat, v Malajsii se člověk díky latinskému písmu a častější a lepší znalosti angličtiny pohybuje jistěji, lidé jsou snad ještě přívětivější než thajci, jsou ochotní pomoci aniž by byli dotíraví, zároveň však tichý, do sebe se obracející buddhismus thajců je mi sympatičtější než extrovertální islám, který je často svatouškářský, muezzinův hlučný zpěv budí všechny bez rozdílu na náboženskou příslušnost a muži v joggingu doprovázené čtyřmi ženami v čadoru také nevzbuzují v člověku příliš mnoho sympatie.

Kdybych měl dát jednoznačnou odpověd, tak bych byl asi pro Thajsko, protože první láska je vždy ta nejhlubší (slyšíš mě, lásko?), aneb jak zpívá Rod Stewart: "First cut is the deepest". To vše ale ani zdaleka nevylučuje, abychom se napřesrok znovu vrátili do Malajsie, tolik dalších pozoruhodností jsme tam ještě neviděli a tolik by jich bylo dobré vidět ještě jednou.